"Kolik ti je?" odtáhla jsem se. Musela jsem se zeptat. Vůbec se neznáme a přesto tady děláme tohle.
"Osmnáct." To je vlastně logické, když spolu chodíme do třídy... Taky mě to mohlo napadnout.
"Vzhledem bych ti tipla víc." A byla to pravda. I proti dvacetiletým klukům vypadal starší.
"Co bych potom dělal u vás ve třídě?!" vyřkl mojí předešlou myšlenku. Já jsem se jen ušklíbla na srozuměnou.
"Takže ty tady chceš klidně jen tak svádět nezletilou dívku jo?!" rýpla jsem si.
"Je to jen necelý jeden rok. A navíc jen věkově. Ve skutečnosti vypadáš mnohem dospěleji" řekl a očima hltal mé tělo.
"Vážně?!" ušklíbla jsem se a jedním rychlým chvatem jsem mu rozepnula poklopec. Raphael vytřeštil překvapením oči. Rukou jsem mu chtěla zajet do trenýrek, ale i přesto, že jeho výraz říkal pravý opak, zarazil mojí ruku dřív, než mohla dosáhnout cíle.
"Mám takový dojem, že tohle bychom neměli dělat" prohlásil najednou.
"Já taky, ale je mi to fuk. Jsme jako jedna duše." Momentálně. Byla jsem moc zapálená na to, abych se odtrhla.
"Já to myslím vážně. Moc se mi to líbí a nechci přestat, ale tohle vážně není správný." Zněl tak vážně, že jsem se odtáhla a zadívala se mu do očí.
"Já tě nechápu. Včera jsi po mě vyjížděl a dneska mě nechceš?! A to se ti tady sama dobrovolně nabízím!"
"Ne tak to není. Moc tě chci, ale copak bys tohle udělala s někým jiným?" Věděla jsem, na co naráží.
"Ne. Ale s tebou je to jiné. Není to jako dva dny, ale dva roky. A po dvou letech se to snad smí ne?!"
"Ale jsou to dva dny! Kdyby to byly dva roky, nebyl bych tady. Musíš si uvědomit, co jsem a co budu. Nebudeme moct být spolu" říkal to s takovou naléhavostí. V jeho hlase zněla bolest a zoufalství.
"Proč? Já tě mám ráda, možná něco víc a udělala bych cokoliv. Pokud kvůli tomu budu muset žít s upírem, klidně" prosila jsem ho. "Copak ty nechceš, abychom byli spolu? Napořád."
"Jistě že ano. Ale nejde to. Víš, já nebyl předurčen milovat, ale zabíjet. Ale když jsem tě uviděl, chtěl bych milovat, a ne zabíjet. Znal jsem tě ještě dřív, než ty mě. Chodil jsem za tebou každou chvilku, jak jen to bylo možné. Oni to zjistili a rozhodli se, že mi dají šanci." Co mi to tu říká?
"Kdo jsou oni? Jakou šanci? Počkat, počkat. To mi chceš jako říct, že jsi mě sledoval?!" Myslím, že jsem začínala znít trochu hystericky.
"Nevím, kdo jsou, ale vím, že jsou naši protivníci. Ale nesmím ti říct, co mi řekli. Nesmím ti nic říct. Nenuť mě k tomu" odtrhl se ode mě.
"Teď bys už měl, nemyslíš?!"
"Nechci tě vyděsit."
"Mě ničím nevyděsíš" řekla jsem, aniž bych si tím byla jistá.
"Víš, ukázali mi tebe a řekli, že tě mám chránit." To bylo vše, co řekl. Nijak mi to neobjasnil, takže jsem z toho stejně byla taková tumpachová.
"Proč? Já ochranu nepotřebuju. A proč zrovna tebe? Jsi, nebo spíš máš být zlý. Tos aspoň říkal. Nějak to nechápu."
"Ty máš umřít..." začal a já na něj zůstala koukat. "Ale neřekli mi kdy a jak, jen, že to bude brzy. Řekli, že když tě zachráním, udělají ze mě člověka." Podíval se na mě a vykulil oči. Udělalo se mi trochu špatně, takže jsem asi nevypadala dobře.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a natáhl ruku, aby mě pohladil mě po tváři. V půlce se ale zarazil.
