"Promiňte madam, jmenuji se Gabriel Donovan a jsem strýc Raphaela" řekl muž. Úplně mě ohromil a mojí mámu zřejmě taky, protože se nezmohla na slovo.
"To je moje matka, Jennifer Stanliová" řekla jsem za ní.
"Moc mě těší Jennifer." Gabriel se poklonil a políbil matce ruku. Podívala jsem se na Raphaela s výrazem "tohle jsem už někde viděla".
"Říkejte mi Jenn." Mamka se zřejmě probudila z transu. "Promiňte, ale my už musíme domů" řekla a táhla mě ven.
"Ale mami, já chtěla jít ještě k Raphaelovi" protestovala jsem.
"Dnes ne. Docela dost tě kazí."
"Byl bych velmi rád madam, kdybyste nás obě doprovodily a chvilku pobyly v našem domě." Najednou obrátila.
"Ale jistě. Bude mi potěšením." Zakroutila jsem očima a vyšla ven. Samozřejmě jí Gabriel nabídl rámě. Doslova se na něj zavěsila. My jsme šli s Raphaelem za nimi.
"Zdá se, že tvoje matka si muže snů už našla."
"Kdyby věděla, že je upír…"
"Ale nemusí to vědět. Upíra jako on jsem ještě nepoznal. Umí se velmi dobře ovládat, a když chce, vydrží bez krve klidně i měsíc. Chtěl bych se mu podobat."
"Ale vždyť se mu už podobáš."
"Kdybys věděla, co se mi honí hlavou, neřekla bys, že se mu podobám."
"To jo, ale dokážeš to ovládat." A pak jsem ho políbila. Oplatil mi to. "Chtěl bys mě teď zabít?"
"Ne." Usmál se a políbil mě.
"Hele vy dva, před námi ne. A pokud nechcete zmoknout, pojďte radši dovnitř" zavolal na nás Gabriel. Zrudla jsem a podívala se na nebe. Ani jsem si nevšimla, že za takovou chvilku se přihnaly velké černé mraky.
"Tak pojď" zavolal na mě Raphael už od dveří. A jen co jsme vběhli dovnitř, začalo pršet.
"Jé, to tady zůstaneme asi dlouho. Doufám, že vám to nebude vadit" koketovala mamka s Gabrielem.
"Vy jste tu vždy vítána madam. Zůstaňte, jak dlouho chcete. Dáte si čaj?"
"Ano, jistě děkuji" řekla a odebrala se a Gabrielem do kuchyně. My jsme šli zatím do obývacího pokoje.
"No, tak teď se budeme vídat asi častěji. Vypadá to nadějně, co říkáš?" zeptala jsem se Raphaela.
"Jo, to jo. A Gabriel by se mohl rozhodnout zůstat tady. Proto jsi ho tu ještě neviděla. Nemá rád, když někde musí zůstávat. Ale tvoje matka se mu velice líbí." Chtěli jsme se k sobě blíž přitulit, ale oni zrovna vešli.
"Dáte si čaj?" zeptal se Gabriel.
"Jo jasně" odpověděla jsem. Raphael ani nekývnul, ale Gabriel mu nalil.
Celou tu hodinu, co jsme tam seděli, máma koketovala s Gabrielem, až mi z toho bylo špatně.
"Musím na WC." Vyběhla jsem z obýváku dřív, než stihli něco namítnout. Šla jsem na ten záchod, pak jsem si na chvíli sedla do kuchyně a prohlížela si jí.
"Co ty tady?" zaslechla jsem za sebou. Myslela jsem, že to jde z chodby, ale pak se Gabriel zeptal znovu.
"Jenom jsem si tady na chvilku sedla."
"Aha." Sedl si vedle mě.
"Tebe něco trápí, viď?!"
"Ne, jenom mě štve, jak se chová moje máma."
"Chová? Je skvělá." Okamžitě se rozzářil.
"No jo, ty to nevidíš, jak nechutně s tebou koketuje. Tohle nedělala od doby, kdy táta odešel. Už je to moc dlouho, ale pokaždé když se objeví, jenom se hádají."
"To jsem nevěděl. Připadá mi velice milá a atraktivní." Pousmála jsem se. "Pro Raphaela jsi taky taková."
"Já vím" potvrdila jsem.
"To je dobře, že ti všechno říká. Sice to říkat neměl a já to neschvaluju, ale je to pro něj lepší, když to víš."
"To ano. A jsem ráda, že mi to řekl."
"Obdivuji tvou odvahu."
"Proč? Mně nepřijde zlý."
"Kdybych řekl, co jsme, tvojí matce, nevím, jak by zareagovala, ale pozitivně asi ne."
"No jo vlastně. Paradox je, že jsem až do téhle chvíle nevěřila na nadpřirozeno. A na upíra extra ne. Je to k smíchu." Gabriel se pousmál.
