PRO ROK 2018: "TŘEBA SE I DOČKÁM", pomyslel si blog...

Mých pět nej...

3. června 2018 v 16:07 | Sobik |  Téma Týdne
Konečně normální téma, dalo by se říct... Tedy né, že by i ostatní témata nebyla dobrá, jen jsem z nich měla takovou melancholickou náladu a články by byly směřované na jednu konkrétní osobu, což už je tak trochu ohraná písnička v mém životě.

A proto se dnes vrhneme na mé JÁ. A probereme tu mých pět nej, ať už to bude o vlastnostech, věcech, lidech.

...LEPŠÍCH VLASTNOSTÍ

Začneme trochu zlehka. Měla by to být ta lehčí část, vychválit se do nebes že? Dobře, tahle část bude o těch nejlepších věcech, které na sobě mám ráda, protože...

SARKASMUS spousta lidí nevidí na mně jako tu nejlepší vlastnost. Ale já ho přímo miluju. Je to takový můj štít, a když mám vážně plodný den, dokážu urazit, zesměšnit a odpálkovat spoustu lidí a přesto z toho mám dobrý pocit. Poslední dobou mám pocit, že sarkasmem oplývá čím dál více lidí, než tomu bylo tak před pár lety. A všichni to děsně řeší a všichni to děsně zbožňují a dávají najevo, jak jsou úžasní díky sarkasmu. Já to tak nemám, protože občas se ta moje huba nevymáchaná neumí krotit a sarkasmem bičuju lidi bez výjimek (což u mě sarkasmus řadí také na pozici nejhorší vlastnosti, ale o tom až později). Také musím poznamenat, že mi za to maminka neustále nadává, kde se ve mně bere taková zloba a upřímnost, že takhle mě nevychovali a oni tací nejsou. Na to mám ve své hlavě vždy odpověď: "Jó mami, sarkasmus... Moje druhé jméno."

LEVÁCTVÍ - ano, jsem levák a jsem na to hrdá. Stálo mě to sice pár let slz a zkoušení předělat se na praváka, ale dospěla jsem a jsem hrdá na to, že jsem stoprocentní levák, jak se tak říká. Nikdy jsem to nijak neřešila, ale zjistila jsem, že si nás mnozí škatulkují na "stoprocentního leváka" a "jen leváka". Jaký je v tom rozdíl? Obyčený levák jen píše levou rukou, ale ostatní věci dělá pravou (nejsnažším příkladem je nůž v pravé ruce). A stoprocentní levák? To jsem já a levou rukou dělám všechno od psaní, uchopování věcí až po obyčejné mávání. Vzpomínám si, že když jsem byla malá, v mém okolí nebylo snad jediného leváka a teď jich potkávám spoustu, nepřipadám si jako podivín. Přijde mi vtipné, jak na mě lidé civí, když zjistí, že jsem levák. A ještě vtipnější, když to zjistí levák, že jsem levák. To, že jsem hrdá na to, že jsem levák dávám v naší rodině často najevo. Protože jsem tam jediná. Dlouho se pátralo po tom, jak je možné, že jsem levák, když sestra, rodiče i prarodiče (i bla bla bla všichni ob generace) jsou praváci. Pak se zjistilo, že tátův táta je přeučený levák na praváka, takže to mám po něm. Ale nikdo jiný nikdy nebyl - no nepřipadali byste si výjimeční?