"Ne" vydechla jsem a byla to pravda. Tak já umřu. A hodně brzy. "Potřebuju se napít vody" řekla jsem a svalila se na postel. Na nic nečekal a odběhl. Hučelo mi v uších. Myslela jsem, že se při dalším nádechu pozvracím. Zavřela jsem oči a přemítala, jak se to může stát.
"Rebeco?" Otevřela jsem oči. "Přinesl jsem ti tu vodu" řekl Raphael a ukazoval mi skleničku. Vzala jsem jí a celou jí vypila. Ani jsem nevěděla, že mám takovou žízeň.
"Jeti líp?" podíval se na mě starostlivě. Přikývla jsem, i když to nebyla úplně tak pravda.
"Jo jsem v pohodě. Vlastně nejsem. Já nevím... Já, no jenom mě to šokovalo. Nečekala jsem něco takového. Čekala jsem spíš něco jako "přišel jsem tě zabít" nebo "přišel jsem si pro tebe", ale "přišel jsem tě zachránit, protože umřeš"?! Ne, to jsem fakt nečekala." Snažila jsem se to rozdýchat. "Aspoň doufám, že mě zachráníš. Pak bychom mohli být navždy spolu. Ale jestli se ti to nepodaří, doufám, že mě před smrtí proměníš v upíra" řekla jsem rozhodně, i když jsem si nebyla jistá, jestli takový život chci. Jestli jsem na takový život vůbec připravená. Ani nevím, co takový život obnáší. Do včerejška jsem na nic takového nevěřila. Jen jsem věděla, že... "...já nechci umřít. Ne teď, když jsi tady." Raphael hltal každé moje slovo. Z jeho výrazů jsem nemohla vyčíst, co se mu honí v hlavě. Chvilku to vypadalo, že absolutně nechápe, co to tady povídám, potom že jsem se zbláznila a potom, že je mu to líto. Nakonec promluvil.
"Mohli bychom být navždy spolu?" zopakoval po mně. "Takže bys se mnou chodila jako s člověkem?"
"Jistě. Děláš jako by upírství bylo celou tvou podstatou. To, že jsi upír nic nedokazuje o tom, jaký jsi. Vlastně ani upír nejsi, když to tak vezmeš."
Pousmál se, ale potom řekl: "Stejně si myslím, že bychom tohle dělat neměli." Úplně jsem zapomněla na jeho původní přerušení naší aktivity. Podívala jsem se na sebe a zrudla jako rajče.
"Jo to máš pravdu, teď už ne" řekla jsem a vzala do ruky podprsenku, která ležela na zemi jako odkopnuté kotě.
"Zase jsem to zkazil co?! To já umím snad vždy." Řekl to smutně, ale usmíval se.
"No to teda, a pořádně" řekla jsem také s úsměvem, který se mi podařilo vyloudit. "Ale stejně si myslím, že bych už měla jít domů. Sice zase řeknu, že jsem ti pomáhala se školou, ale myslím si, že mamka mi to nebude baštit každý den." Oblíkla jsem si tričko a vyrazila k hlavnímu vchodu. Věděla jsem, že jde za mnou. Sebrala jsem tašku a otočila se, abych ho mohla ještě jednou vášnivě políbit. Určitě mi zase četl myšlenky, protože mě políbil dřív, než já jeho. Pak jsem se mu podívala do očí, ze kterých jsem se snažila marně něco vyčíst a odešla jsem dřív, než by mě mohlo zase něco napadnout. Cestou domů jsem přemýšlela o všem, co se tam vlastně stalo. Raphael mě viděl nahou... Sice jen částečně, ale viděl. A to se známe jen pár hodin, tedy aspoň osobně. Co to vyvádím? Tohle rozhodně nejsem já. Měla bych si nafackovat. V hlavě mi to šrotovalo. Já brzy umřu... Asi... Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Nesmím na sobě dát nic znát. Rozhodně ne před mámou.
"Kde jsi byla?" zeptala se mě máma hned ve dveřích. Zřejmě na mě čekala.
