The Last Firstborn♥
Pátek v 22:12 | Sobik
|
Me vs. Final Fantasy
Tak tohle je úplně boží!!!
Nejdřív se mi ta hudba vůbec nelíbila, ale bez ní by asi to videjko nebylo ono.
Pořád si to pouštim dokola, když mám chvilinku času na oddych a už mi z toho úpa hrabe.
Tak jsem to sem musela dát :D
Každopádně jak je to udělaný je úpa boží!!! Úplně jsem se zamilovala do toho Kadajova úsměvu :D :D a Zack na začátku, ten pohled...mmm...
Mooooc pěkné ;)
Na skok
Středa v 11:41 | Sobik
|
Moje trapný připomínky:D
Ahojda lidičky!
Upřímně vám povím, že se těším, až budu mít po, protože se to nedá vydržet. Snažim se věnovat se učení, ale nebaví mě to (asi jako každýho), ale už to chci mít za sebou a pozitivně. Aspoň na tu 4 :D
Každopádně sem každý den chodím a koukám na ten velkej nápis blog a vzdychám, že se mu nemůžu věnovat.
Tak jsem to už nevydržela a ozývám se, že ještě existuju a těším se, až to tady zase rozjedu. Sice budu mít od 1. června brigádu, až do konce srpna (vyjma víkendy a 14 dní na dovolenou), což je na jednu stranu super, ale abyste se nezalekli, že tu nebudu, tak určitě budu. I přes brigádu si udělám čas a budu se snažit tady bejt pravidelně. Už se na to klepu, až budu mít ten bezstarostnej klid a hurá splnit si všechny možný články, co jsem chtěla :D
No nic, tak se jdu zase šrotit :( a kolem 24. května mě tu máte jako na koni, protože už budu mít po (snad úspěšně...)
Teď taková oddychovka z KH, kterou bych mohla poslouchat dokolečka dokola...
Tak se tu zatím beze mě mějte a ještě to vydržte...já musim taky :D
Pa pa pa, váš Sobik :)
Pauza :|
3. května 2012 v 14:25 | Sobik
|
Moje trapný připomínky:D
Moc se omlouvám, že jsem nepřidala slíbenou kapitolku, ale do konce května už jí ani nepřidám. Někteří z vás ví proč, jelikož je taky čeká ještě kus maturity. Takže si teď dávám měsíční pauzu a od června to snad zase rozjedu.
Zatím ahoj a všem maturantům hodně štěstí :)
Sobik
Le Monde ft. Leila - Party Girl
~K1~
25. dubna 2012 v 14:13 | Sobik
|
-No name-
Jen tak pro info...Ze začátku to bude asi trochu kratší, protože to chci usekávat tak, aby to dobře navazovalo...tak se omlouvám :) Jinak přeju překný počtení :)
Slyšela jsem zpívat ptáky, tak jsem se obrátila na bok a pootevřela oči. Jakmile jsem spatřila rodinou fotografii v rámečku se srdíčky, měla jsem už oči otevřené dokořán. Byla jsem u Rose. Vlastně co si vzpomínám, byla jsem tady už před dva měsíce. Ale jako bych byla mrtvá. Od toho incidentu si skoro nic nepamatuju. Roztáhla jsem závěsy a podívala se ven. Děti jezdily na kolech a opodál někdo sekal zahradu. Normální život. Jako by se v téhle čtvrti nikdy nic nestalo. Pak moje oči zamířily k tomu místu. Byla tam jenom čistá černá skvrna. Po domě ani památky. Vzdychla jsem a obrátila se od okna. Rozhodla jsem se, že se půjdu ukázat. Slyšela jsem paní Montgomeriovou, jak se o něčem dohaduje s Rose v obývacím pokoji. Opatrně jsem tam nakoukla a pak jsem se postavila do vchodu. "O můj bože, zlatíčko" vykulila oči paní Montgomeriová a hned mě objímala. "Yuno!" byla Rose překvapená. Hned mě taky objímala. "Jak se cítíš?" zeptaly se mě. Já jsem jenom kývla hlavou, že to jde, ale mluvit se mi moc nechtělo. "Co pro tebe můžu udělat? Řekni si o cokoliv" zeptala se mě paní eM. "Dala by sis něco k jídlu?" Přikývla jsem. "Chceš, abych zavolala Briana?" promluvila Rose, když její mamka odešla do kuchyně. Podívala jsem se na ní a pak na mojí ruku, kde se třpytil náramek od Briana. "Ne" kuňkla jsem a sedla si na pohovku. Hlavu jsem složila do dlaní. "Je pryč… Oni ho celej zbourali…" řekla jsem a z očí se mi zase řinuly slzy. "Je mi to líto" sedla si Rose ke mně. Po chvilce jsem zvedla hlavu a podívala se Rose do očí. "Musím odsud pryč" řekla jsem. Rose se na mě nechápavě podívala. "Nemůžu u tebe bydlet navěky." "A proč ne. Mamka tě má ráda a po tom všem, co se stalo…" přemlouvala mě Rose. "Víš, že to nejde. A navíc si to nechci pořád připomínat. Vzpomínky jsou všude. Proto musím pryč." "Abys zapomněla?!" podívala se na mě vyčítavě. "Ne, ale nechci se dívat na to, jaká troska ze mě bude, když každý den uvidím to, co mi po nich