close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

Kapitola 16

23. ledna 2011 v 11:03 | Sobik |  Raphael as Dracula
"Musíme se podělit jenom o jednu skleničku, protože tu druhou mamka bohužel viděla" sdělila jsem mu.
"Mně to určitě nevadí."
"Na, tady jsem ti donesla bábovku" podala jsem mu talíř. Sedla jsem si na postel.
"Ty si nedáš?" zeptal se mě se zachmuřeným výrazem.
"Ne. Mamka vaří" odmítla jsem. Raphaelův výraz se změnil na překvapený.
"Ale vždyť si říkala, že nevaří."
"Neříkala, jenom jsem si to myslela. To je rozdíl. A nelez mi do hlavy!" Zase jsem se na něj mračila. Dneska mám fakt blbý den, když se na něho pořád zlobím.
"Sorry. Tak sis to myslela" vzedl dlaně na výraz omluvného gesta.
"Hm, Gabriel jí asi bere."
"Zjevně." Zakousnul se do bábovky a já si nalila džus. Chvilku bylo ticho, protože jedl a já nevěděla, co mám říkat. Tak jsem radši usrkávala džus, abych taky měla plnou pusu. Pak promluvil.
"Proč nemáš ráda, když ti čtu myšlenky?"
"Je to hnusný. Já taky nevím, co si myslíš ty, ale když to chci vědět, zeptám se. Ale ty se mi prostě nabouráváš do hlavy. Neslušný."
"Já to ale nemůžu vypnout. Prostě je slyším. A když se soustředím na tebe, je jasný, že je uslyším. Radši ti to příště říkat nebudu, když uslyším něco, na co mám odpověď a budu si dávat pozor, abych před tebou neřekl nic, co sis jen myslela. Stačí?" Bylo poznat, že je trochu naštvaný.
"Jo jasně, stačí. A nemusíš na mě být takový, naštvaný, že po tobě chci něco normálního. Já nevím, kdo mi řekl, že se chce chovat co nejvíce jako člověk." Skoro jsem křičela.
"To pořád chci, ale tohle ovládnout nejde. Zvlášť, když jsem v blízkosti mojí holky a musím na ní pořád myslet. Jestli ti tohle vadí, tak já můžu jít." Ukázal na okno. Řekl, že na mě musí pořád myslet. Před chvilkou jsem chtěla, aby odešel. Nejradši bych ho i z toho okna vykopla. Ale jakmile řekl tuhle větu, chtěla jsem, aby zůstal.
"Ne nechoď. Promiň, omlouvám se. Nevěděla jsem, že to máš tak těžký, ale mě to tak strašně štve, když mě posloucháš. To se pak musím bát, abych nemyslela na nic děsného, třeba na jiného kluka nebo prostě na něco."
"Ale já jsem ti dost jasně naznačil, že spolu nemůžeme být. To byla tvoje volba, chodit se mnou."
"Moje volba? To ty jsi řekl, že mě chceš. To ty jsi mě políbil. To-ty-jsi-se-vším-začal! Zamilovala jsem se do tebe jen kvůli tobě."
"Takže viníš mě z toho, že mě miluješ?" Tím mě dostal.
"Ne." Skoro jsem to zašeptala.
"Tak abychom si to ujasnili, já jsem jiný, miluji tě, ale dost jasně jsem ti řekl, že spolu nemůžeme být. Ty miluješ mě a rozhodla ses zcela sama, jestli se mnou chceš chodit. Jestli ses rozhodla jen proto, že jsem tě políbil a že jsem ti řekl, že tě chci, to je jen tvoje chyba. Ne moje. Takže teď se rozhodni. Chceš se mnou dál být a přijmout, co jsem? Nebo se se mnou chceš rozejít? A jestli jo, tak to řekni hned."
"Ne nechci. Na to jsem nikdy nepomyslela. Já se jenom nechci hádat."
"Tím pádem mě musíš přijmout jako upíra." Chvilku jsem mlčela a přemýšlela, co mu říct.
"Nikdy o tobě nebudu přemýšlet jako o upírovi. Jen v případě, že mi ublížíš."
"To bych nikdy neudělal a ty to víš. Tak si řekni, že jsem upír, už teď."
"Ne." Nechtěla jsem ani pomyslet, že je ten nejhorší predátor. Pro mě nebyl.
"Fajn, tak až to přijmeš, dej vědět." A odešel. Jen tak, bez rozloučení. Asi bych se rozbrečela, kdyby mě nevolala mamka na večeři. Před ní jsem nesměla dát cokoliv znát. Přece nevěděla, že tady Raphael byl. Sice mě na jídlo přešla chuť, ale snědla jsem to a ještě jí pochválila, že to bylo dobré, aby měla radost. Pak jsem řekla, že jsem nějaká unavená a šla jsem do pokoje. Ještě, že měla dobrou náladu, jinak by už byla u mě v pokoji a ptala by se, jestli mi něco není. Šla jsem se rychle vykoupat a spát, abych se mohla od všeho odtrhnout. Ale jak jsem ráno zjistila, moc to nepomohlo. Celou noc se mi zdálo o Raphaelovi, jak ode mě odchází.
