Jeli jsme docela dlouho, asi tak dvě hodiny, ale mě to přišlo, jako chvilka. Celou dobu jsme si povídali a pořád jsme se smáli. Dokonce došlo i na zpěv, když začala hrát v rádiu známá písnička. Zjistila jsem, že máme společnou oblíbenou. Only one od Alexe Banda. Tu miluju. Celou cestu jsem přemýšlela, kam by mě mohl vzít. A pak jsem jí uviděla. Přímo před námi se tyčila nádherná japonská pagoda.
"Japonská restaurace?" podívala jsem se na něj s výrazem "tvoje oblíbené místo?".
"Mám rád to jídlo a tady skvěle vaří. Doufám, že máš hlad."
"Jo docela jo" řekla jsem trochu zklamaně. Tohle je překvapení, ale ne to, jaké bych očekávala.
"Dobře. Tak se jdeme najíst. Ale kvůli tomu jsem tě sem nevzal, tak nebuď zklamaná. Myslím, že budeš nadšená. Jenom si chvilku budeš muset počkat" napínal mě.
Uvnitř to bylo ještě hezčí, než venku a jak řekl Raphael, jídlo bylo skvělé. Nikdy jsem sushi neměla, ale bylo skvělé. Ochutnala jsem snad úplně všechno, co tam měli. Dokonce jsme i dostali koláčky štěstí, čemuž jsem se docela divila, protože to určitě nebyl japonský zvyk. Ale když jsem si přečetla můj osud, trochu jsem zbledla. "Brzy vás potká smrt a váš osud se změní." stálo tam. Tyhle zřejmě říkaly pravdu. Ale to "váš osud se změní" jsem nepochopila.
"Tak co? Najedená?" zeptal se mě Raphael.
"Jo" vyskočila jsem, zvědavá, co má pro mě teda přichystané. Myslela jsem, že pojedeme někam jinam, ale Rahpael, místo aby šel ke dveřím, zamířil někam dozadu. Zůstala jsem stát a čekala, jestli půjde zpět. Ale on se jen otočil a pokynul rukou: "Tak co, jdeš?".
"Myslela jsem, že jedeme na tvé místo?!" pronesla jsem.
"Taky že jdeme. Jen pojď" podával mi ruku. Já sem jí ochotně vzala a šlo se. Šli jsme nějakými divnými chodbami a všude byla spousta lidí. Přišlo mi, že tady nemáme co dělat, ale ty lidi si nás vůbec nevšímali. Jako bychom tam nebyli. Všude to vypadalo hrozně. Už sem si začínala myslet, že se Raphaelovi dostavily chutě a hodlá mě někde za rohem vysát. Ale najednou jsme vyšli ze dveří a ocitli jsme se uprostřed ráje.
"Páni" vydechla jsem.
"To je co?! Věděl jsem, že se ti tu bude líbit. Ale než se půjdeme projít, musíš ještě něco udělat."
"Co?" doufám, že po mně nebude chtít, abych jim tady uhrabala všechny zenové zahrady. A že jich tu bylo hodně.
"Jen pojď a nech se překvapit." A tak jsem šla za ním. Dovedl mě přímo doprostřed té obrovské zahrady, kde stála nádherná stará pagoda. Vypadala, že už tu několik let nikdo nebyl. Ale zase jsem se mýlila. Ještě jsme ani nedošli ke schodům a už se otevíraly dveře. Z nich vyšla japonka asi v našem věku a šla nám naproti.
"Raphaeli! O můj bože, kde se tu bereš?" zavolala na něj. Já jen zůstala stát a koukala jsem jako blbeček.
"Ahoj Miyu" pozdravil jí a objal. Já pořád koukala jako blbeček. "Ehm, Miyu tohle je Rebeca" představil mě. Já pořád koukala jako blbeček.
"Ahoj Rebeco, já jsem Miyu… Ale to už asi víš. Jsem Raphaelova kamarádka. Už odmalička, když se to tak vezme."
"Ahoj Miyu" pozdravila jsem a pořád koukala jako ten blbeček. Přemohla jsem se a usmála se. "Odkud se vlastně znáte?" musela jsem se zeptat. Je to japonka proboha, tak by mě to zajímalo. A navíc holka... Neříkal náhodou, že...
"Gabriel se zná s její matkou" přerušil Raphael moje myšlenky. "Takže my jsme si hráli jako děti. Ale Miyu jsem naposledy viděl před mnoha lety. Divím se, že mě poznala. Ale přátelé jsme pořád jak vidíš" vysvětlil mi Raph.
"A vy se znáte odkud?" zeptala se Miyu. Podívala jsem se na Raphaela, a posunkovala, ať mluví on.
"Známe se ze školy. Říkal jsem si, že bych šel na školu, no tak jsem šel. Rebeca byla můj uvítací výbor. No a nějak to vyplynulo samo… Víš my spolu chodíme" řekl rozpačitě.
"Vážně? No to je super, ty sis někoho našel" byla nadšená Miyu. "Tak pojďte dovnitř. Dáte si čaj?"
"Víš, já jsem to tady chtěl Rebece ukázat, tak jsem tě přišel požádat o výstroj. Vím, že vy vaší zahradu ctíte" řekl a Miyu hned přikývla. Jasně, že jsem totálně nevěděla, o čem mluví.
"Tak pojď Beco." Raphael s Miyu byli už u dveří. Rychle jsem vykročila k nim a zaslechla jsem, co mu Miyu šeptá.
"Ona o tom ví?" zeptala se ho.
"Ví o všem" ujistil jí.
"To se jí docela divím" odpověděla a otevřela dveře.
"Proč by ses měla divit? Ty s ním přece taky kamarádíš" přidala jsem se k jejich tajnému rozhovoru.
"Tys mě slyšela?" začervenala se rozpaky.
"Mohla ses zeptat přímo mě" řekla jsem, a pak si uvědomila, jak povýšenecky to znělo.
"Promiň. Jsem nesvá. Víš, Raph moc často do společnosti nechodil a asi ani nechodí, když tu nebyl tak dlouho. A že by měl holku? To teprve ne… Hledám na tobě něco divného."
"Tak to díky. Ale neboj, já jsem úplně v pořádku. Copak tebe taky neokouzlil?" ani jsem nemusela čekat na odpověď a věděla jsem, že ano. Kohopak by ne?!




to by mě zajímalo co se chystá s rebecou :-)