Pro Kikki :)
"Ne. Nejdřív mě vyslechni."
"Hm, tak povídej."
"Omlouvám se." Zůstala jsem zírat. "Za všechno se omlouvám. Neměl jsem to po tobě chtít, ale ty jsi pořád nadávala, že ti čtu ty myšlenky. Tak jsem prostě chtěl, aby sis uvědomila, co jsem."
"Fajn. Tak už mě pusť" žadonila jsem, ale on mě nepustil.
"Jdu ti dát vědět, jak jsi chtěla…. Chci tě zpátky." Přiměl mě podívat se mu očí. Byly tak smutné. Ale nechtěla jsem tam s ním být. To on mě odkopl.
"Ublížil jsi mi. A ani o tom nevíš. Jak jsi mě mohl jen tak odkopnout?! Víš, jakou bolest mi to způsobilo? Ne, nevíš…" snažila jsem se aspoň trochu pootevřít dveře, abych mohla ven. Ale nedal mi šanci. Vzal můj obličej a políbil mě. Odtrhla jsem se od něj, ale pak jsem si uvědomila, že to jsem potřebovala. Potřebovala jsem ho. Okamžitě jsem ho začala líbat.
"Tady být nemůžeš" řekla jsem po chvilce.
"To je jedno" líbal mě na krk.
"Ne vážně. Za chvíli se sem pohrnou holky. Musíme pryč." Myslela jsem to vážně.
"Dobře." Vykoukla jsem ven, ale všude bylo ještě prázdno. Ukázala jsem mu, že můžeme jít. Šla jsem si dát do skříňky mokré věci a vrátila jsem se ještě na oběd. Raphael šel za mnou a pak si i sednul ke mně a k Tam, která tam na mě pořád čekala.
"Takže jste se už usmířili?" zeptala se tak nenápadně, že to museli slyšet i lidi od vedlejšího stolu.
"Jo" řekli jsme oba nastejno.
"Ach jo, škoda, že taky nejsem zamilovaná…" zasnila se.
"Proč? Vždyť jsi hezká. A spousta kluků by s tebou určitě ráda chodila" řekl Raphael, jako by si byl stoprocentně jistý.
"No tak v tom je ten háček. Žádný mě totiž nechce."
"A co Jared? Ten se ti nelíbí?"
"Myslíš Jareda Brantta?" zbystřila Tam. Raphael přikývnul. "Jo, tak o tom si můžu nechat zdát."
"Já myslím, že ne."
"Jak si tím můžeš být tak jistý?!"
"No, protože sedí od nás jenom dvě lavice a Rebeca ti určitě řekla o mojí schopnosti, tak slyším, na co myslí."
"A z toho vyplývá…?"
"A z toho vyplývá, že už delší dobu přemýšlí, jak tě pozvat na rande."
"Vážně? Jared Brantt? Můj ty Bože!" šílela Tam. "Já ho snad pozvu sama" přemýšlela nadšeně.
"Víš co, běž si odnést tác s jídlem" navrhl Raphael.
"Proč?" nechápala.
"Uvidíš." Tam ho poslechla a já jenom zvědavě koukala, co se bude dít. Jakmile se zvedla, Jared se zvedl také a koukal směrem k ní. Pozorně jsem všechno sledovala a bylo to zajímavé. Přišel k ní, a jak jí oslovil, spadl jí tác. To je celá ona. On ho sebral a podával jí ho. Chvilku na něj koukala, ale pak se vzpamatovala a vzala si od něj ten tác. Chvilku jí něco říkal, ale vypadalo to, že se nemůže vymáčknout. Tam ho zarazila a něco řekla. Jared přikývnul a odešel. Tam k nám okamžitě přiběhla.
"Hádejte, kdo mě dneska večer pozval na rande?"
"Neboj, my vás celou dobu sledovali" sdělila jsem jí.
"Já jsem tak nadšená. Už aby byl večer" básnila a mluvila o tom po celý zbytek dne. Moc jsem jí to přála, ale bylo to k nevydržení. Odpoledne už nebásnila, ale panikařila, že nemá nic na sebe.
"Tak pojď po škole k nám a něco vybereme z mého šatníku."
"Vážně?"
"No a v nejhorším případě si vyrazíme na nákupy."
"Ale já nemám peníze."
"Platím já." Už chtěla něco namítnout. "A nechci slyšet žádné výmluvy. Jsi moje nejlepší kamarádka a já to pro tebe udělám. Je to velký den. Jdeš na rande s Jaredem Branttem." To zabralo. Přestala protestovat a už o něm zase básnila.
"Fajn, to bychom měli."
Odpolední hodiny uběhly jako voda a my mohly jít k nám. Málem jsem zapomněla na moje mokré věci, a tak jsem se musela vrátit. Když jsem přišla ven, Tam si povídala s Jaredem. Chvilku jsem stála za rohem a dívala se na ně, a pak jsem se k nim rozhodla jít.
"Ahoj. Ty jsi Jared viď?!" dělala jsem blbou.
"Jo. Ahoj Rebeco." Znal moje jméno, ale kdo by ne. To jméno bylo školní mor. "Takže večer?" zeptal se Tam a já dělala, že něco hledám v tašce.
"Jasně."
"Mám tě vyzvednout?"
"Ne. Byla bych radši, kdyby naši ještě chvilku žili. Řeknu jim to později. Sejdeme se u kina, teda jestli ti to nevadí." Tak kino… Dobrá volba. Přítmí, možnost výběru zadních sedadel a určitě romantický film. Že bych šla taky??? Ne, nejsem ani šmírák ani rodič.
"Ne v pohodě. Takže u kina. Tak zatím, ahoj Rebeco" kývnul na mě.
"Jo ahoj" zavolala jsem na něj, jakoby nepřítomně. Aby si náhodou nemyslel, že jsem je poslouchala. "Mam ho" zvolala jsem a vytáhla z tašky mobil.
"Přede mnou nemusíš dělat, že jsi neposlouchala. Mně je to jasný, že jo." No jo, Tam mě prostě zná.
"Na co půjdete?" ušklíbla jsem se.
"Nevím. Určitě na něco romantického."
"No jo…" souhlasila jsem. "Tak pojď, ať to stihneme."
"Raph s námi nejde?" dívala se kolem.
"Ne. Poslala jsem ho domů a řekla, že máme dneska dámskou jízdu." Ale když jsme přišly ke mně do pokoje, seděl na židli.
"Promiň, ale tady se bude zkoušet oblečení. Teď sem mají chlapi vstup zakázán" vyháněla jsem ho.
"Dobře, když jinak nedáš. Já se tedy vrátím večer, až tady budeš sama, jo?" řekl a vyskočil oknem.
"Bože. Nestalo se mu nic?" vykřikla Tam.
"Ne. Tohle dělá skoro každou chvíli."
"Ty ho tady máš každou chvíli?"
"Bohužel jo. Někdy tady je, když o tom nevím."
"A tvoje máma to ví?"
"Ne. To ani náhodou. Kdyby to všechno věděla, asi by jí trefil šlak."
"To chápu."
Chvilku jsme si ještě povídali a pak nastala přímo módní přehlídka a mega nepořádek. Ale jak jsem si myslela, moc dobře jsme nepochodily. Měli jsme na to už jenom čtyři hodiny, a tak jsme okamžitě vyrazily na nákupy. Nakonec jsme našly všechno, co jsme chtěly a vyrazily jsme zpátky ke mně. Tam si koupila i boty, takže jediné co zbývalo, byly doplňky a šminky.
Všechno jsme stihly jen tak tak, takže jakmile byla hotová, okamžitě vyrazila. Popřála jsem jí hodně štěstí. Pak jsem se svalila na postel a musela jsem usnout vyčerpáním, protože jsem jen slyšela z dálky, jak někdo volá moje jméno.
"Mami, nech mě ještě spát" prosila jsem a otočila se na bok. Ale asi jsem spala na kraji, protože jsem spadla na zem. To už jsem byla dokonale vzhůru. Podívala jsem se, kdo mě budil, ale mamka to nebyla.
"Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se Raphaela.




supéér. děkuju. potěšila jsi mě :-)