DUŠE UMĚLCE... To tak trochu (hodně?) souvisí s předchozím bodem. Už odmalička jsem často a hodně kreslila a malovala. Chodila na kroužky, do umělecké školy a do soutěží. Chtěla jsem vždy hrát na nějaký hudební nástroj, ale naši mě k tomu nikdy nevedli, takže jsem takový domácí samouk bez nauky. Ale levá ruka je má spřízněná duše, která dokáže dost často vyjádřit mé pocity, myšlenky a fantazii. Vždy jsem si přála být umělcem, něčeho dosáhnout, proslavit se. Mým snem bylo studovat uměleckou školu a dát se na dráhu malíře... A jak to dopadlo. Vystudovala jsem osmileté gymnázium, kdy jsem si konečně dupla, že chci studovat umělku (skončila na UHK PdF obor výtvarky) a po tom, co jsem zjistila, jak se věci mají, přestala jsem kreslit úplně. A trvalo to zhruba tři roky, kdy jsem se poslední studijní rok musela kopat k tomu, abych měla hotové své práce. Realita je taková, že tohle studium úplně zazdilo můj osobitý styl a talent, nutilo mě do předepsaných stereotypů a mně se výtvarnictví úplně zhnusilo (o neschopnosti dokončení studia nemluvě). A voilá, konečně titul blbce a mně se zase vrací chuť kreslit. Musím také zmínit mou touhu po psaní, ale nikdy jsem neměla moc veliké seběvědomí, tak jsem si zřídila tento blog, pro lidi v mém okolí naprosto anonymní a zde se mohu vypsat ze své fantazie i problémů.

NADPRŮMĚRNÁ INTELIGENCE - Tak s tímhle se popravdě nikde nechlubím, protože se to prostě nedělá, jakože "Mlč ty primitive, teď mluví inteligentní lidi." Ale jsem na to hrdá, kdo by taky nebyl, že. Člověk se tím nechlubí už jen z principu, že jsme jen lidské bytosti a každý chybujeme. Pokud bych se chlubila, že mé IQ převyšuje číslo 150 a pak udělala nějakou hloupost, tak by se mi akorát všichni vysmívali. Ale ano, po většinu času mám pocit, že jsem na tom s inteligencí líp než lidé v mém okolí, což je trochu namyšlené, povrchní a sobecké. A co jako. Kaju se tím, že nikoho neponižuji, páč nemám důvod. K této části ještě musím dodat, jak si lidé dost často pletou pojmy, ba je dokonce slučují, být chytrý a být inteligentní. V tom je ale obrovský rozdíl a dávám hezký příklad z praxe. Můj bývalý spolužák z gymplu byl (a možná ještě je) chytrý. Celých osm let měl samé jedničky, v předmětech vynikal a byl to ten typ studenta, který se vlastně ani moc učit nemusel, protože to prostě věděl, zapamatoval si vše snadno. Ale v reálném životě byl vlastně nepoužitelný. Vždyť ten člověk se o sebe neuměl ani postarat a v krizových situacích by si neuměl ani poradit. Á, konečně mi přišla ta nová skříň, má tyto proporce, je z tohoto materiálu a bude potřeba toto nářadí, hm, ale jak se taková skříň vlastně staví? Na to budu potřebovat odborníky, protože to nedám asi ani s návodem. Člověk chytrý je jen teoretik, člověk inteligentní je praktik (aspoň podle mě, suďte mě).

SEBEKRITIČNOST je pro mě asi pátá dobrá vlastnost. Aneb je to spíš další ta z dobrých vlastností, co mě napadla. Jsem k sobě hodně kritická a jsem za to ráda. Občas mi to dost stěžuje situaci a život, ale aspoň to ze mě dělá tu osobu, jíž právě jsem. Sice to dost často evokuje myslet na to, co si o mně myslí okolí a neustále na sebe koukat do zrcadla, jestli jsem se svým vzhledem aspoň nějak spokojená, ale drží mě to na uzdě (po většinu času). Poslední dobou se mi to s mojí vlnou sarkasmu a pod vlivy alkoholu nedaří, a tak se dostávám do situací, po kterých bych se nejradši profackovala a pár dní chodila s papírovým pytlem na hlavě.

Ale dost o těch dobrých vlastnostech, pojďme na ty špatné (sebekritičnost v akci).

...HORŠÍCH VLASTNOSTÍ

SARKASMUS - ano, je i tu a je na první příčce, protože jak jsem výše zmiňovala, pro ostatní to není na mně zrovna ta nejlepší vlastnost.