zbylo" řekla jsem nakonec. Rose nemohla uvěřit, že to říkám. Myslela si, že mi přeskočilo. "A kam chceš jít?" zeptala se mě, když jsem jí přesvědčila, že jsem naprosto normální. Věděla jsem naprosto přesně, kam bych měla jít. Ke svému strýci, kterého jsem více jak pět let neviděla. Odstěhoval se do Japonska za lepší prací a od té doby jsem o něm nevěděla. Do Japonska jsem vždycky chtěla, ale je smutné, že mě k tomu dohnala až tahle situace. "Do Japonska" odpověděla jsem odhodlaně. Rose na mě zůstala civět. "A co je jako v Japonsku?" "Můj strýc…" Rose mě přemlouvala, že to nemůžu jen tak vzdát, ale já to vzdala už ten den, co se to stalo. "Rose, já chci zase žít. A proto musím začít úplně někde jinde a od znova" snažila jsem se jí to vysvětlit. Nemohla to pochopit. Nechtěla to pochopit. Ale já už jsem se rozhodla. "A co Brian?" vypálila najednou Rose. Vzdychla jsem. "Určitě to pochopí." Rose zakroutila hlavou a potom odešla. Šla jsem do kuchyně pro slíbené jídlo.
Přišel den loučení. Rose na mě byla pořád naštvaná a Brianovi jsem to ještě neřekla. Přemýšlela jsem, že mu to ani neřeknu a prostě odjedu. Ale Rose to zase musela udělat za mě. "Yuno! Proč chceš odjet?" podíval se na mě ublíženě Brian, jen co vlítl k Rose do domu. Ta stála za Brianem a poklepáváním nohy čekala, co mu hodlám říct. Ale já nevěděla, co říct. Když jsem viděla tu krásnou Brianovu tvář, prostě to nešlo. Zadívala jsem se do země. Naposledy jsem ho viděla, když se to stalo. "Tak řekni přece něco" vzal mě Brian za ruku. "Já…" vzdychla jsem. Rose něco zamumlala a nechala nás o samotě. Znovu jsem se podívala na Briana. Jeho vyděšený výraz mi říkal, že se mnou něco není v pořádku. Ale já jsem v pořádku. Urovnávala jsem si v hlavě, co mu chci vlastně říct. Nakonec jsem mu řekla všechno. Jak to vlastně je a proč chci odjet. Brian mě celou dobu poslouchal a neřekl ani jediné slovo. Až potom. "A co my?" "Víš, Briane, přiznejme si to, ale vlastně spolu ani nechodíme. Jsme jenom…kamarádi" pustila jsem jeho ruku a spolkla ten knedlík, co se mi začal tvořit v krku. "Ne? Ale všichni se domnívají, že spolu chodíme" řekl a přinutil mě se na něho podívat. "Chci ten odchod co nejjednodušší, tak mi to nestěžuj." "Tak neodcházej" prosil mě. Jenže já musím. Potřebuju to. "Tak pojeď se mnou…" řekla jsem naprostou blbost. Brian se skoro zasmál. "Víš, že to nejde." "Já na tebe nezapomenu. A možná se jednou vrátím" snažila jsem se o naději. "Oba víme, že vztah na dálku je nesmysl. Jen co uvidíš pěknýho kluka, zapomeneš na mě…" posmutněl. Snažila jsem se mu to vymluvit. Pak jsem se podívala na hodiny. Za půl hodiny bych měla vyrazit na letiště. Paní Montgomeriová mi slíbila, že mě tam odveze. "Však ty na mě taky nebudeš čekat. Třeba za čas potkáš někoho, jako jsem já" pousmála jsem se. Brian na to nic neřekl. "Nechtěla jsem ti to říkat, protože nechci ještě smutnější odchod, než už je…Rose je…" "Rose je hodná, že mi to řekla. Tím, že bys odjela bez rozloučení, bys mi ublížila ještě víc, než teď" skočil mi Brian do řeči. "Yuno neodcházej prosím…" Vstala jsem a divila se, jak odhodlaně zněla slova "Chci změnit svůj život". Brian věděl, že mě nepřemluví. Na to mě znal až moc dobře. Za chvilku přišla paní eM, aby mi vzala kufry a oznámila mi, že pomalu vyrazíme. Odkývala jsem jí to a otočila se k Brianovi. Pak jsem z mého náramku odepnula Y, sundala si můj řetízek a dala to jemu. "Brian a Yuna…navždy" řekla jsem a stiskla mu ruku. Brian se ke mně sklonil a přitiskl rty na moje. Chtěla jsem se odtáhnout, protože tohle to jenom zhorší, ale nemohla jsem. "Mám tě rád, možná něco víc. A proto tě nechám jít" řekl potom, v očích smutek. Bylo mi do breku. Popadla jsem svojí tašku přes rameno. Chvilku jsme tam ještě jen tak stáli a pak mě šel Brian doprovodit k autu. Rose s paní eM už na mě čekaly. "Napíšu ti, jen jak budu moc, slibuju" řekla jsem Brianovi, pak jsme se v objetí rozloučili a nakonec jsem se dívala ze zadního okýnka, jak se jeho postava zmenšuje. "Vážně si to ještě nechceš rozmyslet?" zeptala se mě Rose, když jsem si nenápadně utírala slzy. Zakroutila jsem hlavou.