"U Raphaela. Pomáhala jsem mu se školou." Radši jsem se na ní nepodívala a šla jsem do pokoje. Samozřejmě šla za mnou. Nesnáším výslechy.
"Nevím, ale mám dojem, že se školou on pomoct nepotřebuje."
"To jsi poznala podle čeho?" dělala jsem blbou.
"No samozřejmě dneska u snídaně. Je to velmi inteligentní a chytrý hoch. Tak povídej. Chodíš s ním?" Jo tak v tomhle jsem mámu fakt nesnášela. Jakmile došlo na tyhle věci, nechovala se jako moje matka, ale policejní vyšetřovatelka.
"Mami! Já s ním nechodím. Je to jen spolužák."
"Jo spolužák? No to nevím, ale odkdy chodíš ke spolužákům domů na několik hodin?!" Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl osmé. Zasténala jsem. Myslela jsem, že jsem tam jen chvilku... Budu si muset dávat větší pozor na čas.
"No vždyť ti říkám, že mu pomáhám se školou. A neotravuj pořád. Kdybych měla nějaké tajemství, tak ti to řeknu" zajíkla jsem se a vyšoupla jsem jí z pokoje dřív, než by si stihla něčeho všimnout nebo něco namítnout.
"Ta je teda neodbytná. Ale musíš uznat, že všímavá teda je" zaslechla jsem za sebou a pořádně jsem sebou trhla.
"Co tady děláš? Málem jsi mě vyděsil k smrti." A byla to pravda.
"No promiň, ale kdo by si chtěl nechat ujít trapný rozhovor s mámou na téma kluci. Pěkně jsem se pobavil, ale jedno mě pořád zaráží. Proč jí pořád lžeš?" Bylo mi jasné, o čem mluví. Už jednou jsme se o tom pohádali.
"Promiň, ale vyslýchá mě i bez toho aniž by věděla, že spolu asi chodíme." Popravdě spolu vlastně nechodíme. No, jenom si to spolu skoro rozdáváme u něj doma v jeho posteli. Slyšela jsem, jak vyprskl smíchy.
"Zase mi čteš myšlenky?!" rozzuřila jsem se.
"Tohle se přeslechnout nedalo" smál se, jako bych řekla vtip.
"Beco? S kým to tam mluvíš?" zaslechla jsem mamku za dveřmi.
"S nikým. Dívám se na film" zavolala jsem na ní a ukázala Raphaelovi, ať zmizí. Políbil mě na rozloučenou a jednoduše vyskočil z okna. Vyděšená jsem přiběhla k oknu, ale on už utíkal po ulici, jakoby nic.
"Rebeco pusť mě dovnitř" naléhala máma. Vzdychla jsem a odemkla dveře. Byla jsem ráda, že jsem měla zámek. Pokoj byl moje jediný soukromí. Máma vrazila do pokoje a rozhlížela se.
"Hledáš něco?" zeptala jsem se.
"Ne" řekla po chvilce, když viděla, že tu nikdo není. "Neříkala jsi náhodou, že máš puštěný film?" podezírala mě pořád.
"Jo měla, ale už jsem ho vypnula. Měla jsem v plánu se jít koupat" lhala jsem, jako když tiskne. Za tu chvilku bych nestihla film pustit, natož ho vypnout. Takhle často jsem ještě nelhala. Budu si muset promluvit s Raphaelem o tom, co se smí a co ne. Každopádně myslím, že lézt někomu oknem do pokoje v osm hodin večer a to bez pozvání je jaksi drzé. Mamka zamumlala něco nesrozumitelného a odešla. Oddychla jsem si jako parní válec. Nechápu, jak někdo může lhát každou vteřinu. Šla jsem se vykoupat a celou tu dobu jsem přemýšlela, jak ty hodiny rychle ubíhají, když jsem s ním. Když jsem šla do pokoje, marně jsem doufala, že tam zase bude. Ale nebyl tam a já zjistila, že bych si moc přála mít ho tady. Lehla jsem si do postele a přemýšlela o něm tak dlouho, až jsem usnula.



