Cestou do školy jsem se to z něho snažila dostat, ale nic. Co může být tak hrozného na tom, co mi nechce říct? Já myslela, že když se řekne pravda, je to vždy lepší. Nebo se s tím člověk líp vypořádá. Zatím jsem to nechala být, ale nevzdám se. Musím to z něj dostat.
"Takže já jsem pro tebe jen spolužák jo?!"
"Cože?" nechápala jsem.
"No to jsi říkala tvojí matce. Takže, jen spolužák?" díval se na mě s nadzvednutým obočím.
"Proč tě to tak zajímá?" Jasně, že jsem moc dobře věděla, proč ho to zajímá, ale proč se nenaladit na jeho "nenápadně do tebe dělám" notu?
"No dejme tomu, že jsem něco víc než spolužák a ty mě před tvojí matkou zatajuješ." Zatajuju? No prosím?!
"To není zatajování. Prakticky nejsi nic víc než spolužák. A stejně si mamka myslí něco jiného." V hlavě mi to šrotovalo, jak jsem si marně chtěla vzpomenout na to, kdy jsme si během těch ani ne 24 hodin. co se známe, řekli, že spolu chodíme.
"Nemám dojem, že chodíš ke spolužákům na návštěvy a ještě se s nimi líbáš." Raphael nahodil takový ten povýšenecký obličej, který jasně říkal "ha, to jsem zvědav, co mi na to řekneš".
"O co ti jde? To není moje chyba, že jsem skončila u tebe doma polonahá, ve tvém županu a přisátá na tvoje rty." začínala jsem být naštvaná. Zase. Nebo jsem se o to aspoň snažila. Lepší, než myslet na to, jak ta věta zněla.
"Není to tvoje chyba? Já tě do ničeho nenutil. Takže jen spolužák... Škoda. Uvidíme se později" řekl a zrychlil. V tu chvíli jsem si všimla, že jsme už u školy. Já jsem mu na to nestihla říct ani á, ani bé. Jen jsem zůstala koukat, jak hodně rychle obrátil a jak hodně rychle se vzdálil.
"Čau. Já myslela, že ho nesnášíš." Tam stála za mnou a sledovala, jak Raphael odchází do budovy.
"Jó, včera byl dlouhý den." mávla jsem rukou, jako že o nic nejde. Ve skutečnosti šlo ale vlastně o hodně. Když to vezmu v úvahu, prakticky jsem celý včerejšek byla jen s ním.
"Tak povídej, o co jsem přišla?" Vyčetla v mém výrazu, že jsem se asi moc nenudila.
"Tak na to budeme mít celý den. Jeho se totiž jen tak nezbavíme a před ním si s tebou fakt povídat nechci."
"Nezbavíme? Mám dojem, že jde směrem od nás" zamračila se a ukázala na něho.
"Jo, teď. Ale pochybuju, že to bude tak krátký, že ti to stihnu říct za tuhle chvilku." Snažila jsem se z toho vykroutit. Neměla jsem náladu jí říkat vše, co se stalo. Navíc by si myslela, že si za všechno můžu sama, protože jsem se v těch situacích vyloženě nabízela. A on taky, na mojí obranu! Kousla jsem se do rtu při pomyšlení na to, jak sladce chutnal.
"Hm. Tak to bude asi hodně pikantní co?!" Tam byla moc vzrušená a to jsem ještě ani nezačala povídat.
"No tak jo. Ale nikomu ani muk. Prakticky se nic nestalo." Nestalo? Nestalo?! Ne, nestalo...
"Nestalo? Už jenom ten fakt, že jste spolu přišli do školy, vypovídá o něčem s velkým N."
"No fajn. Ten začátek jsem ti včera řekla. Pak jsem mu ukázala školu. No, a jako poslední sklep..." oklepala jsem se. To byla nejhorší část dne.
"No povídej nebo umřu zvědavostí. Co bylo v tom sklepě?" visela na mně očima.
"Schoval se. Myslela jsem, že umřu strachy. Pak se mi začal smát, jak jsem byla vyděšená. Začali jsme se hádat o tom, že se nebojím, ale on to chtěl dokázat. Řekl, ať ho políbím. Taková blbost. Nejdřív jsem se smála, myslela jsem, že si ze mě zase dělá srandu. Tohle může vymyslet vážně jen nafoukanej frajírek. Ale pak mi řekl něco, co mě rozhodilo."
"Co ti řekl? A políbilas ho? Já už bych to udělala. Je vážně k nakousnutí." Tam mi skočila nedočkavě do řeči a mlela jednu otázku přes druhou.
"To se ti tu snažím říct... Ale slib mi, že to vážně nikomu neřekneš. Ani jemu!" Pohledem jsem se do ní vpíjela, jako bych ji svým výrazem mohla vyděsit tak, aby přísahala.
"Jasně. Pro pořádné vzrůšo cokoliv."
"Fajn." Rozhlédla jsem se kolem, jestli někdo neposlouchá a zašeptala: "Řekl mi, co by byl větší důkaz, než políbit upíra."
"Nekecej" vypískla, ale hned se uklidnila. "Takže on je fakt on?"
"Pst! Jo je."
"O můj Bože! A políbilas ho teda?"
"Jasně že jo."
"Jaký to bylo? Všechno mi řekni!"
"O to se tady snažím." Vzdychla jsem. Buď ta holka za chvíli dostane infarkt, nebo ji odvezou s duševní poruchou. Chtěla bych ji vidět na svém místě. "Poprvé to bylo dobré, ale hrubé a navíc to zkazil."
"Poprvé? Takže vy jste se líbali víckrát? A jak to mohl zkazit?" zamračila se.
"Začal mi vyhrnovat tílko. A to mě rozzuřilo. Neznali jsme se ani půl dne a už si dovoloval. Kdo kdy viděl tak ujetého upíra. Vyškubla jsem se mu a šla jsem domů. Jenže ten idiot mě dohonil. Kdo mohl tušit, že bydlí jen dvě ulice od nás." Snažila jsem se o ironický tón, ale moc mi to nešlo.
"Tak proto jste šli dneska spolu do školy?"
"No částečně" řekla jsem a pokračovala. "Cestou domů jsem docela vychladla a povídali jsme si o všem možným. Jenže když jsme byli u jeho ulice, začalo pršet. Litovala jsem, že jsem si vzala minisukni a tílko bez podprsenky. Zatáhl mě k němu domů, abych nebyla ještě víc mokrá, než jsem byla, což už snad nešlo. Bylo mi trapně. Vypadala jsem, jako bych na sobě nic neměla."
"To jsi ho asi musela pořádně nažhavit. Já být jím, tak bych už asi ztratila sebekontrolu a dobré vychování a strhla bych z tebe oblečení s takovou vervou, že už by potom bylo nepoužitelné. Docela se mu divím." Tam se rozmachovala rukama v gestech naznačujících vášeň. Někdy mě dokázala rozesmát i tou největší blbinou. Když jsem popadla dech, tak jsem pokračovala.
"Nabídl mi, že se u něj můžu osprchovat. Půjčil mi župan a jeho trenýrky."
"Tys měla na sobě jeho spodní prádlo? Doufám, že jsi na něm nerajtovala?!"
"Pane Bože, to ne. Měla by sis už najít kluka, myslím, že jsi už moc dlouho sama" podotkla jsem se smíchem.
"Haha, ale na tvém místě bych určitě neváhala. Je tak sexy" ovívala se rukama.
"No Tam? Ten kluk nás dostane do pekla obě."
"To je fuk. Povídej dál, už nemáme moc času."
"Sedli jsme si do obývacího pokoje a pili čaj. Pak si sedl ke mně a začal mě zase líbat. Bylo to úžasné. Jenže pak to zase zkazil tím, že mi začal rozvazovat župan."
"Ten kluk je vážně nadržený úchyl."
"Chtěla jsem jít domů, ale začal mě prosit a omlouval se mi. Potom jsme se chvilku hádali a pak už zase normálně bavili. Nakonec jsem šla domů. Už byl stejně večer. No a ráno? Našla jsem ho u nás v kuchyni, jak si povídá s mojí mámou."
"Ty jo. Takže tvoje máma o vás ví?"
"Jak o nás? My spolu nic nemáme a díky tomu jsme se znovu pohádali cestou do školy."
"Proč?"
"Slyšel, jak mamce říkám, že nejsme nic víc než spolužáci a ptal se mě, jestli je to pravda. Řekla jsem mu, že jo a kvůli tomu jsme se pohádali."
"On chce něco víc? Teda, no jasně. Vždyť to bije do očí!"




Super povídka