~Začátek konce a konec začátku~
24. dubna 2012 v 20:06 | Sobik
|
-No name-
ČTENÁŘI POZOR! ČTĚTE! ČTĚTE!
Tááákže...máme tu zahájení nové povídky, zatím nepojmenované... To budu muset ještě vymyslet :D
Jinak to bude ze začátku vypadat asi jako že nic moc, ale!... Chci zachovat téma...Cloud, Zack ťuťuňuňu...
Takže to nebude úplně na způsob ShinRa, vojáci atd., ale Zack, Cloud a další...budou úplně normální lidi...zřejmě ehm vysokoškoláci, abych to upřesnila (něco na způsob Wenndyiny povídky "Příběh Zacka a Kate"...)
Tak doufám, že mě to bude bavit (spíš bavit víc, než ta poslední :D) a doufám, že to bude bavit hlavně vás ;)
Teď jenom tak na ochutnávku ZAČÁTEK KONCE A KONEC ZAČÁTKU a to doslova -> -> ->
Hodně štěstí, zdraví… Hodně štěstí, zdraví… Slyšela jsem to už z kuchyně. Seděla jsem u stolu a bavila se s mými kamarádkami. Slavila jsem dvacáté narozeniny a byla to úžasná oslava. Vůbec jsem o ní netušila a celý den jsem byla naštvaná, že moje kamarádky nebyly ve škole. A když jsem přišla domů, všichni vyskočili ze svých skrýší a zavolali na mě všechno nejlepší. Byla jsem nesmírně překvapená. Čekala jsem, že to budou jen další narozeniny v rodinném kruhu, ale rodiče mi udělali obrovskou zahradní párty. Otočila jsem se k domu a usmála se. Mamka nesla můj nejoblíbenější dort, na kterém hořely svíčky ve tvaru dvojky a nuly. "Všechno nejlepší, zlato" políbila mě na čelo. Táta byl připravený všechno zdokumentovat, tak jsem se usmála do objektivu a sfoukla svíčky. Uslyšela jsem, jak zazvonil zvonek. "Já tam dojdu, zatím rozkrájej dort" řekla jsem mamce a šla otevřít. "Briane!" zavýskla jsem radostí. "Trochu pozdě" nesměle se usmál a podal mi malou krabičku s mašlí. "Všechno nejlepší" řekl a pak mě jemně políbil. Začervenala jsem se. Brian byl můj kamarád, ale poslední dobou z toho koukalo něco víc. "Mám to otevřít hned?" podívala jsem se na krabičku. "Klidně" řekl a já rozvázala mašli. V krabičce jsem našla drobný náramek se spoustou přívěsků. Bylo tam srdíčko, ypsilon, bé, nápis Love, a další podobné. "Briane, je překrásný" řekla jsem upřímně. "A vidíš naše iniciály?" vzal do ruky B a Y. "Brian a Yuna…" zamumlala jsem. Pak jsem ho zatáhla do dění oslavy. Když už pomalu všichni odcházeli, holky pomohly mně a mamce sklízet ze stolu. Zrovna jsem sbírala papírové tácky a kelímky, když se ozval hrozný výbuch. Vlna výbuchu mě smetla na zem. Slyšela jsem, jak se sypou okna. Holky křičely. Vyhrabala jsem se na nohy a otočila se k domu. "Mami! Tati!" zařvala jsem a rozeběhla se k domu. Holky mě ale zastavily. Křičela jsem, že jim musím pomoct, ale ony mě držely pevně. Brečela jsem a dívala se na plameny, jak olizují náš dům. Bylo mi jasné, že to nemohli přežít, ale nechtěla jsem si to připustit. Svezla jsem se na trávník a slzy se mi řinuly z očí. Holky mě konejšily, ale mně to bylo fuk. Za chvilku se ozvaly sirény hasičského auta a mně to dalo naději. Co když jsou ještě naživu?