"Není to k smíchu. Je to pravda. Pro lidi vlastně žádné nadpřirozeno není. Ti co věří na upíry, jsou většinou mladí, kteří by chtěli se sexy upírem chodit. Hlavně u vás ve škole." Musela jsem se tomu zasmát. Bylo to vtipné. Zvlášť, když to říká upír ze staré doby.
"Nepůjdeme už zpátky? Aby nás nehledali" zeptal se.
"Jo" vyskočila jsem a zamířila do obýváku. Když jsem vešla, mamka i Raphael se smáli. To bylo divné po tom ranním výstupu.
"Á, tady jste" zvolala, když nás viděla. Ale pak mi došlo, že myslí jenom Gabriela. "Omlouvám se, ale už budeme muset jít" zvedla se z pohovky a uhlazovala si svojí sukni, která až moc obepínala její nohy. Já jsem se podívala na svoje džíny a zastyděla se. Teprve teď jsem si všimla, že všichni, kromě mě, jsou oblečení, jako ze škatulky.
"To nevadí. Jistě máte moc práce a já vás jen zrdžuji."
"Ale to ne, jen musím udělat něco k večeři a Rebeca si musí udělat úkoly, že ano?!" podívala se na mě. Přikývla jsem, i když to nebyla pravda. Od té doby, co táta odešel, mamka nevaří. A já dneska žádné úkoly neměla.
Já s Raphaelem jsme šli napřed a sedli jsme si na verandu. Akorát přestalo pršet.
"Dneska jsme spolu o samotě moc nepobyli."
"To jo. Poprvé bylo u tebe doma až moc lidí."
"Přijdu za tebou, jestli chceš."
"Máma nás uslyší."
"Já budu potichu. A ani nebudeme muset mluvit, jak si myslím." Moc dobře jsem věděla, co myslí.
"Fajn, jak chceš." Pak jsme jen seděli a koukali na sebe. Přišlo mi to jako moc dlouhá doba, a tak jsem se rozhodla pro mámu dojít. Otevřela jsem dveře a co jsem neviděla. Moje máma se líbala s Gabrielem jako nějaká puberťačka.
"Bože" ujelo mi. Mamka samozřejmě zbystřila a odtrhla se od Gabriela. Vypadalo to, jako já s Raphaelem ve škole.
"Mami chtělas jít domů, vzpomínáš?" maskovala jsem smích.
"Jo promiň."
"Ne, to já se omlouvám" přerušil jí Gabriel.
"No, teď bych mohla říct, to co ty. Když jsme šli sem. Hele vy dva, před námi ne" vyprskla jsem smíchy.
"Rebeco!" okřikla mě máma. Zakroutila jsem očima a šla ven.
"Taky jsi mě mohl upozornit" zamračila jsem se na Raphaela. Bylo mi totiž jasný, že to věděl.
"Chtěl jsem vědět, jak budeš reagovat." Zase se mi posmíval. Vzdychla jsem.
"Dneska je fakt bezva den. Už radši půjdu." Zavolala jsem na mámu a šla napřed.
"Tak večer?" Zase stál vedle mě. Ta jeho rychlost mě už štvala. Přikývla jsem. Mamka mě za chvilku dohonila a celou cestu až domů jsme spolu nepromluvily. Doma jsem jí řekla, že si jdu dělat ty "úkoly" a šla jsem nahoru. Věděla jsem, že mě nebude otravovat. Nato jí bylo asi moc trapně.
"Zdá se, že se až moc podobáte. Hlavně, co se tohohle tématu týče" řekl, ještě než jsem stihla vejít do pokoje.
"A co jsi? Terapeut, psycholog? Byla bych radši, kdybychom tohle už nerozebírali."
"Tak sorry. Nechci, abys na mě byla zbytečně naštvaná."
"Já nejsem naštvaná, jenom se o tom bavit nechci."
"Fajn, tak budeme jen tak sedět" řekl, posadil se na židli u stolu a zíral na mě. Musela jsem se tomu zasmát.
"Dáš si něco?"
"Něco k pití."
"A k jídlu nic?"
"A krev nemáte?" usmál se jak pako.
"Jasně plnou lednici. To víš, každý den si trochu odebírám, kdybys náhodou přišel na návštěvu" odpověděla jsem sarkasticky. "Jdu pro to pití" řekla jsem a odešla dřív, než by mohl něco říct. V kuchyni jsem narazila na mamku. Ona vařila? Gabriel jí asi pěkně bere. Vzala jsem z lednice džus a bábovku s čokoládou uvnitř.
"Moc se té bábovky nepřejez. Vařím večeři."
"To vidím" řekla jsem a rychle vzala dvě skleničky, aby si toho nevšimla. Ale jako na potvoru si toho všimla.
"Na co si bereš dvě skleničky?" zeptala se. Mysli! Mysli! Mysli!
"Jé já si té druhé nevšimla" lhala jsem, až se mi od pusy prášilo a vrátila jí do police. Nic na to naštěstí neřekla a já pádila nahoru. Raphael pořád seděl v pozici, kterou měl, když jsem odcházela.




tak jsem to přečetla naráz. :-) nemohla jsem se od toho odtrhnout