"Asi jenom půl hodiny. Nechal bych tě spát, ale musíš se najíst a umýt se. Tvoje mamka tu byla a požádala mě, ať tě vzbudím na večeři."
"Cože? Mamka ví, že jsi tady?"
"Přišel jsem dveřmi" pochlubil se. Pořád jsem ležela na zemi, tak mi pomohl vstát a posadil mě na židli.
"Tak co, jdeme se najíst?"
"Ty budeš jíst taky?"
"Když už jsem tady…" Usoudila jsem, že už jsem plně vzhůru, tak jsme šli dolu. Na tuhle večeři jsem zvědavá. Když jsme přišli dolu, byl tam i Gabriel.
"Myslela jsem, že jsi tady jen ty."
"Původně jsem to měl v plánu, ale pak jsem se rozhodl, že by to tvojí matce udělalo určitě radost."¨
"Spíš určitě šílela, jak vypadá a že blbě uvařila a tak."
"Ne" ujistil mě a pak dodal: "Jenom v duchu." No jo, to je celá ona. Ale když jsem jí viděla v zástěře, jak nandává jídlo, pomyslela jsem si, že takhle jí to sluší mnohem víc, než když je upravená.
"Moc rád tě vidím Rebeco."
"Dobrý večer Gabrieli." Vypadal dokonale, jako vždy. No jo, upíři a dokonalost, to jde dokonale dohromady.
"Rebeco, mohla bys prostřít ke stolu?" poprosila mě mamka.
"Jo" řekla jsem a začala si připravovat nádobí, které odnesu do jídelny. Byla jsem ráda, že ta naše vypadá jako ze starých dob. Měla masivní dřevěné židle i stůl, kamenný krb a všude byly svícny a fotografie. Měla svoje kouzlo, ale bohužel se tu moc nejedlo. Stůl byl obdélníkový a celkem pro osm lidí. Nevěděla jsem, kam mam dát talíře, tak se mi Raphael nabídl, že mi pomůže. Vlastně to celé udělal za mě a doprostřed stolu dal jeden ze zlatých svícnů se třemi červenými svíčkami. Našel zapalovač a všechny ty svíčky zapálil. Bylo to nádherné, že jsem se těšila, až se půjde večeřet.
"Díky, vypadá to nádherně" děkovala jsem Raphaelovi.
"Není za co. Je to normální."
Dnes bylo k večeři kuře. Mamka k tomu udělala výborný salát. Když jsme všichni jedli, bylo to, jako bychom byli jedna rodina. Takové to dřív bylo s tátou a moc mi to chybělo, ale to jsem si uvědomila až teď, kdy jsem to měla zpátky. Pak se Gabriel omluvil, jako pravý džentlmen, že je už pozdě a odešli domů.
"Teď je tu docela ticho, když tu nejsou" postěžovala si mamka.
"To jo" přisvědčila jsem. "Já už půjdu do postele, jsem dneska fakt unavená. Ale ta večeře byla výborná. Tak dobrou."
"Jo, dobrou. A díky" zavolala na mě, když jsem už byla na cestě do pokoje.
"Jo večeře byla vážně dobrá" řekl Raphael. Začínala jsem si zvykat, že mi pořád leze do pokoje.
"Ty chceš dneska spát u mě?" zeptala jsem se ho, protože mi bylo jasný, že za chvíli usnu.
"Když chceš" řekl lhostejně a skočil do postele.
"Doufám, že se tam najde i místo pro mě, protože asi za chvíli padnu." Odkryl peřinu a ukázal, že se tam klidně vejdu.
"Ještě se musím umýt."
"Já počkám."
Šla jsem se vykurýrovat, jak nejrychleji to šlo. Když jsem přišla do pokoje, byl tam. Vlastně je těžké jenom pochybovat, že by odešel. Leda v případě, že by mě chtěl zachránit před ručníkem, který by mě chtěl náhodou udusit.
"Nebude ti vadit, že asi hned usnu viď?!" ptala jsem se ho, když jsem lezla k němu pod peřinu.
"Já vydržím celou noc jen tak se na tebe dívat, jak spíš."
"Dobře, protože usínám" řekla jsem v polospánku a pak už nevím nic.
Byl tam i ráno, když jsem se vzbudila. Myslela jsem, že bude třeba sedět na židli nebo že odešel a vrátil se těsně před tím, než jsem se vzbudila. Ale já jsem na něm ležela, jako na polštáři, takže tady zřejmě byl celou noc.
"Dobré ráno" pohladil mě po harampádí na mé hlavě.
"Ahoj." Posadila jsem se, aby se mohl také zvednout. "Nejsi ztuhlý? Musela jsem na tobě takhle spát celou noc."
"Ne, vůbec."
"To já teda jo. Kolik je hodin?" snažila jsem se zaostřit budík.
"Bude jedenáct" podíval se na svoje hodinky, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla. Zaskuhrala jsem a vyhrabala se z postele.
"Tvoje mamka někam odjela a nechala ti vzkaz" ukázal na dveře. Otevřela jsem je a na zemi za nimi byl vzkaz. Beco, jela jsem na nákupy. Nevím, kdy se vrátím. Máma.
"Tak co chceš dneska dělat?" zeptal se mě, jakoby to věděl předem.
"Co máš v plánu ty?"
"Mohli bychom někam jet… Teda kdybys chtěla."
"Tak dobře. A kam?"
"Na moje tajné místo."
"Ok. Kdy vyrazíme?"
"Až budeš hotová." Šla jsem se rychle dát do pořádku, nasnídat se a poklidit, aby si mamka nemyslela, že jsem líný bordelář. Myslela jsem, že pojedeme hromadnou, nebo že půjdeme pěšky.
"Ty máš auto?" zírala jsem na jeho Astona Martina.
"Jop." Jak prostá odpověď. Ani se nepochlubí.
"Ty máš tohle auto?" Né, vůbec jsem si vedle něho nepřipadala jako zabržděný blbeček.
"Něco se ti na něm nezdá?" zamračil se a začal ho okukovat.
"Ne, to ne. Já jenom, že tohle auto je docela drahé a luxusní a no… Ne každý ho může mít."
"Aha." Zas prostá odpověď.
"No jo. Tak se nemusíš chlubit, když nechceš…"
"Já myslím, že se ani chlubit nemusím, když mám tohle auto." Zakroutil očima a otevřel mi dveře. "Tak jedem?" zeptal se a rukou ukazoval na luxusní koženou a určitě pohodlnou sedačku.
"A kam to teda jedeme?" chtěla jsem vědět.
"To je překvapení." Zavřel za mnou dveře a sedl si na místo řidiče. V tu chvíli mi došlo, že ON bude řídit to auto. Trochu jsem znejistěla, ale když jsme vyrazili, ulevilo se mi. Po silnici jsme klouzali, jako by jezdil už celá léta.




těším se na další