UPŘÍMNOST - přimícháme k sarkasmu a voilá, dejte mi někdo pěstí. Nikdo nemá rád upřímnost a kritiku. Jakože opravdu si chceš vzít na sebe tohle? A ty už taky mlč, nikoho to nezajímá. Což mě přivádí na myšlenku, jak se se mnou jeden (chudák) týpek snažil flirtovat na párty. Byla jsem čerstvě po rozchodu a můj jazyk nepostrádal drsnou dávku ostrovtipu. Prostě a jednoduše flirtovat neumím, a když se utvrdím v tom, že si teď rozhodně s nikým nic začínat nechci, tak prostě nechci. Aneb nebudu se bavit s nikým, kdo si na sebe vezme červeno-černou kostkovanou košili a k tomu lososové kalhoty. Ano, opravdu LOSOSOVÉ! Proboha... Stále to mám před očima, tohle módní peklo.

VÝBUŠNOST, to je jedna z věcí, kterou na sobě opravdu nesnáším. A snažím se ji ovládnout. A pokaždé to dopadne tak, že to v sobě dusím tak dlouho, až, jak se tak říká, pohár přeteče a lítá to na všechny strany jako blesky a nevynechá to nikoho z blízkého okolí. A pak toho samozřejmě lituji. Klasika. Nejvíc paradoxní na tom je, že v důležitých situacích, kdy každý čeká, že vybouchnu, jsem naprosto v klidu, mávám nad tím rukou a říkám si, jéžiš, tak co. A v situacích úplně zbytečných na přemýšlení jsem jako čertík, který vylétl z krabičky. Jakože "Ještě jednou někdo nechá tu houbičku ve dřezu a polije ji lógrem, tak to každýmu, kdo tady pije kafe, opleskám o hubu".

PUNTIČKÁŘ a mám to na salámu - dvě protichůdné vlastnosti, které opravdu mám. A opravdu to nesnáším, páč pak se v sobě vyznej. V jednu chvíli přijdu domů, odhodím věci do všech světových stran, kecnu sebou na gauč a zpod sebe začnu vytahovat oblečení, kapesníky, kočku div ne brambůrky. A v druhou chvíli mám na sobě rukavice, v ruce kýbl, blízké okolí smrdí dezinfekcí a už hodinu drhnu jedno a to samé místo. A pak jsou tu situace jako třeba tyto... Srovávám si v práci plastové dlaždičky podle barev, od bílé po černou, přijde kolegyně a začne to rovnat podle barev na zdi, takže úplně chaoticky bez řádu a mně v tu chvíli v hlavě koluje tisíc myšlenek na téma "Jak ji zavraždím, aby mi to prošlo", nebo si aspoň přeju, aby na ni platila kletba Krucio či Petrificus totalus... Nebo situace, kdy úplně zlitá pod obraz zvracím do umyvadla (nebo spíš všude kolem) a v mezičase ubrouskem a horkou vodou otírám to vše poblité okolo... Těmto situacím říkám částečná OCD porucha, protože co to jinak je...

Poslední pro mě děsnou vlastností je pro mě to, že mám vždy jistá OČEKÁVÁNÍ, i když se snažím je nemít, protože se zasazuji o pravidlo "Žádná očekávání, žádná zklamání". A pak se stejně přistihnu v té chvilce zklamání a říkám si, proč tohle dovoluji. Proč sama sobě ubližuji, proč se trápím takovými zbytečnostmi. Je opravdu jednoduší nikdy nic neočekávat, protože když přijde ta negativní situace, člověk pak není zklamaný a když přijde ta pozitivní, člověk je nadšený, aniž by to očekával.

...MILOVANĚJŠÍCH PŘÍBĚHŮ

Těch příběhů je spousta, až nespočet, ale chci vybrat těch pět nej, které pro mě opravdu dost znamenají či mě nečím poznamenaly.

PÝCHA A PŘEDSUDEK, ano toto klišé. A hned vysvětlím proč. Nejprve jsem viděla film, protože miluji Keiru Knightley. Viděla jsem ji ve spoustě filmech, jako v prvním snad v Pirátech z Karibiku, kteří jsou též mé oblíbení, ale o těch tu teď hovořit nebudeme.
Úplně jsem se do toho příběhu zamilovala a musela si koupit knihu, která je též mou srdcovou záležitostí. Nebudu tady popisovat, co vše na tom miluji, protože by to bylo nespočet věcí, mohu jen říct, že Jane Austenová je užasná žena a obdivuji ji. A po tom, co jsem viděla nespočetkrát tento film, četla nespočetkrát tuto knihu, častěji se název tohoto příběhu objevuje v jiných knihách, filmech ba dokonce povídkách, které čtu. Přijde mi to trochu smutné, že z toho dělají hrozné romantické dívčí klišé, přitom je to nádherný příběh právě o pýše a o předsudcích, o dvou vlastnostech, které všichni máme.