"Byli to její rodiče" slyšela jsem, jak někdo říká. Bylo už asi půl hodinu po výbuchu a z domu se už jenom kouřilo. Seděla jsem v záchranářském autě zabalená do deky. Lidi kolem sebe jsem se snažila nevnímat. A ani to nebylo tak těžké. Musela jsem pořád myslet na rodiče. "Yuno!" zavolal někdo. Vzhlédla jsem a začala znovu brečet. "Briane…" vydechla jsem a nechala se obejmout. Brian mě konejšil a pořád mi opakoval, že to bude dobrý. Ale jak tohle může být dobrý?! Nemám rodiče… Nemám domov… "Pojď, odvedu tě odsud" řekl po chvilce a táhl mě pryč. "Posbíraly jsme všechny věci, které se daly zachránit." "Odvedeme jí k nám." Holky stály vedle mě, ale jako bych je slyšela z dálky. Brian mě vzal do náruče a vedl od místa činu. U Rose mě dali do pokoje pro hosty. Lehla jsem si na postel. "Kdybys něco chtěla, tak si řekni" vzala mě za ruku Mia. Zvedla jsem hlavu. Všichni tři na mě koukali jako na hromádku neštěstí. Zase jsem začala natahovat. Všichni tři mě objali a plakali se mnou. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit…
Kapitola 48.
23. dubna 2012 v 23:19 | Sobik
|
Budoucnost nás teprve čeká
No, tak jsem to konečně dopsala a upřímně uf...už to nemusím dál psát. Jsem se překonávala, abych to dopsala :D Prostě na Liz s Kate to nemá a nikdy nic mít nebude. Tak přeju pěkný poslední počtení týhle povídky :)
"Teď bys měla jít za Renem. Byl z toho docela přešlej" navrhla jsem Eleně, když jsem od ní odcházela. Elena vzdychla.
"Já… Ještě se s ním nechci vidět… Je mi trapně…" řekla.
"Jenže on neví, co se vlastně děje a podle mě si myslí, že za to může on…" snažila jsem se jí přesvědčit. Elena se ještě chvilku vzpírala, ale když jsem si byla jistá, že to Renovi vysvětlí, odešla jsem. Doufala jsem, že Zack taky splnil to, co slíbil. Já jsem se šla na chvilku natáhnout do svý postele, protože na mě dolehlo brzké vstávání. Nakonec mě probudil Zack. Ucítila jsem, jak si ke mně sedl.
"Ahoj… Vyspala ses?" zeptal se.
"Docela fajn… Udobřil ses s Tifou?" rozlepila jsem oči, abych na Zacka pořádně viděla. Zack přikývl. "Fajn, já s Elenou taky… Snad… Uvidím, jak to dopadlo s Renem" poznamenala jsem.
"To uvidíš za chvilku. Přišel jsem tě tak nějak vzbudit. Už je docela pozdě a měla by ses připravit na večer… Nebo chceš jít takhle?" prohlédl si mě od hlavy k patě. Zaskuhrala jsem a plácla se do čela.
"Ajo. Ten večer…" V tu ránu jsem byla na nohách a šla do koupelny.
"Co takhle si dát společnou sprchu? Ještě máme dost času?" navrhl Zack. Znaveně jsem se na něho podívala. "Prosím" škemral.
"Tak fajn…" zakroutila jsem očima. Zack nemeškal a hned se svlíkal.
"A máš tady vůbec oblečení?" povytáhla jsem obočí.
"Jasně. Stejně bych se u tebe musel vykoupat. U mě je Seiji…" podotkl. Já jsem jenom kývla hlavou a svlíkla se. Zack ve sprše pořád něco žvatlal, ale já ho neposlouchala. Přemýšlela jsem o jiných věcech. Zack si toho ani nevšiml. Vůbec se mi tam dneska večer vůbec nechtělo. Ani jsem se nebála, že by mohl přijít zase nějaký narušitel, ale prostě se mi tam nechtělo. Jenže jsem slíbila další tanec Zackovi. A navíc ještě Rufusovi už včera. Nakonec jsem ale stejně seděla u stolu jako včera a sledovala všechny, jak připravují místnost.
"Pomůžeš nám, nebo tam budeš jen tak sedět, Nakai?!" zamručela na mě Elena, čímž mě vytrhla z mých myšlenek. Přemýšlela jsem, jak jsem se sem dolů vlastně dostala.
"Budu tady jen tak sedět…" poznamenala jsem.
"Co prosím?! Asi jsem špatně slyšela!" obořila se na mě.
"Je mi nějak divně" řekla jsem a hlava mi padla na stůl.
"Co je ti?" staral se hned Zack. "Bylas divná už nahoře, ale myslel jsem, že to je jenom takový chvilkový…" všiml si.
"Nic mi není… Jenom… Nevím… Mám takový tušení… Nebo divnej pocit… Nevím" přiznala jsem.
"Tušení ohledně čeho?"
"Kadaj už nepřijde, tím jsem si jistá… Ale pořád mi něco nesedí" řekla jsem.
"Ale prosím tě. Všechno bude ok. A teď nám pojď pomoct, aby ses trochu rozptýlila" ironicky se na mě Elena usmála a táhla mě od stolu. Já jsem zamručela.
"A co tady chceš ještě upravovat?! Vždyť je tady všechno od včera…" podotkla jsem, ale Elena mě zpražila pohledem. "Dobře… Co mám udělat? Uvázat stuhy, nafouknout balónky, ozdobit narozeninový dort a zapálit svíčky?! Je to jenom párty ve vojenským stylu. Ty kluky to ani nebude zajímat, pokud tu nebude alkohol…" zakroutila jsem očima.
"Mě to zajímá i bez toho alkoholu…" poznamenal Zack.
"Jasně. Ale ty ten alkohol nepotřebuješ. Máš tady totiž mě" přehnaně jsem se usmála.
"Hele, dost cukrování. Já taky musim makat. A to mi ještě ke všemu poroučí moje vlastní holka" mračil se Reno.
"To si musíš ošéfovat, víš" mrkl na něho Zack.
"Fajn. Eleno, já tohle dělat nebudu. Jdu se na chvilku natáhnout a až to bude mít hotový, tak se ke mně můžeš přidat" odhodil Reno pytel s odpadky a kráčel pryč. Elena se výhružně podívala na Zacka a táhla Rena zpátky. Zack jenom pokrčil rameny.
"Já ti dám ošéfovat… Trčíš tady ze stejnýho důvodu jako on" podotkla jsem. "Až na to, že tě nekomanduje vlastní holka…" dodala jsem. Zack vzdychl.
Když bylo všechno uklizený a připravený, šli jsme se připravit i my všichni a večírek číslo dvě mohl začít.
"Dámy a pánové, jak už jste jistě slyšeli, včerejší večer nedopadl zrovna nejlépe a tak je mi ctí zahájit pokračování tohoto plesu. A prosím potlesk pro Clouda Strifa, který byl včera napaden a přesto je zde mezi námi" zahájil Rufus ples a ukázal rukou do éteru, kde se měl nacházet Cloud.
"Cože?!" vyjekla jsem nahlas. Všichni si naštěstí všímali Clouda a tleskali mu. Všichni, až na naší partu. Jejich pohledy spočívali na mně.
"Děje se snad něco?!" nadzvedla obočí Elena.
"Jestli myslíš to, co myslíš, tak nemám co skrývat. Zackovi jsem o všem řekla. Ale Cloud dal jasně najevo, že tady dneska nebude a teď tady stojí uprostřed parketu…zdůrazňuju "stojí"…a nechává se objímat od údajných kámošů?! Tak tohle fakt nechápu" založila jsem si ruce na prsou a naštvaně se dívala jiným směrem. "Jasně, jsem paranoidní debil…" podotkla jsem po chvilce, když nikdo nepromluvil. Ale když jsem se otočila zpátky do středu dění, ten střed se nacházel u našeho skromného kraje. V tu chvíli by se mě jeden nedořezal. "Fajn, toho debila beru zpátky" založila jsem si ruce na prsou a upřeně hleděla na Clouda. Všichni hledali záchytný bod a čekali, co se bude dít. "Neříkal jsi náhodou, že dneska tady nebudeš, protože se nemůžeš ani hnout?!" zamračila jsem se.
"Hodně léků dělá divy" řekl Cloud. Už jsem se nadechovala pro další jedovatou poznámku.
"Je fajn, že jsi tady" řekl upřímně Zack, než jsem stihla cokoliv říct.
"Ne, to teda není!" vybouchla jsem.
"Co kdybychom si šli zatancovat?" navrhl Zack.
"Skvělej nápad" procedila jsem skrz zuby a zvedla se.
"Co ti je? Chováš se divně…" obrátil se na mě hned, co jsme byli z doslechu.
"Tobě to přijde úplně normální?! Ještě před chvílí ležel upoutanej na lůžku a teď najednou chodí, jako by se nic nestalo… Já bych se z bodnutí do zad a skoro vykrvácení jen tak z postele nezvedla, to mi věř… A i kdyby… Neměl mi tak hnusně říkat, že tady dneska nebude. Chová se ke mně celkově hnusně. Jako by mi oplácel moje chování… Jenže já k tomu mám aspoň důvod…" mlela jsem pátý přes devátý. Přišlo mi, že na Zacka skoro křičim. Vzdychla jsem. "Promiň…" řekla jsem nakonec.
"To je v pohodě. Já tě chápu. A jestli chceš, nemusíme tady bejt. Uděláme si hezkej večer po svým…" pousmál se.
"To by bylo fajn… Ale ještě chvilku tady zůstaneme… Přece jenom jsem slíbila ještě tanec Rufusovi a Elena by byla asi naštvaná, kdybych jí v tom nechala."
"Elena má Rena… Ale jestli si chceš zatancovat s Rufusem, tak já počkám…" řekl a já se upřímně usmála.
"Miluju tě" řekla jsem a přitiskla se k němu. Několikrát jsme si spolu zatančili a pak si šli pro pití a na chvilku si sednout. Rufus chtěl akorát stejně zase něco říct. A Cloud se někam zdejchnul, takže jsem měla chvilku klidu. Stihla jsem vysledovat, že se Elena dobře baví s Renem, což je fajn, protože by byla škoda, kdyby na sebe byli naštvaní kvůli takový kravině. A Seiji se zase dobře bavil s Tifou. Což je taky fajn. Aspoň nejsou osamělí. Hlavně že oba přišli kvůli tomu floutkovi.
"Smím prosit?" ozvalo se za mnou.
"Ehm… Cože? Jo jasně" vytrhl mě Rufus z myšlenek.
"Tak jak se dnes bavíš?" zeptal se mě, když mě vedl na parket.
"Nic moc, abych pravdu řekla…" přiznala jsem.
"Něco se stalo?"
"Něco se děje… Je to blonďatý a záhadně uzdravený…" řekla jsem kousavě.
"Myslel jsem, že s Cloudem vycházíš…"
"Tak to jste na pěkným omylu. Ale nechci Vás tahat do svých problémů s opačným pohlavím" mávla jsem rukou a nechala se vést.
"Ty šaty ti opravdu moc sluší. Ale k jejich dokonalosti patří ještě úsměv" snažil se změnit téma.
"Tak to Vás budu muset zklamat. Usmívat se budu, až tohle všechno bude v pohodě a nikdo mi nebude pít krev…"
"Nebuď tak tvrdohlavá. Pokud ti Cloud řekl o těch lécích, pak mluví pravdu" vyčetl ze mě, na co se snažím přijít. "Máme nějaké nové léky, ale jejich účinky mohou být vedlejší. Cloud to chtěl podstoupit. A to jen proto, že chtěl také pouze jeden tanec s tebou. Nejdu proti tobě, Polly… Ale občas by sis měla uvědomit, proč lidé dělají to, co dělají" řekl Rufus a pak se na díky za tanec poklonil a odešel. Já jsem zůstala stát uprostřed parketu jako tvrdý y.
"Co tak sama?" naklonil se přes moje rameno Cloud.
"Jako bych čekala, kdy se objevíš…" poznamenala jsem. Cloud se trochu rozpačitě pousmál.
"Smím prosit?" zeptal se opatrně. Jako bych to byla já, kdo mu vrazil tu kudlu do zad.
"Fajn" vydechla jsem. Cloud mě objal kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. "Proč jsi mi neřekl, že-…"
"Pšt. Aspoň pro jednou mlč" utnul mě. Hypnoticky jsem sledovala jeho obličej, ale ten mi nic neříkal.
"Omlouvám se" prolomila jsem ticho po chvilce.
"I já" podíval se mi Cloud do očí a pousmál se. V tu chvíli jsem věděla, že všechno je smazaný a je to mezi náma ok. Jako bych zrovna na tuhle chvíli čekala. Cítila jsem se silnější a uvolněnější.
Bála jsem se, že na mě budou všichni naštvaný, že jsem hrozná urážlivka a herečka. Ale popravdě byli všichni rádi, že se to mezi náma…mezi náma všema…urovnalo. Ten večer jsme si užili jako žádný jiný a bavili jsme se dlouho do noci. Nakonec, když jsme měli všichni trochu upito a sál se začal vyprazdňovat, šli jsme všichni na kutě. Ale stejně se všichni nasoukali s dekama a polštářema ke mně do pokoje a po tom, co jsme si vyprávěli šílený rejpací historky o nás všech, jsme usnuli na jedný hromadě.
Na tenhle večer budu vzpomínat ještě dlouho a to hlavně díky fotce na nočním stolku, na které jsme celá banda v objetí a vysmátý, jako že vůbec nevim, co tam bylo tak vtipnýho a kdo to fotil.
Už to zase začíná...
22. dubna 2012 v 20:11 | Sobik
|
Moje trapný připomínky:D
Jak říkám pořád - Sliby, chyby.
Jako že jsem slíbila, že do konce týdne tady ta kapitola bude. A zase nic.
Moc se vám omlouvám (Hlavně tobě Kikki!!!), ale nějak mi to časově nevyšlo. Nechci se tady nějak vymlouvat, ale prostě se mi to už teď nechce psát...
Dopíšu to zítra... A to vážně! Protože to mám zaprvý rozepsaný a vím, co chci napsat... A zadruhý to bude i poslední kapitola (a zase nudná jako vždy...)
