"No, tak se dáme do práce" zatáhla nás dovnitř Miyu.
"A s čím? My jsme se chtěli projít" řekla jsem.
"To je asi překvapení, když to nevíš, viď?!"
"Víš, tahle zahrada není na prohlížení turisty. Je to normání japonská zahrada, takže se k ní tak musíme chovat. Musíme se oblíknout do kimona" sdělil mi Raphael.
"Cože? Kimono?" jásala jsem. Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet něco takového.
"Vidím, že Raphael opravdu ví, čím tě potěšit. Tak se pojď převlíknout. Já ti pomůžu" táhla mě Miyu za nádherný starožitný paravan.
Trvalo to pěkně dlouho, než mě do toho navlíkla. Kdo by řekl, že je to tolik látky. A je tak těžká. Už mi kimono nepřipadalo tak kouzelné, jako předtím. Ale musím uznat, že jsem v něm vypadala božky. Vyšla jsem ven, kde na mě už čekal Raphael. Na sobě měl taky kimono a vypadal v něm úžasně.
"Moc ti to sluší" řekl mi.
"Tobě taky" podívala jsem se na něj.
"Vypadáte oba úžasně. Jen to chce ještě nějaké doplňky" dodala Miyu a odběhla. Za chvilku přišla s paraplíčkem, žabkami a ještě něčím. To něco, byla líčidla a něco, co se dávalo do vlasů. Samozřejmě to všechno bylo pro mě. Nevím, ale mám takový dojem, že Raphaelovi do vlasů nic takového dát nejde a nalíčený by vypadal divně. Miyu mi udělala drdol, do kterého mi dala čínské hůlky a ještě něco. Pak mě nalíčila, ale jen decentně. Vlastně mi jen zvíraznila oči linkami a rty mi namalovala rudě červenou. Vůbec jsem se nepoznávala a nemohla jsem se na sebe vynadívat.
"To je úplně boží. Moc ti děkuju Miyu" poděkovala jsem jí a objala.
"Nemáš zač. Tohle dělám skoro denně, ale žádná nevypadala tak úžasně roztomile jako ty." Moc mě potěšila.
"Tak už běž, někdo na tebe čeká" ukázala k Raphaelovi, který stál venku. Vzala jsem si žabky a paraple a šla ven. Abych byla napínavější, tak ve dveřích jsem roztáhla paraple tak, aby na mě neviděl a pomalu jsem scházela schody. Když jsem byla u něj, položila jsem si paraple na rameno a usmála jsem se na něj.
"Byl by jste tak laskav a provedl mě v této skvostné zahradě?" podívala jsem se okolo.
"Ale jistě. Takové nádherné dámě nelze odolat" přistoupil na mojí hru. A tak jsme se šli projít. Ta zahrada byla tak obrovská, že jsme tím zabili celý den. Večer jsme si ještě dali s Miyu čaj a pak jsme jeli domů. Když jsme jeli autem, musela jsem se ho na něco zeptat.
"Jakto, že se s Miyu znáš, když jsi říkal, žes do společnosti nechodil?!"
"Čekal jsem, že se zeptáš. Já se s Miyu znám už odmalička, jak jsem řekl prve, a o tom, co se ze mě stane, jsem se dozvěděl později. Miyu je jako moje sestra, tak jsem jí to prostě musel říct. Ona to brala v pohodě a pro mě to moc znamená, protože pro mě byla ta jediná společnost."
"A co Gabriel? Ten nebyl společnost?"
"Gabriela jsem poznal až pak. Žil jsem tam, kde jsme teď byli. Gabriel tam chodil každý den a my to považovali za normální, když se zná s matkou Miyu. Ale pak jsem se od něho dozvěděl, že tam chodil kvůli mně aby mě hlídal. To on mi o tom řekl."
"Proč jsi žil tam? Ty nemáš rodinu? Jako mamku a tátu?"
"Ne. Rodiče byli upíři. Asi mě chtěli vysát, tak mě dali radši pryč" zašklebil se.
"To je hrozný" podotkla jsem.
"To je normální" řekl Raph. Dál jsme se na tohle téma nebavili, ale oběma tovrtalo hlavou.
Když jsme byli skoro u nás, balila jsem si všechny věci, ale Raphael zamířil k němu a ne k nám.
"Už je hodně hodin, já musím domu" sdělila jsem mu.
"Ještě nemusíš" odporoval.
"Ale ano musím. Vždyť ke mně můžeš přijít" nahodila jsem.
"Jenom na chvilku" prosil.
"A co tam? U mě taky můžeme být spolu" protestovala jsem, ale on už zastavil auto u jeho domu. Vystoupila jsem a chtěla jít domu. Jenomže on mě zastavil.
"Raphaeli já musím domů, na rozdíl od tebe."
"Tak dobře, jdi domů, ale řekni Jenn, že spíš u mě."
"Cože?" myslela jsem, že špatně slyším.
"Myslím to vážně."
"To mi nedovolí. I kdyby mi bylo třicet."
"Jdeme to zkusit" nastupoval do auta.
"Přece ten kousek nepojedeš autem. A navíc ptáš se ty. Já to nehodlám riskovat" sdělila jsem mu a vykročila. Ucítila jsem, jak mě vzal do náruče a ve vteřině jsme byli u našich dveří. Vešli jsme dovnitř, ale všude bylo ticho.
"Mami!" zavolala jsem a z obýváku se ozvala mamka. Šli jsme za ní.
"Kde jste byli tak dlouho?" zeptala se nás. My jsme jí všechno vyprávěli a ona byla nadšená. Pak přišlo na tu otázku. Šťouchla jsem Rapha do boku, ať se zeptá on.
"Paní Stanliová, mohl bych se vás na něco zeptat?" nahodil Raphael. Já sem dělala jako že o ničem nevim a šla jsem do kuchyně pro pití. V kuchyni jsem si stoupla hned za dveře a poslouchala.
"Jistě, povídej" syšela jsem nadšení mamky.
"Chtěl bych se vás zeptat, jestli by dnes Rebeca mohla spát u mě doma." Zadržela jsem dech, aby mi neunikl ani jediný zvuk. Slyšela jsem jenom ticho a cítila, jak mi buší srdce rychlostí blesku.
"No to asi nepřipadá v úvahu. Vždyť je to ještě dítě. Můj bože, jak jsi na to přišel?!" šílela.
"Promiňte, ale myslím, že sedmnáct není už dítě. Nemyslete si, že bychom dělali nějaké nepřístojnosti. Jen chceme být spolu a mít soukromí. Chápete, co tím myslím, že?!" snažil se být Raph co nejslušnější.
"Jistě že vím, ale nemyslím si, že je to dobrý nápad" pochybovala. Ale už nevyšilovala, což bylo dobré. Rozhodla jsem se Raphovi trochu pomoct.
"Já si myslím, že je to dobrý nápad" vešla jsem do pokoje. Oba se na mě podívali, jako bych pronesla návrh na vyhlazení Ameriky. "Mami, jestli mě znáš, tak mi to dovolíš." Pořád ještě pochybovala, ale po chvilce nám to dovolila. V duchu jsem zajásala a šla si zbalit věci.




další prosím