close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

Kapitola 21

29. ledna 2011 v 18:14 | Sobik |  Raphael as Dracula
Když jsme odcházeli, dostali jsme kázání, jak od jeptišky a vyrazili jsme k Raphovi. Samozřejmě že jsme tam byli za chvilku, protože mě zase Raph naložil do svojí náruče.
         "Račte dovnitř slečno" otevřel mi Raphael dveře. Vešla jsem a přemýšlela, co budeme dělat. Byla jsem dost unavená, takže bych šla spát. Ani jsem mu to nemusela navrhovat, protože mi přečetl myšlenky.
         "Dáš si sprchu?" zeptal se mě. Přikývla jsem a šla do koupelny, kterou jsem znala moc dobře. On šel do kuchyně, takže když jsem se osprchovala, šla jsem rovnou tam. Akorát zaléval čaj.
         "Tak co budeme dělat?" zeptala jsem se.
         "Nevím. Chtělas jít spát, takže si asi vypijeme čaj a půjdeme do postele."
         "Fajn" odpověděla jsem a sedla si na barovou židličku. Raphael mi podal čaj a sedl si vedle mě.
         "A pak že si na mě nezvykneš" řekl mi.
         "Cože?" nechápala jsem.
         "No hned první den si mi řekla, že si na mě nikdy nezvykneš" připomenul mi. Musela jsem se pousmát. Měl pravdu.
         "To je fakt, ale pořád jsi mi neřekl, proč jsi byl ten den ráno u mě v pokoji."
         "Chtěl sem tě vyděsit, což se mi povedlo. To jak si se zastavila, když jsem vystoupil z auta u školy, bylo vážně vtipný" začal se smát při vzpomínce na tu situaci. Mě to vtipný nepřišlo.
         "Proč si ze mě pořád děláš srandu? Nebo spíš proč sis jí ze mě dělal, když jsme spolu ještě nechodili?" Začínala jsem být naštvaná.
         "Víš, já vlastně ani nevím. Ber to tak, že jsem jen nevychovaný puberťák" zakřenil se na mě. Zakroutila jsem očima. Zřejmě věděl, že jsem naštvaná, tak se mi za všechno omluvil.
         "Fajn, ale občas si to vážně přehnal. Třeba to, jak si před Tam dělal, jako bychom spolu chodili. Nebo jak si po mě v tom sklepě chtěl, abych tě políbila. Nebo to, jak ses mě pokoušel svlíknout" zuřila jsem. Už jen stačilo, aby mi z uší syčela pára. Nechtěla jsem se s ním hádat, ale on si začal.
         "Hej, hej. Uklidni se! Podívej se na to z tý lepší stránky. Všechno se mi nakonec podařilo." Měla jsem s tou chutí mu dát pěstí a utéct domů. "Ne to bylo blbý přirovnání. Spíš to vem tak, že sem se snažil získat si tě způsobem puberťáka. Jo to je přesně to, co jsem měl namysli." No ale moc to zřejmě nepomohlo, protože jsem pořád byla stejně naštvaná. Ještě chvilku se mě snažil uklidnit, ale po chvilce to vzdal, když viděl, že to moc nepomáhá.
         "O co ti vlastně jde Raphaeli? Jde ti o mě? Jde ti o to chodit se mnou, dostat mě do postele? Miluješ mě vůbec? Já teď vůbec nevím, co si o tobě mám myslet. Mám takovej dojem, že začít spolu chodit, nebyl ten nejlepší nápad." Byla jsem zmatená. Úplně. Nutně jsem potřebovala, aby tenhle rozhovor nikdy nebyl a aby tady zase byl ten Raphael, kterýho jsem milovala.
         "Jasně že tě miluju. Vždyť já sem ničím nemyslel nic špatnýho. Promiň. Já tě mám opravdu rád. Vždyť jsem to dělal jenom na začátku. Teď se k tobě chovám přece dobře ne?! Ale jestli myslíš, že náš vztah nemá cenu, beru to."
         "Takže ty se se mnou chceš rozejít?" měla jsem na krajíčku.
         "To tvrdíš ty. Já ne. Já tě miluju. Neměli bychom spolu chodit, ale já to riziko podstupuju. Skončim klidně v pekle, jen abych byl s tebou. To ty tady pochybuješ o našem vztahu."
         "Ale jenom proto, že o tobě skoro nic nevím. Nechápu, proč ses ke mně choval tak hnusně." Už jsem brečela. Nechtěla jsem tu být, a tak jsem se rozeběhla domu. Bylo mi jedno, že jsem jenom v županu. Myslela jsem, že za mnou poběží a zarazí mě dřív, než stihnu dojít ke dveřím, ale nechal mě běžet. Přes slzy jsem nic neviděla. Ale bylo mi to jedno. Teprve venku jsem si uvědomila, že na sobě nemám boty, ale vracet jsem se nechtěla. Hned za rohem jsem klopítla a upadla. Cítila jsem, že jsem si odřela kolena. Už jsem nevěděla, jestli brečím kvůli Raphaelovi nebo z bolesti. Musel na mě být hrozný pohled. Ležím sama uprostřed špinavé ulice jenom v županu a brečím. Byla jsem ráda, že zrovna v tuhle dobu tady bylo ticho. Přemohla jsem se a sedla si na kraj ulice. Podívala jsem se na kolena. Vypadaly opravdu hrozně. Krev jsem měla úplně všude. Přemýšlela jsem, jestli mam jít domů nebo zpátky k němu. Rozhodla jsem se, že půjdu k němu, protože jsem nechtěla slyšet žádné řeči mojí mamky. Pokusila jsem se vstát, ale do kotníku mi vystřelovala taková bolest, že to nešlo. Nevěděla jsem, co mam dělat, a tak jsem zkusila jenom to jedno, co mě právě napadlo.