Konečně pátek, ale já se do školy moc netěšila. Něco mi říkalo, že Raphael pro mě dneska nepřijde. Umyla jsem se, upravila, oblíkla, nasnídala a šla jsem do školy. Cestou jsem si říkala, jak rychle jsem se vrátila k tomuhle stereotypu. Když jsem přišla do školy, pořád jsem se kolem sebe rozhlížela a doufala, že ho uvidím. Nebyl nikde, tak jsem doufala, že bude ve třídě. Čekala jsem na Tam, která přišla během chvíle, a šly jsme do třídy. Vůbec se mi tam nechtělo. Myslela jsem, že tam nebude. Ale když jsme vešly, seděl na svém obvyklém místě a něco psal. Ani se na mě nepodíval, ale bylo mi jasné, že ví, že jsem přišla. Ve svém výrazu nedal nic znát a já chtěla moc vědět, na co myslí. "Aspoň se na mě podívej" pomyslela jsem si a on vzhlédl. Jeho oči byly velmi smutné, když mě viděl. Nevěděla jsem, jestli ho mám pozdravit, tak jsem radši odvrátila zrak.
"Co se s vámi stalo? Vy jste se pohádali?" zeptala se Tam. Zjevně si toho taky všimla.
"Jo, pohádali. A nechci o tom mluvit" vyhýbala jsem se tomu tématu.
"Fajn" řekla. Určitě jí bylo jasné, že ze mě nic nedostane.
Než začala hodina, dívala jsem se na něj celou dobu. Ale on mě ignoroval. Ignoroval mě vlastně celý den. Až do oběda, kdy jsem si šla dolít pití. Zrovna jsem šla zpět ke stolu, když do mě vrazil nějaký kluk. Samozřejmě jsem si všechno vylila za výstřih.
"Ježiši, moc se ti omlouvám. Fakt mě to mrzí" začal panikařit a už mě chtěl sušit. Vzala jsem ho za zápěstí dřív, než by se mě mohl dotknout bůh ví kde.
"To je v pohodě, je to jenom minerálka." Snažila jsem se ho uklidnit. Ale on pořád panikařil a každý se na nás koukal. Ujistila jsem ho, že to nic není, a že se převlíknu. Sice jsem nevěděla do čeho, ale to už je jedno. Podívala jsem se ke stolu, kde seděla Tam a ukázala jí, že s tím jdu něco udělat. Šla jsem se podívat do skříňky, jestli tam nemám náhradní tričko. Asi jsem dnes měla smůlu, protože mi nešla otevřít skříňka.
"Chceš pomoct?" Najednou stál u mě.
"Ne" sykla jsem.
"Ukaž" řekl a úplně v pohodě mi otevřel skříňku.
"Díky."
"Není zač" odpověděl a odcházel.
"Co chceš? Je mi jasný, že jsi nepřišel jen tak."
"Jen jsem se přišel podívat, jak jsi na tom. Musíš být úplně promočená." Podíval se na moje tričko, pod kterým se dokonale rýsovala moje černá krajková podprsenka. Ta byla určitě taky promočená, jak jsem cítila. Normálně bych se zastyděla, že mě takhle vidí, ale bylo mi to fuk.
"Myslím, že tobě to může být jedno."
"Ale mně to jedno není."
"Co ode mě chceš, Raphaeli? Snad jsi mi dal jasně najevo, že mě nechceš."
"To není pravda. Jenom chci, abys mě brala takového, jaký jsem."
"A co bych si tím pomohla? Já tě chci milovat, a ne nenávidět za to, že jsi zrůda."
"Takže jsem zrůda?"
"Vidíš? Chceš, abych si to myslela, ale když to vyslovím, vadí ti to. Tak mě prostě nech." Nevěděla jsem, jestli jsem myslela, aby mě nechal být na pokoji, nebo aby mě nechal milovat ho jako teď.
Mlčel.
"Teď mlčíš… Až mě budeš chtít zpátky, ozvi se zase ty" řekla jsem, zabouchla skříňku a šla se na záchody převléknout. Našla jsem křiklavě růžový top bez ramínek. Tomu teda říkám nouzovka. Sundala jsem si triko a i podprsenku. I kdyby nebyla tak mokrá, stejně bych si jí pod růžový top nemohla vzít. A zrovna, když jsem si natahovala top, otevřely se dveře. Myslela jsem, že je to nějaká holka, tak jsem rychle zalezla do tmavé kabinky. Ale dveře cvakly, jak se zavřely, a bylo ticho. Chvilku jsem poslouchala, a když jsem usoudila, že tam nikdo není, vylezla jsem. Chtěla jsem si urovnat top, o kterém jsem ani nevěděla, jak jsem si ho nandala. Ale když jsem vylezla, stál tam on.
"Tohle jsou dívčí záchody."
"Já vím. Čekal jsem venku, ale pak mi to nedalo, a tak jsem šel za tebou." Vzdychla jsem. Urovnala jsem si vršek, vzala mokré věci a chtěla jsem vyjít ven. Jenomže byl rychlejší a přibouchnul dveře, abych je nemohla otevřít.
"Pusť mě!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikki Kikki | Web | 23. ledna 2011 v 12:24 | Reagovat

honéém další. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama