"Jo měla. Já nebyl ten, kdo jí to neřekl." Samozřejmě že mluvil o našem vztahu. Ale měl pravdu. Měla jsem být naštvaná na sebe, ale byla jsem naštvaná na mámu.
"Vlastně máš pravdu."
"To je snad poprvé, co mi neodporuješ. Hele proč se hádáme vždycky, když jdeme do školy?"
"Zase máš pravdu. A nevím. Asi to dělá moje mamka."
"Už to děláš zase."
"Co?"
"Zase obviňuješ lidi neprávem."
"Fajn, tak za to můžu já. Spokojený?"
"Hm…asi jo" odpověděl důležitě, ale viděla jsem, jak mu cukají koutky.
"Hele ty! Tohle dělat nebudeš! Nebudeš si ze mě dělat srandu tím, že mě budeš obviňovat!" řvala jsem na něj a honila ho po celé silnici až ke škole. Jasně, že jsem neměla ani náhodou šanci, že ho chytím. Zastavil se u školy a čekal, až doběhnu já.
"Ty jsi teda pomalá" poškleboval se mi.
"Přestaň si už ze mě dělat srandu" bušila jsem do něho přede všema pěstma a ti na nás samozřejmě koukali.
"Čau lidi" přeřvala nás Tam. My jsme okamžitě přestali blbnout.
"Ahoj" řekli jsme oba nastejno.
"Něco nového?" podívala se na nás zamyšleným výrazem.
"Ne" řekli jsme zase nastejno.
"Jasně" řekla Tam a mrkla na mě.
"No… Já asi půjdu do třídy, abych vám nechal trochu prostoru." Raphael se otočil a kráčel do budovy.
"A nemysli si, že jsme s tím hovorem skončili" zavolala jsem na něho a on mi jenom zamával a usmíval se jako blbeček. Nejradši bych ho kopla do toho jeho sexy zadku.
"S tím hovorem?" podívala se na mě Tam.
"Ále, to neřeš" mávla jsem rukou.
"Tak co, jak jsi včera pokročila? Vidím, že jste se evidentně usmířili."
"Jo, tak nějak usmířili."
"A co? Co jste dělali včera odpoledne? Všechno to vyklop! Jo, a abych si to ujasnila, chodíte spolu?" Zase na mně visela očima. Vzdychla jsem.
"Jo už spolu oficiálně tajně chodíme." To teda zní divně. "Tadá. Rychlovka co... A včera odpoledne se nic moc nedělo. Normálně jsme si zase povídali." Jak já to lhaní nesnáším. Přece jí tady nebudu vykládat, že jsme si to včera skoro rozdali. Ale jako by mi četla myšlenky.
"Tohle vykládej holubům. Tak co bylo? Zase se tě pokoušel svlíknout?"
"Né." A nelhala jsem. Vážně se nepokoušel.
"Tak dělej. Vidím, že tady je něco, co bych chtěla vědět…"
"Jasně, že se mě nepokoušel svlíknout. On to totiž udělal." Zmlkla jsem a hledala záchytný bod, jen abych se nemusela dívat na ní.
"Wow. A ty? Povídej, přece to z tebe nebudu tahat."
"Když mně se o tom moc povídat nechce. Je to intimní."
"A já jsem tvoje nejlepší kamarádka, které můžeš říct úplně všechno." Fňukala jako štěně.
"Fajn, ale tady ne." Rozhlídla jsem se. Všude bylo plno lidí, kteří by mohli něco zaslechnout. Rozhodla jsem se jít do sklepa. Tam teď určitě nikdo nebude. Je čtvrtek a navíc ráno. Když jsme tam došly, spustila jsem, ať to mám za sebou. Řekla jsem jí tak nějak všechno, až na podrobnosti typu "chci to". Chvilku na mě valila oči a pak se ozvala.
"To je jako z nějakého porna."
"Abych řekla pravdu, tak tohle jsem si taky říkala. Jsem teď coura?" To jsou mi otázky. Já sama bych na ně snad měla znát odpověď ne?! Tam rozhodila rukama.
"Noo... Trošičku?" pokrčila rameny. "Když to vezmu kolem a kolem, tak asi ne... Ale neznáte se 2 dny?!" koukla na mě po očku. Asi se bála, že se urazím. Já jsem jen krčila rameny, jako že absolutně nevím, co jí na to mám říct. "A co s tím budeš dělat?"
"Jako s čím?"
"No s tím, že ho moc chceš, ale on ne kvůli tomu co je?"
"Nic, ono se to nějak vyvine samo."
"Tak to máš zatím v pohodě. Jo a díky."
"Za co?"
"Za to, že mi věříš a všechno jsi mi řekla." To mě dojalo. Objala jsem jí a v duchu si říkala, jak skvělou kamarádku mám. Pak jsme se vrátili do reality a šly na hodinu. Raphael po mě celou dobu házel papírky. Už jsem je měla úplně všude a pod lavicí jsem měla hotovou sbírku. Divím se, že si toho Mack nevšiml. Musela jsem se na něj otočit a ukázat mu, aby mi už dal pokoj. On se na mě usmál a ukázal mi, ať rozložím jeden z papírků. Poslechla jsem ho. Na papírku bylo napsáno, jestli s ním budu sedět na obědě a co podnikneme odpoledne. Tam si to přečetla po mně.
"Jasně, že s ním můžeš sedět" zašeptala. Otočila jsem se na Raphaela a zakývala na souhlas. Na druhou otázku jsem mu neodpověděla.
Po hodině si mě a Raphaela zavolal Mack.
"Tak jak ti jde škola Raphaeli?" zeptal se.
"Výborně pane. Sám vidíte."
"Doufám, že ti Rebeca pomáhá se vším, co se školy týče."
"Ano pane. Je velice laskavá." Připadala jsem si jako blbec. Jen tak jsem tam mezi nimi stála a koukala, jak si povídají.
"Skvělé" řekl Mack a chtěl pokračovat. Ale já ho přerušila.
"Pane profesore, můžu se zeptat, proč jste zavolal i mě?"
"Kdybys mě nepřerušila Rebeco, řekl bych to. Když tak se vším Raphaelovi pomáháš, jistě mu pomůžeš i teď s uklízením tvé lavice." Podíval se na sbírku papírků. Oba jsme zrudli a já přikývla. Zdálo se, že je spokojený a odešel.
"Tohle už nikdy nedělej" ukázala jsem na ten nepořádek. Raphael se jenom zasmál. Sehnula jsem se a začala uklízet.
"Pořád jsi neodpověděla na mojí otázku." Sehnul se a přidal se k uklízení.
"Ale odpověděla."
"Myslím tu druhou."
"Nevím. Co bys chtěl dělat ty?"
"Tohle" řekl a začal mi líbat ucho. Otočila jsem se k němu a políbila ho na rty. Kdyby zpátky nepřišel Mack, asi bychom se neudrželi.
"Ehm ehm" odkašlal si, aby dal najevo svůj příchod. My jsme se od sebe odtrhli jako bychom dostali elektrickou ránu. Nevím jak Raphaelovi, ale mně bylo trapně.
"Promiňte" řekla jsem.
"Ano jistě, ale vaše chování vás neomlouvá, Rebeco. Zůstanete po škole. Oba dva!" řekl přísně a odešel.
"No to je teda super" postěžovala jsem si.
"To nebude tak zlé."
"Doufej…" vzdychla jsem a dala se do uklízení. A to vážně. Jen tak tak jsme to stihli a utíkali na další hodinu.
Po škole jsme šli za Mackem. Dal nám úkol.
"Přepíšete mi celý školní řád. Až to budete mít, hlaste se u mě."
"Ale pane, ve školním řádě se nevyskytuje pasáž o tomto chování" poučil ho Raphael.
"To sice ano, ale já nepotřebuji přistihnout dva mé žáky, jak projevují lásku uprostřed třídy, na podlaze a mezi odpadky. To vaše chování není zakázané, ale byl bych spokojenější, kdybyste se při tom odebrali na jiné místo."
"Jistě. Rozumím vám" přitakal Raphael. Já jenom seděla jako blbec a cítila, jak rudnu a rudnu. Když Mack odešel, vrhla jsem po Raphaelovi zlý pohled.
"Tak my se do nebe nedostaneme" pronesla jsem. On se jen pousmál a pak začal psát.
Myslela jsem, že ten text nikdy neskončí. Úplně mě bolela ruka. Raphael skončil o něco dřív a vše měl napsané úhledným písmem. Podívala jsem se na svoje písmo a proti jeho bylo to moje příšerné. Odevzdali jsme to Mackovi.
"Vaši rodiče tu budou za chvíli" řekl.
"Naši rodiče?" zeptala jsem se a pohlédla na Raphaela. "Vždyť Raphael rodiče nemá."
"Ale to já vím. Jako jeho zákonného zástupce tu mám jeho strýce Gabriela Donovana."
"Aha." Jasně, že jsem netušila, kdo je Gabriel Donovan. Šli jsme na chodbu.
"Kdo je Gabriel Donovan?"
"To je ten přítel, o kterém jsem ti vyprávěl." Měl pravdu, ale nikdy mi jeho jméno neřekl.
"A on je tvůj strýc?"
"Ne, ale musel jsem ho tak nahlásit. Bylo by to všem divné."
"To jo." Přišla si pro mě máma.
"Rebeco, jak to, že jsi byla po škole?" zeptala se mě.
"No víš…ehm…" jak jsem jí to měla říct. Ale pak se za ní ozval nádherný a zvučný hlas.