Už mě to fakt nebaví a těším se, až budu moc psát tu další... Jako že doufám, že neskončí jak tahle :D
No nic... Tak se ještě jednou omlouvám :|
Sobik
Kapitola 47.
16. dubna 2012 v 0:00 | Sobik
|
Budoucnost nás teprve čeká
Nesnášim, když je vždycky jedna kapitola za uherák, protože pokaždý už nevim, o čem byla ta předchozí a musím si jí přečíst znova... A dělám to sama :D Každopádně se moc omlouvám, nemám teď moc času... Ale to se změní!! Jinak kapitola nuda a tak nějak mi přijde, že o ničem :D Tak přeju nuda počtení :D
"Bože super, že jsi dorazila dřív než Zack, protože fakt nevím, co bych mu pověděla…" oddychla si Elena.
"Co bys mu pověděla?! Kdyžtak jsi mě neviděla ne?" pokrčila jsem rameny a sedla si.
"Ty nebudeš jíst?"
"Ne, když už, tak počkám na Zacka aby nebyl naštvanej" poznamenala jsem.
"To já na Rena prdim. Mám hlad" řekla Elena a narvala si pusu něčím, co připomínalo trávu na pastvě.
"Já to slyšel" nahnul se Reno k Eleně a pak jí políbil na tvář. Elena jenom něco zahučela s plnou pusou. "Vážně tohle chceš jíst?" sedl si k nám a podíval se jí do talíře.
"Proč? Je to zdravý…" vysvětlila.
"Já jen, abych věděl… Protože jestli s tím budeš pokračovat, řeknu šéfovi, že může propustit toho chudáka, co nám seká trávníky. Vidím tady totiž přežvýkavce s chutným apetitem…" poznamenal a já vybouchla smíchy.
"Nechtěj, abych ti zase nakopala zadek. Nebo už jsi od posledně zapomněl?" vražedně se na něho podívala.
"Podle toho, co myslíš tím nakopáním…" sladce se na ní Reno usmál.
"To, co ty, zrovna ne…" zrudla Elena. Já jsem se jen tak tak držela, abych se zase nerozesmála.
"Zdravím" objal mě zezadu Zack. Elena s Renem mávli na pozdrav a já se posunula, aby si mohl sednout.
"To je fajn, že už jsi tady. Mám hroznej hlad, ale rozhodla jsem se počkat na tebe" usmála jsem se.
"Vidíš? Proto se spolíhám sama na sebe" řekla Elena. Reno se zamračil na její snídani.
"Tak na co tady sedíme? Jdeme se najíst" táhl mě Zack k pultům. Zanedlouho se k nám přidala Tifa se Seijim.
"Co vy tady?" nechápavě jsem se na ně dívala. "Myslela jsem, že jste už odešli…"
"No, někdo za náma byl a řekl nám, že si tady klidně můžeme dát snídani, protože prej ples pokračuje i dneska…" zkoumavě se na nás Tifa dívala.
"A donesl nám oblečení" ukázal Seiji na vojenskou teplákovku.
"Pokračuje. Řekl nám to sám Rufus. Pokud jste viděli plakáty…" vložila se do rozhovoru Elena.
"A já myslel, že to je vtip…" poznamenal Zack.
"Není" pousmála jsem se. Zack se ke mně naklonil a políbil mě.
"Tak to mi tím pádem dlužíš ještě jeden tanec" řekl nakonec. Všichni ostatní zavzdychali.
"Hele nechte si to do soukromí. Tady se podávaj snídaně a ne žhaví kluci" skuhrala Elena.
"Vážně? Tak v tom případě tady nemám co dělat" zvedal se Reno. Elena ho přirazila zpátky na židli. Já se Zackem jsme se začali smát.
"Spali jste už spolu vůbec?" podívala se na ty dva Tifa. Elena se začala dusit salátem a my dělali, že jsme to neslyšeli.
"Co prosím?!"
"Já ti říkal, že to není k jídlu. Už se začínáš dusit" řekl Reno. "Ne nespali" zkonstatoval Tifinu otázku.
"Reno mlč" rudla Elena. "Zaprvý jsme spolu jenom krátce… A zadruhý jsme na to ještě nenašli tu správnou chvilku…" vysvětlovala.
"Tím myslíš to, že to s Renem pořád nebereš tak vážně?!" povytáhla jsem obočí. Reno si opřel hlavu o ruku a čekal, co na to Elena řekne. Ale ona mlčela. Po chvilce se zvedla, sebrala nedojedenou snídani a beze slova odešla. Všichni jsme se obrátili na Rena.
"Jdu za ní" řekl a odešel.
"Asi jsi píchla do hnízda" řekl Zack.
"Ty taky myslíš jenom na to jedno. Vůbec nemyslíš na to, jak jí je asi trapně…" poznamenal Seiji.
"A ty snad ne?! Nemysli si, že nevím, že jste oba dva spali u mě v pokoji…" těkal Zack očima z Tify na Seijiho.
