close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

Kapitola 2

8. ledna 2011 v 16:22 | Sobik |  Raphael as Dracula
Když jsem přišla do školy, rozhlídla jsem se po třídě, ale on tam ještě nebyl. Omluvila jsem se třídnímu, proč jsem přišla tak pozdě, ale pan Mack mě ujistil, že je vše v pořádku. Byla jsem ráda, že mamka zavolala do školy. Byla jsem vynikající studentka, takže na mě všichni brali ohled. Odevzdala jsem mu esej a zeptala se, kde je nováček. S klidem mi sdělil, že si nemusím dělat starosti, že ještě nepřijel. Oddychla jsem si, že jsem ho nenechala ve štychu a šla si sednout. Moje nejlepší kamarádka Tam, která seděla vedle mě, se mě okamžitě začala ptát, proč jsem zaspala. Napsala jsem jí na kousek papírku, že jí to řeknu o přestávce. Nepotřebovala jsem, aby mě pan Mack napomenul. Tam mě vždy chápala, a proto se už dál neptala. Měla jsem jí moc ráda, protože ačkoliv jsem byla, jak se říká, královna školy a slečna populární, Tam se na to nikdy neohlížela. Byla jako moje sestra, která si na nic nehraje. Ale občas jsem jí litovala, protože když se jí líbil nějaký kluk, mohla na něj ihned zapomenout. Kluci vidí jen mě. Jednou jsem zkoušela jednoho kluka, který byl mimochodem docela milý, upozornit na Tam a on ani nevěděl, že někdo takový chodí do naší školy. A když jsem mu jí ukázala, jen pohodil hlavou a řekl: "Jo ta. Ta nestojí za řeč. Ty jsi mnohem lepší." To mě dostalo. V tu chvíli jsem tak moc Tam litovala, že má za kamarádku zrovna mě. Měla to se mnou tak těžké, ale nikdy nedala najevo, že by mě nenáviděla za to, že mě všichni tak zbožňují. Věděla, že mě samotné to lezlo na nervy. Nebyla jsem žádná namyšlená fiflena, všem jsem pomáhala, byla přátelská ke všem a to se jí na mně líbilo. Když skončila hodina, na nic jsme nečekaly a šly si sednout na chodbu, abychom si mohly v klidu a o samotě popovídat.
"Jak to, že jsi dneska zaspala? Co se stalo?" byla nedočkavá.
Tohle se mi nikdy nestalo a tím pádem to pro ni bylo také nové. Začala jsem o té oslavě a pokračovala do doby, kdy jsem se vzbudila ze svojí noční můry. Zmlkla jsem a znovu si to přemítala.
"A co se ti zdálo?" Čekala a já přemýšlela, jestli jí to opravdu mám říct vše. Podívala jsem se na ní, a když jsem viděla ty její velké hnědé oči, jak čekají, rozhodla jsem se, že jí to povím.
"Nevím, jak se mi to mohlo zdát. Víš moc dobře, jak na výmysly typu upír nevěřím."
"Cože? Tobě se zdálo o upírech?" vypískla.
"Pst" napomenula jsem jí a rozhlídla se kolem, jestli někdo neposlouchá. Tahle střední je moje utrpení. Snad každý tady zbožňuje vše, co se upírů týče. Jakmile se tady řekne slovo upír, každý zbystří, aby se mohl zapojit do tohoto tématu. Nás naštěstí nikdo neslyšel.
"Jo zdálo. A proto mi to přijde divný."
"A co přesně se ti zdálo?" Tam byla přesně ten případ člověka, který kdyby zahlídl upíra a věděl, že to upír je, neutekl by, ale běžel by přímo k němu.
"Já přesně nevím, co se stalo, ale ON mě napadl. Teď když to říkám se mi to nezdá tak děsný, ale bylo." Znovu se mi stáhlo hrdlo. "Bylo to jako dokonalý horor, u kterého by se poblil i ten největší maniak. Je to na psychiatra. Bylo to tak živý, ještě teď mě bolí krk. Ale to nebylo to nejhorší." Zase jsem ztichla a pohladila si krk, abych se ujistila, že s ním vážně nic není.
"Povídej, jsem nedočkavá. Jak vypadal? Popiš mi všechno" byla nadšená Tam… až moc.
"ON tam stál a díval se přímo na mě s dychtivým pohledem." Podívala jsem se na ní a z jejího výrazu jsem uznala, že mi nevěří. "Já ti nelžu. Vážně Tam. Já tomu taky nevěřím, protože se to vše odehrálo jen na vteřinu, ale myslím, že tam vážně byl."
"Jasně Beky, ale byl to jen sen. Každý tady ví, že upíři neexistují, jenom si to nechtějí přiznat. Nic si z toho nedělej." Chápala mě a věděla jak mi je. Ale pak zas byla jak ve svém živlu. "No a jak vypadal?" nasadila zase svojí notu. Vzdychla jsem a snažila si HO vybavit tak, abych se zase neotřásla strachy. To bylo absurdní. Hloupý sen.
"Měl asi metr osmdesát, možná osmdesát pět. Černé vlasy s odlesky. Pečlivě učesané, krátké, ale ne moc a vypadaly na něm božsky. Oči měl černé a tvář jako anděl. Ale jeho pohled byl děsivý jako noc. Postavu nevím. Ani jsem si nevšimla co má na sobě. Jakmile mě uviděl, jen krátce se na mě podíval a hned byl pryč." Zasnila jsem se a přemýšlela, jak celkově vypadal. Kdybych nepomyslela, že měl úmysl mě zabít a že byl výplod mé bujné fantazie, řekla bych, že by to byl možná můj typ. Nikdo na téhle škole ani v tomto městě nebyl můj typ, i když se to tu kluky hemžilo o sto šest. Dokonce by se ke mně vzhledem hodil. Stejné vlasy, stejná pleť… no můžu si nechat zdát.
"Božínku, kde bereš takovou fantazii? A ten přesný popis, jako bys ho opravdu viděla. Úplně si ho dokážu představit" rozplývala se Tam, stejně jako já v duchu.
Začalo zvonit na hodinu tak jsme si už neměly co říct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama