Když jsem se ráno probudila, byla jsem celá rozlámaná. Přišlo mi, že jsem spala jen chvilku. Musela jsem spát hodně tvrdě. Uviděla jsem svůj odraz v zrcadle naproti posteli a zhrozila jsem se. Vypadala jsem jako zmuchlaný polštář, který byl na mojí posteli. Vlasy jsem měla naprosto šílené. Zafňukala jsem a zamířila do koupelny. Ale než jsem stihla odejít z pokoje, zaslechla jsem ho vedle mě.
"Myslím, že takhle ti to sluší víc." Chytil jeden z mých chuchvalců na hlavě a pohrával si s ním mezi prsty.
"To je dobře, že se ti takhle líbím, protože takhle se jednou budu budit vedle tebe" pronesla jsem sarkasticky a otočila se tak, abych mu viděla do obličeje. Stál jen tak uprostřed pokoje a usmíval se. "Co tady děláš? Vrať se, až půjdu do školy!" ukázala jsem na okno, odkud přišel. Na jednu stranu jsem byla strašně ráda, že tu je, a na druhou stranu jsem zuřila. Nic na to neřekl a jen tak tam stál. Vzdychla jsem a rozhodla jsem se jít do koupelny a dělat, že tady není. Chytil mě za ruku ještě dřív, než jsem se stihla otočit. Podívala jsem se mu do očí a nemohla odolat té černi. Chvilku jsme jen tak stáli, ale já se stejně musela upravit do školy, a tak jsem sklopila zrak a chtěla říct, že jdu. Zřejmě to pochopil, protože mě něžně políbil na tvář a odešel. Na nic jsem nečekala a šla se upravit a nasnídat, abych mohla do školy.
"Co že dneska tak spěcháš?" zeptala se mě mamka.
"Ale, ještě něco mám." Nebyla to ani tak lež, opravdu jsem něco měla, ale nemusela vědět, že to něco se jmenuje Raphael.
"Proč dnes nepřišel Raphael na snídani?"
"Nasnídat se může doma. A navíc bydlí blíž ke škole, tak nevím, proč by měl chodit sem."
"Proč jsi vůči tématu na něj tak zdrženlivá a zlá?" vyjela na mě. Nevěděla jsem, co na to mám říct, ale ona pokračovala. "Mně se zdá, že ho nemáš ráda." Na to jsem zareagovala okamžitě.
"Ne tím to není. Já ho mám ráda." A to jsem neměla říkat, protože mamka hned spustila.
"Vážně? Ono to totiž nevypadá, že bys ho měla ráda."
"Ale já ho mám vážně ráda. A už to neřeš" utnula jsem jí. "Stejně jsem už chtěla jít. Tak čau." Ani jsem nečekala na odpověď a snažila jsem se, abych z domu vypadla co nejdřív. Ani jsem nevěděla, proč vlastně spěchám. Kvůli Raphaelovi nebo kvůli mamce? O tom radši přemýšlet nebudu. Otevřela jsem dveře, abych se podívala, jak je venku, jenže za dveřmi nebylo počasí, ale Raphael.
"Ahoj" uslyšela jsem, ale z mých úst to nebylo. Otočila jsem se. Stála za mnou moje ctěná matka a mávala na Raphaela jako zamilovaná puberťačka. A mně to došlo. Ptala se na něj, protože se jí líbí.
"Dobrý den paní Stanliová. Jak se máte?" zeptal se. Mamka se zachichotala a ve mně to zavřelo.
"Teď už dobře" vydechla. Jasně že jsem si myslela, že když od nás táta odešel, nebudu tohle muset podstoupit. Ale tohle na mě bylo moc. Moje vlastní matka flirtovala s mým klukem! Otočila jsem se zpátky na Raphaela, který se sladce usmíval.
"To rád slyším." Chtěl ještě pokračovat, ale já ho utnula.
"Promiň, ale musím si s matkou na chvilku pomluvit" řekla jsem a odtáhla mamku do předsíně.
"Co to má znamenat?" vybouchla jsem.
"Co?" zeptala se, jakoby nevěděla, co dělá.
"Proč koketuješ s mým klukem?" vyplivla jsem na ní pravdu. Vypadalo, že se probudila z transu.
"Cože? Tvým klukem?"
"Slyšela jsi dobře."
"No já myslela, že ho nemáš moc ráda. A mně se líbí" zdůraznila.
"Mami! Je na tebe moc mladý!"
"To vím taky, ale jak říkám, myslela jsem, že ho nemáš moc ráda. Tak jsem ho chtěla pro sebe. Jen se na něj podívej. Vypadá, jako by ho vytesali andělé, ale duši bude mít určitě jako malý ďábel" rozplývala se. Jo, tak to vystihla přesně.
"Jasně. Ale ujasníme si to. Je to můj kluk, takže ho nech být."
"A jak jsem to mohla vědět? Vůči tomuto tématu jsi byla odměřená."
"Protože vím, že až dnes přijdu domů, užiju si pořádný výslech." Dál už mlčela, protože jsem samozřejmě měla pravdu. "Musím už jít" řekla jsem nakonec a vyběhla ven.
"Tak zase někdy paní Stanliová" zavolal Raphael na mamku a šel za mnou. "Tak počkej přece" volal na mě, ale já se nezastavovala.
"Tys tomu taky nepomohl" zařvala jsem na něj.
"Tak promiň. Ale ty její myšlenky byly vážně vtipné. Tvoje máma by si měla najít chlapa. A teď nemyslím mě, já jsem totiž zadaný. Ale to už jsi jí stihla říct, jak jsem slyšel." Téměř si povídal sám pro sebe, protože já jsem fofrovala co nejdál od našeho domu.
"Tak zastav na chvilku" chytil mě za rameno.
"Co!" vysmekla jsem se mu.
"Fakt promiň, vždyť se nic nestalo. Vlastně bys měla být naštvaná na sebe."
"Cože?!" Tak tohle mě šokovalo.