HARRY POTTER, jednoznačně! Přiznám se, že jsem nečetla všechny knihy, protože po tom, co jsem přečetla Kámen mudrců a poté viděla film, ve své hlavě jsem si odsouhlasila, že rozdíly jsou nepatrné a tenhle epický příběh s těmito herci je mi blíž, než knižní předloha. Samzřejmě jsem to nevydržela a od pátého dílu si knihy přečetla, protože čekat na pokračování v podobě filmů, když jsou knihy k dispozici, je blbost. Tímhle příběhem žiju už od té doby, co vyšel první díl (celých 17 let, proboha!). Pravidelně si dávám maratony HP, což znamená, že si po večerech sednu a hezky zkouknu od prvního dílu, až po ten poslední. Více jak 16 hodin v duchu kouzel. (Víte, že teď vyšla ta boží hra pro androidy a iOSy?)

FINAL FANTASY VII, jó jó, vypovídá o tom i vzhled a minulost mého blogu, že. Ani nevím, kdy jsem tímhle příběhem začala žít, rozhodně to bylo dříve, než jsem si založila blog. Už si vůbec nepamatuji, jak jsem poprvé na tuhle gamesu narazila (myslím, že na youtube?), ale uchvátily mě postavy a začala jsem pátrat. A kupodivu zjistila, že hra má i samostatné filmy. Je to taková moje osobní srdcová záležitost, jeden čas jsem jí i hodně žila a stále se k ní s láskou vracím.

PRINCEZNA A ŽABÁK... Ano, miluji pohádky, miluju Disneyovky. Tenhle příběh mě zaujal už když se o něm psalo, že bude v kinech. Jednalo se totiž o moderní pohádku, kterou udělali jen ve 2D, doslova kreslenou (kvůli "zapomněla jsem, kvůli čemu"). Líbí se mi zpracování, námět, příběh, místo. Jedním slovem, úžasné. Zajímají mě témata jako New Orleans nebo jazzová hudba a ta atmosféra, někdy bych se tam chtěla podívat. A když se to zpracuje do takovéhle pohádky, no krása. Příběh sám o sobě je pro mě vtipný a pravdivý, protože přiznejme si, princ se stane žabákem jen díky své hlouposti a servírka, která celý život tvrdě dře, nikdy nedostane to, co chce oproti rozmazlené fajnové blondýnce, která nikdy nemusela hnout prstíčkem. Poukazuje na to, jak je život nespravedlivý a stačí jedna chybička či mladická nerozvážnost a váš život se rázem změní.

Na poslední místo dám hned dva filmy, protože se nemohu rozhodnout, který je pro mě důležitější. Dávám jim stejnou příčku, stejnou váhu.
První z nich je TRON: LEGACY, díky jeho námětu taky vznikla moje nejdelší povídka ever. Miluju filmy na tyhle scifi náměty. A to zpracování. Pecka.
A druhým z nich je film DÁRCE. Když jsem tento film viděla poprvé, řekla jsem si wow. Docela dost mě zasáhl, což jsem nečekala a tajil se mi dech. Pokud máte rádi filmy o budoucnosti, jiném životě, doporučuji. Není to ten typický film o hrdinství jako je například Hunger Games nebo Divergence, je to film o tom, co by se vlastně stalo, kdyby nám byly odebrány základní lidské vlastnosti jako láska, nenávist, chtíč, závist atd. Jak by se změnil úhel pohledu a co vše by to ovlivnilo.

...ZE SVĚTA HUDBY

Ok, tohle bude poslední kategorie, jinak bych tu mohla pokračovat do "álelůja".

