Stalo se to v den mých sedmnáctých narozenin. Rodiče se rozhodli, že si uděláme jen malou rodinnou oslavu. Moc dobře jsem věděla, že se hádají tak často, aby to stihli i na oslavě plné lidí. Ani jsem nečekala, že nějaká oslava bude, když už nejsou spolu.
Ale přesně jak jsem si myslela, skončilo to katastrofou. Už jsem neměla náladu prakticky na nic, a tak jsem šla do svého pokoje. Bylo teprve osm hodin večer. Rozhodla jsem se, že si pustím nějaký horor. Na nic jiného jsem snad ani náladu neměla.
Ale musela jsem usnout hodně brzy, protože si nepamatuji ani prvních deset minut z filmu.
ON mě ze spánku vytrhl brzy ráno. Bylo to příliš děsivé na to, abych šla znovu spát. Bylo teprve pět hodin ráno. "Bože" pomyslela jsem si. Věděla jsem, že bych už neusnula, a tak jsem si šla dát sprchu. V tom ulevujícím horkém proudu jsem si v hlavě přemítala, co se mi to vlastně zdálo. Bylo absurdní, že by se mi zdálo o upírech, když jsem zásadně proti těmto tématům, knihám a bůh ví o čem vymyšleném ještě. Ale při pomyšlení na ten sen se mi stáhlo hrdlo. Bylo to až moc děsivé. Na žádný další horor se asi hodně dlouho nepodívám. Když jsem se vrátila se pokoje, myslela jsem, že mám halucinace. Zdálo se mi, že jsem HO na chvíli zahlídla. Blbost. Už neumím ani jasně myslet. Byl to jen odraz mého snu. Určitě. Ale ON byl tak živý. Nechtělo se mi nad tím ještě dál přemýšlet, tak jsem si šla zkontrolovat esej, kterou jsme měli dnes odevzdávat. Ale musela jsem být opravdu hodně unavená, protože mě přišla vzbudit mamka. Měla jsem nastavený budík, ale když jsem se podívala kolik je hodin, uvědomila jsem si, že budík jsem propásla už před hodně dlouhou dobou. Za půl hodiny jsem měla být na vyučování. Začala jsem panikařit. To nemůžu stihnout. I kdybych vynechala snídani. Co mám dělat? Běžela jsem do koupelny, ale když jsem viděla svůj odraz v zrcadle, zhrozila jsem se. Mé hnědé vlasy, většinou rovné, byly vlnité a trčely, kam se dalo. Myslela jsem, že se zhroutím. Nakonec se do toho vložila máma a řekla, ať si udělám vše v klidu, že zavolá do školy a omluví mě. Jasně, vůbec nebude vadit, když přijdu pozdě do školy, kde jsem měla uvítat a ujmout se nového spolužáka… který už na mě jistě čeká. Už jsem zase cítila nával paniky, ale rozhodla jsem se, že to tak nenechám. Pomalu jsem se dávala dohromady, až jsem zase vypadala celkem k světu. Teď bych se tomu novému mohla líbit. Škola na něj musí udělat pěkný dojem, a proto vybrali jako uvítací výbor mě. Nemyslím si, že jsem hezká, ale všichni kolem ano. Není den, kdy bych ve skříňce neměla aspoň jeden milostný dopis. Není den, kdy by za mnou nechodila banda lidí s nadějí, že si jich všimnu a budu je považovat za své kamarády. Podívala jsem se znovu do zrcadla. Co na mně všichni vidí? Kdybych nebyla taková za jakou mě všichni považují, ale byl tam takový někdo jiný, nemyslím si, že bych po něm toužila tak, jako ostatní. Na to, že jsem měla světlé a rovné vlasy, byly poněkud až moc bujné. Vlastně jsem měla hřívu jako lev… i když jsem si je vyžehlila žehličkou. Spousta holek by pro moje vlasy vraždila, ale já vážně ne. Vždy jsem jich chtěla mít aspoň o trochu míň a navíc černé, ale tato barva nepřipadala v úvahu. Moje pleť byla nezdravé křídové barvy. Ano byla jsem albína, ale nikdo z naší rodiny není tak bledý jako já. Ještě jednou jsem se podívala do zrcadla, jestli vypadám, jak všichni říkají, úchvatně. Byla jsem spokojená, a tak jsem už konečně vyrazila do školy. Za pět minut zvonilo na hodinu, takže na snídani jsem ani nepomyslela. Potom se budu muset omluvit tomu novému, že jsem tam ráno nebyla. Ještě že jsem bydlela jen pár ulic od školy. Díky tomu jsem nemusela přijít do školy tak pozdě.