"Já jsem spala v pokoji Clouda. Jenom jsem na chvilku byla u Seijiho. Povídali jsme si, co je na tom?! Ty taky hned Zacku vyšiluješ kvůli všemu. A i kdybychom byli spolu, co se vůbec staráš?! Já myslím, že ti do mých záležitostí už dávno nic není" vyjela na Zacka Tifa. My se Seijim jsme jenom koukali.
"Tak sory, sory. Nic mi do toho sice není, ale pořád jsi jako moje sestra…" hájil se Zack.
"Bývávalo. Dokud se z tebe nestal voják… Hrozně ses změnil. A to nemluvím o tom, co jsi provedl s Cloudem…" posmutněla.
"To bylo čistě jeho rozhodnutí, že chtěl být jako já…"
"Ale vzal jsi mi kluka!" vstala Tifa od stolu. "Seiji pojď. Tohle poslouchat nechci" řekla a potom odešla. Seiji nemeškal a šel za ní. Já jsem se za nima chvilku koukala a pak jsem se otočila na Zacka.
"Nic neříkej" zastavil mě dřív, než jsem se stihla nadechnout.
"Tifa chodila s Cloudem?!" vypadlo ze mě.
"Jo… Pak šel sem a Tifa se s ním potom rozešla, protože se prej změnil. Cloud za ní pořád chodil, aby si prej uvědomovala, co ztratila…" vysvětlil mi Zack.
"Jasně…" poznamenala jsem. "Hm, a když jsme u toho Clouda… Elena má pořád narážky, takže ti nebudu nic tajit, aby z toho nebyly potíže. Dneska jsem byla před snídaní za ním a Elena měla kvůli tomu kecy. Ale já v tom nevidím problém. Ty mi věříš a já ti nelžu. Nelžu ti o tom, že ho nemám ráda. Ale mám takovej pocit, že jsem mu dlužná. Chtěla jsem ho zachránit před Kadajem, ale nakonec zachránil on mě… Musela jsem ho vidět, víš. Jak na tom je…"
"Dobře" řekl Zack prostě.
"A včera jsi na mě nepočkal" dodala jsem. "Byla jsem během chvilky zpátky a ty jsi nechutně chrápal!"
"Byl jsem unavenej… Večer byl náročnej" hájil se Zack.
"Jo to byl…" vzdychla jsem. "Měl by ses jít omluvit Tifě…" řekla jsem mu potom.
"Za co?!" nechápavě se na mě podíval.
"Za tamto… Moc dobře víš…" nadzvedla jsem obočí.
"Fajn" založil si ruce na prsou. "Ale až ty se omluvíš Eleně" vítězně se usmál. Já jsem nasadila zmučený výraz.
"Tak se se mnou rovnou rozluč, protože to bude moje smrt…" zkonstatovala jsem a zvedla se od stolu.
"Pa pá" zamával mi Zack s úsměvem od ucha k uchu. Já jsem kopla do holeně a odešla. Cestou z jídelny jsem narazila na Rena.
"Reno, kde je Elena?" zeptala jsem se hned. Kdo jiný by taky mohl vědět, kde je.
"Je u sebe" odsekl a šel dál.
"Hej, co se stalo…" vzala jsem ho za rameno a obrátila obličejem ke mně.
"Co asi… S brekem utekla k sobě. Chtěl jsem jí utišit, ale křičela na mě. Nechce mě vidět…" řekl zmučeně. Pak se na mě ale zamračil. Vypadalo to, že chce ještě něco říct, ale rozmyslel si to a chtěl odejít.
"Reno já… Moc se omlouvám. Napravím to. Slibuju…" ujistila jsem ho. Reno jenom zamručel a šel si po svých. Já jsem vyrazila k Eleně, ale před dveřma do jejího pokoje jsem znejistěla. Co když mě vážně zabije?! Nervózně jsem zaklepala na dveře.
"Jdi pryč!" slyšela jsem Elenu.
"Elen, to jsem já…" řekla jsem. "Přišla jsem se ti omluvit…" dodala jsem. Dveře se co nevidět otevřely a Elena se na mě vrhla a začala mi kroutit krkem.
"Já tě zabiju!" křičela na mě.
"Jasně. Máš na to právo… Ale já bych radši žila… Více méně jsem stejně měla pravdu" řekla jsem přidušeně. Elena mě v tu ránu pustila.
"Ne, neměla" řekla a zase měla na krajíčku. Ihned zmizela ve svým pokoji. Já jsem šla samozřejmě za ní.
"Promiň… Moc se omlouvám…"
"Já to s Renem beru vážně… Ale… Nejsem na to ještě připravená. Reno už kolikrát dával signály, ale já jsem vycouvala…" svěřila se mi.
"Jo, to znám…" vzdychla jsem. Elena se na mě významně podívala. A tak jsem jí vyprávěla svoje poprvý…