LINKIN PARK... Kdo mě zná, ví, že to je moje srdcovka číslo jedna. Linkiny poslouchám už od malička, kam mi paměť sahá. Jak by taky ne, když vznikla tři roky po tom, co jsem se narodila já. Nejsem jejich šílená fanynka, co by musela znát každé album, každou píseň, každé kýchnutí jednotlivého člena kapely, ale svým způsobem je to má nejoblíbenější kapela, srdcovka. Protože když začne hrát nějaká jejich starší skladba, srdce mi poskočí, ježí se mi chlupy až na zadku a hned je mi na tom světě lépe. Ano starší skladby, protože uznejme, že od Living Things to šlo do kopru. Můžu jen říct, díky za tvůj hlas a tvorbu Chestre.

CELLDWELLER - na tuhle kapelu jsem narazila v roce 2010 myslím skrze jedno video, ve kterém běžela jedna jejich písnička a já si řekla "Tý jo, co to je?" a začala pátrat. Přiznám se, že z těch novějších také musím sáhodlouze vybírat, která se mi líbí, popřípadě přijít tomu na chuť, jak se tak říká. Ale první dvě alba (stejně jako u LP) prostě miluju tělem i duší. Je to taková moje osobní "ďábelská" stránka.

A pak je tu ta holčičí a andělská stránka a na scénu přichází ED SHEERAN, kterému se nevyrovná asi nic. To je pro mě hudba na ráno, do sprchy, na večer, do auta, na zpívání, na tanec, prostě na všechno. Pamatuji si, když jsem poprvé zaslechla/viděla písničku Lego House. Kam se v té době hrabal nějakej Ed Sheeran, v tom videu byl Rupert Grint Smějící se, né že bych Ronalda Weasleyho nějak žrala, ale prostě HP, srdcovka, chápeš ne... A tak mě Ed provází svou hudbou, plnou elegance, lásky a britské angličtiny už sedm let a doufám, že to tak bude pokračovat i nadále.

TAYLOR SWIFT, protože prostě proto. Poslouchala jsem ji ještě v její Country verzi (což byl docela opruz, když se ohlédnu zpět), ale je to stejné jako u Eda, její texty můžu, ta holka mě dokáže rozesmát, rozesmutnit, naštvat i vzít za srdce. A občas tohle vše dokáže v jediné písni. Její první písní, kterou jsem slyšela, byla Love Story a vpomínám si, jak jsem si tenkrát říkala, jak to je krásná a sladká holka.

Upřímně jsem nevěděla, co dát na pátou pozici a vypadalo to na JB (ano, i toho poslouchám a upřímně znám asi všechny jeho texty, od pitomýho Baby), ale! vzpomněla jsem si ještě na jednu mou oblíbenou kapelu, když jsem zapátrala v paměti seznamu hudby. HURTS. Pamatuji si, že když jsem je začala poslouchat, neznal je skoro nikdo. Poznala jsem je díky písničce Wonderful life, kterou jsem poprvé zaslechla v Upířích denících, na které jsem tenkrát koukala. A doteď si pamatuji i ve které scéně to bylo, ha! No jednoduše, vyhledala jsem si, co je to za píseň, vyhledala si od té kapely další písně a už to jelo. Znám je všechny, hlas Thea miluju... Celkově, miluju jejich písně.


Tím končím vyčerpávající debatu o "Já a zase já" (žádná Rita Holoubková (posedlost...)), kdy jsem o sobě prozradila snad víc, než je zdrávo. Možná budu pokračovat v dalších článcích o jídle a bla bla bla, které už nebudou součástí TT (nějak mě to bavilo to psát, což je asi vidět), abyste se zase mohli dozvědět něco o mém nudném životě a říct si "A koho to zajímá? Komu to cpeš?!"

Sem s kritikou, Váš Sobik
 

Princ na bílém koni

2. května 2018 v 20:45 | Sobik |  Téma Týdne
Jak se obecně říká, každá princezna čeká na prince na bílém koni. (Pořád se mi chce psát na bílém konci, nevím proč...) Ale na bílém koni přece jezdí hlavně Martin. To každá čeká na Martina? Nebo ehm na zimu? Sníh?
Já tedy osobně nečekám na žádného prince. Ostatně, taky přece nejsem princezna, že... Pro něho jsem ale byla... Víceméně jsem se svého prince dočkala. Nepřijel ale na bílém koni, nýbrž ve žlutém kočáře - Peugeot 107 žluté barvy... Ale jak už to tak bývá, každý princ má bohužel po happyendu své mužské povinnosti a ten můj odjel (ať už to bylo na čemkoliv). Takže teď čekám, zda se někdy vrátí... Nebo ho ta povinnost už konečně zabila.
Vím, že je to zbytečné. Jsem dospělá a v hlavě to mám více méně v pořádku (takže mi trvalo pouhé dva týdny, než jsem se z toho dostala a jsem v pohodě). Vím, že se můj princ nikdy nevrátí. Ale také vím, že ta láska byla opravdová... Ostatně taky pořád je, protože co jiného to je, když ho pořád miluji a on mě, jen nemůžeme být spolu, páč je tam spousta ale (více méně z jeho strany)?! Byla (a je) to ta epická láska, to souznění, to, co hledáte celý život. A potom se to jedním večerem celé podělalo a vše je ztraceno. Něco jako když princovi přijde pergamen s pečetí... Vzdálí se... Na nějakou dobu... Třebas do bitvy a! Jejda, on tam skonal...
Ale i tak, stále doufám... Opustily mě veškeré naděje, své city jsem pohřbila někde hluboko v mysli, ujasnila jsem si, že bojovat je zbytečné, ale... I tak se ke mně stále vrací. Zdá se mi o něm, nějaká situace či věc mi ho připomene (tolik jsme toho prožili, jak by taky ne), lidi - muži - mi ho připomínají, ať už čímkoliv... A když už se zbavím všeho tohohle, vytěsním to, tak mi napíše. Jen tak random, neočekávaně...
Řekla jsem si, že na to kašlu, můj princ odešel a jasně mi dal najevo, že na něho nemám čekat. Ale v hlubokém podvědomí stále cítím, že se toho nechci vzdát.

Imma shine

23. dubna 2018 v 17:32 | Sobik |  Lost Music
Když jsem slyšela tuhle písničku poprvé, hned jsem se do ní zamilovala. Nemám ráda rap, nemusím moc tohle "černošské štěkání", ale tahle mě zaujala. Možná hlavně hudbou, ale co...
Píseň je z tanečního filmu Let's Dance (Step up), který určitě všichni znáte. Kdo by řekl, že už je to 12 let, co ten film vyšel...

 


Češtinářské zvratky

23. dubna 2018 v 12:13 | Sobik |  Moje trapný připomínky
Tak jsem se do toho konečně pustila... Před pár dny... A je to hrůza.
OPRAVA BLOGU...
Opravuji to nejhorší a zároveň pro mě to nejlepší - Příběh Final Fantasy, který má 101 kapitol (jupí...).
Jsem u kapitoly 12 a mohu vám říct, že v roce 2011 jsem byla opravdu debil. Nechápu, jak jsem mohla milovat češtinu, mít z ní dobré známky, odmaturovat z ní a poučovat svou vlastní matku - učitelku českého jazyka... Trapas.
Já vím, bylo mi přece jenom 17 a měla jsem také jiné zájmy a priority, ale jsem k sobě až moc sebekritická a nejradši bych se za to zastřelila. Nikomu to divné nepřijde, když to náhodou čte, protože dnes už se lidé o češtinu tolik nezajímají, hrubky jsou všude (i v článcích zpravodajských webů) a nikdo neřeší, kde má být mě nebo mně, ji a jí... Když ani sám ten dotyčný neví, jaký je v tom rozdíl, že...
Češtině zdar, pokračuji v opravování. Třeba se i dokopu k napsání TT, páč jsou teď moc dobrá k zamyšlení a já je pokaždý prošvihnu... A nebo k vydání dalšího retro songu, když mě nějaký píchne do ušních bubínků :-D

Prozatím ahoj, váš Sobik

Castle

14. dubna 2018 v 20:57 | Sobik |  Lost Music
Tuhle písničku jsem hódně dlouho neslyšela a zapomněla na ni asi jako vy všichni. Ať žije starý notebook a jeho složka hudby. Jsou tam opravdu poklady.
Tady se nám interpretka Halsey projevila asi poprvé jako top jednička. Aby taky ne, když song patří k filmu Sněhurka a lovec z roku 2012, který zná snad každý z nás, ať už díky "Belle ze Stmívání" (né nemám ji ráda, ale jako Sněhurka je fajn) nebo krásnému Chrisovi Hemsworthovi alias Thorovi.


'Frendzóna'

7. dubna 2018 v 23:01 | Sobik |  Moje trapný připomínky
Tak jsem asi konečně prozřela a pochopila, co to vše znamená. Podrobnosti se dozvím sice až v pondělí navečer, ale asi se mi spíš vyjasní všechna ta "asi".
V každém případě jsem teď v porozchodové fázi (a je to venku). Už jsem s tím oficiálně vyšla na světlo. A se vztyčenou bradou, že nemá smysl to zachraňovat, láska, zamilovanost a intimita jsou ztraceny. Teď už je ze mě jen drahocený pes. Miláček na podrbání, zvířátko na tulení ve snaze zapomenout na problémy.
Jsem asi jediná holka, co se dostala z milostného vztahu do friend zóny, jak se tak říká.
Ale jak říkám, vyjasním si to až v pondělí...
Téma na mou "knihu".

Brzy se ozvu, Sobik.

Prázdná schránka

6. dubna 2018 v 10:52 | Sobik |  Myšlenky
Dlouho jsem přemýšlela, jak ten článek nazvat. Ale tenhle je asi výstižný. Takhle se teď cítím. A cítím se tak vlastně od té chvíle, kdy se mi neviditelná kudla zabodla do srdce a zrcadlo mi vmetlo své střepy do obličeje ve snaze mě oslabit. Ano, jsem teď slabá. Připadám si nejzranitelnější. A proč, kvůli čemu.
Bavme se to článku Maska, který byl k tématu týdne. Mluvila... Eh, psala jsem tam o tom, že se občas člověk musí přetvařovat, že je všechno v pohodě, aby se lidé neptali a nebylo poznat, že to v pohodě není.
Všimla jsem si, že za poslední dobu jsem to dělala každý den. Každý den jsem se usmívala ba dokonce smála, dělala jsem věci, které mě bavily a naplňovaly... A včera večer jsem si uvědomila, že to byla ale jen přetvářka, protože posledních pár dnů, když jsem přišla domů, stáhla jsem se do svého klubíčka ublížených zvířátek a plakala. Slzy se mi kutálí po tváři i teď když to píšu. Neovládám je, nechytám je... Je pro mě méně vyčerpávající je nechat být.
A kvůli čemu... Jen kvůli tomu, že jsem to dovolila... Jen kvůli mé blbosti, lásce a zlomenému srdci...
Teď, v tuhle zranitelnou dobu, nechci nic víc psát, nechci vlastně nic, nejlépe jen sedět a zírat... Ale vzchopím se, už jen pro své vlastní dobro a proto, že budu vědět, že mi to za to nestojí. On za to stál... On za to stojí. Ale mám teď takovou zlost, že dokonce cítím nenávist.
Časem, hojením, to bude má kniha... Můj další - né - můj skutečný příběh epické lásky a nečekaného konce...

Mějte pěkný den, váš Sobik

PS: Smaž si můj blog ze záložek, aspoň tohle pro mě udělej, když ke mně nemáš úctu.

Glorious

1. dubna 2018 v 19:30 | Sobik |  Lost Music
Na tuhle písničku jsem si vzpomněla dnes, když jsem se dívala na film Návrh se Sandrou Bullock. Ta písnička ve filmu nezazněla ve svém původním znění, nýbrž jako intrumentalní intro, ale i tak jsem ji hned poznala a vybavila si název i autora. Andreas Johnson a jeho Glorious z roku 1999.
Na co si už ale nemohu vzpomenout, kde jsem tu píseň slyšela poprvé, odkud jsem ji vzala, odkud mě oslovila tak, že mě donutilo si ji vyhledat a dát do svého playlistu písní.
Vím, že běžela ve spotu na ukázky ze sportu, ale odtud ji určitě nemám... No, kdo ví...


Bordel v hlavě

1. dubna 2018 v 15:29 | Sobik |  Moje trapný připomínky
Ahoj všichni,

omlouvám se, že jsem se teď trochu déle neozvala, ale vyskytla se taková situace... Víc situací... Že jsem nejdřív neměla čas psát, potom už nápady a nakonec chuť... V mém osobním životě se stala taková věc, která vás prostě zasáhne i když s ní tak nějak počítáte, ale přesto si říkáte, nějak se to vyřeší. Ale nebudu o tom mluvit... Ta věc mě jen probrala, profackovala. Musela jsem přestat fňukat a postavit se na vlastní nohy. A utřídit si myšlenky. Tadá bylo to rychlejší než jsem čekala a doufala.
Teď už jen doufám, že se zase vzchopím na té spisovatelské vlně a konečně mé prsty začnou své taneční turné na klávesnici.

Prozatím se mějte, užijte si Velikonoce ať už je slavíte nebo ne, váš Sobik.

Maska

8. března 2018 v 20:44 | Sobik |  Téma Týdne
Pleťová maska na obličej?
Maska na maškarní?
Životní maska...

Vždy, když je nějaké takové téma týdne, první co udělám je, že hodím to slovo nebo slovní spojení do Googlu a čekám, co na mě vybafne.
Mohla jsem očekávat, že to budou nějaké nabídky na prodej masek a film se stejnojmenným názvem z roku 1994.

Ale co je vlastně maska obecně?
Je to něco, co skrývá pravou tvář svého nositele, identitu. A myslím, že kazdý ji už někdy použil. Ať tu maškarní při nějaké kulturní záležitosti, nebo tu situační (nevím, jak ji nazvat). Příkladem může být například chvíle, kdy vám není zrovna nejlépe, něco vás trápí, ale navenek to nedáváte znát a nejde na vás poznat, že vám není do smíchu. Každý to určitě zažil.
Já to mívala například skoro každý den. Jsem člověk, který neustále nad něčím přemýšlí, něco ho trápí, něčím se stresuje. Ale pak nastane chvíle, která mě z této situace dostane a já mám hned lepší náladu, den celkově. Jenže né vždy se to povede. Jsou opravdu dny, kdy mám pocit, že jen co vylezu z pelechu, bude den na h. jak se tak říká. A pro ty chvíle mám schovanou masku - přetvářku, že je vše v pohodě a když se budu usmívat, třeba sama sebe přesvědčím a úsměv nebude falešný. Pokud jste v této situaci někdy byli, určitě víte, že to člověka docela dost psychicky vyčerpá. Tak proč to děláme? Já třeba proto, že nechci celý den poslouchat ze všech stran otázku "Děje se něco?" nebo "Co se děje?". Je fajn, když o vás lidé mají starost, ale potřebujete všem vykládat, že prostě máte dnes den blbec?
Vzpomněla jsem si na jeden den. Přesně jak jsem psala, ráno jsem vstala a už jsem věděla, že se mi nechce... Prostě nic. Ale musela jsem se donutit. Vstát a jít do práce. A vydržet tam tu směnu až do sedmi do večera. A komunikovat s těmi lidmi. Prakticky se všemi, protože jsem měla směnu u vstupu. Ale řekla jsem si, že se překonám a udělám si pěkný den i přes to všechno. A vydržím se usmívat. A ono to fungovalo. Víte, jak hodně dělá, když se na lidi usmíváte a myslíte to dokonce upřímně? Oplatí vám to a vám to dodá energii, cítíte se lépe a o to upřímnější úsměv rozdáváte. Samozřejmě né vždy to tak funguje, někdy si dokonce vysloužíte otrávený výraz a nadávku (mám své zkušenosti). Ten den mi všichni, kteří se mnou pracují a znají mě, říkali, jak je možný, že jsem pořád tak usměvavá a pozitivní... Ale netušili, že přijdu večer domů, sednu si a cítím se neskutečně vyčerpaná, že mám pocit, že to se mnou sekne.
Ta maska, kterou jsem si ráno nasadila, se stala součástí mě a já za ni zaplatila svou cenu.
Přemýšlím, zda jsem za poslední dobu použila nějakou tu masku.

(Zdroj: http://www.10naj.com/zlo-pojam-koji-nema-pravo-objasnjenje/)

Kam dál