         "Raphaeli! Přijď za ke mně prosím" zavolala jsem a potom jsem na něj co nejvíc myslela, aby ke mně přišel. A v tu chvíli tam byl. Stál u mě a oči měl plné smutku. Na nic nečekal, vzal mě do náruče a hned jsme byli u něj. Položil mě na gauč.
         "Jsem špinavá, dej mě třeba na zem. Zašpiním ti gauč" snažila jsem se z něho slízt tak, abych ho nezašpinila.
         "Zůstaň na něm, mě to nevadí" řekl chladně a pak odběhl. Cítila jsem, jak mi po tvářích ještě pořád tečou slzy. Utřela jsem je, aby je neviděl. Hned byl zpátky a nesl si lékarničku.
         "Promiň" zašeptala jsem.
         "To je v pohodě. Je to jen pár škrábanců" díval se na moje kolena. Na mě se ani nepodíval.
         "Ne já myslela promiň za to, jak jsem se chovala. Neměla jsem na tebe být hnusná, všechno je to moje vina. Jako vždycky. Omlouvám se" řekla jsem, ale on se na mě pořád nedíval. Natáhla jsem se a zvedla mu hlavu, aby se na mě podíval. "Miluju tě. Vážně promiň, prosím" měla jsem už zase na krajíčku.
         "Dobře, já ti odpouším, i když není co. Za všechno můžeš ty, jak jsi řekla. Ale teď bych byl radši, kdybych tě mohl dát do pořádku. Pak si můžem povídat, co říkáš." Nedal na sobě znát ani jednu emoci. Přikývla jsem a nechala se ošetřit. Po chvilce byl hotový.
         "Musíš se umýt. Chceš abych ti pomohl?"
         "Ne já to zvládnu sama" zvedala jsem se z gauče, ale můj kotník mi nedovolil ani pohyb. Zasykla jsem bolestí.
         "Mám takovej dojem, že ne" řekl a vzal mě do náruče. Došel se mnou do koupelny, kde mě posadil na kraj vany. Tu začal napouštět. Najednou mi došlo, že se před ním budu muset svléknout. Celá.
         "Já už to zvládnu sama" odsekla jsem a snažila se ho vyhnat z koupelny.
         "Tím si nejsem jistý."
         "Ale já jo, tak běž. Já to nějak zvládnu."
         "Proč nechceš abych ti pomohl?"
         "V tom to není." Vážně mi bylo trapně.
         "Tak v čem?"
         "No víš…" Visel na mě očima a čekal co ze mě vypadne "…je mi to trapný, ale já se před tebou tak trochu stydim."
         "Jo tohle. No já bych tě tady nechal samotnou, ale myslím že to nezvládneš. A o tvoje tělo mi teď vážně nejde. Jenom nechci, aby sis udělala něco dalšího." Vytáhl ze skříňky pěnu do koupele a nalil jí do vany. Pak, kromě bublající vody ve vaně, bylo ticho. Přemýšlela, co bych mu řekla, aby vážně odešel. Ale nic mě nenapadalo. Ticho prolomil on.
         "Víš co, mám nápad" řekl a zvedl mě z vany. Stoupl si přede mě a svlékl si tričko. Přitom koukal jenom na můj obličej. Pak si rozepínal poklopec. Podívala jsem se co dělá, ale on mi zvedl hlavu.
         "Koukej se mi jenom do očí. Svlíkni se a přitom se dívej jenom na můj obličej. Půjdu se vykoupat s tebou, abys v tom nebyla sama a přitom si budeme koukat jenom na obličej. Souhlasíš?" zeptal se mě a přitom si sundaval kalhoty, aniž by uhnul pohledem. Přikývla jsem a rozvázala si župan. Počkala jsem až si sundá všechno a pak jsem si sundala župan a spodní prádlo. Byli jsme tak blízko sebe, že jsem ho téměř cítila na svém těle. Chtěla jsem se podívat, jak vypadá.
         "Jestli se podíváš, podívám se i já. Chápeš?" vytrhl mě z myšlenek. Přišlo mi to divný, že když už tu stojíme nazí, nepodíváme se na sebe. Došlo mi, že přesně o tohle mu šlo. Aby ze mě spadla nervozita, aby mi mohl pomoct a hlavně abychom se mohli představit v plné parádě. Uhla jsem pohledem k jeho svalnaté ruce, kterou jsem přejela dlaní až dolů a pak jsem pokračovala dál. Objal mě a začal mě líbat na krk. Potom mě vzal opatrně do náruče a položil mě do vany. Sedl si za mě a položil si mě na něj. Vzal houbu a začal mi s ní přejíždět po hrudníku. Ani jsem necítila palení kolen. Byla jsem jako v tranzu. Líbilo se mi, jak jemně se mnou zachází. Kdybych tady teď byla s jiným klukem, na nic by nečekal a rovnou by na to hupsnul. Ale Raphael ne. Buď čekal, až budu chtít sama, nebo to nechtěl. Nad tím jsem ale přemýšlet nechtěla. Chtěla jsem si užívat tuhle chvíli v horké vodě a hlavně s ním. Úplně jsem zapomněla na nějakou hádku.
         "Zlobíš se na mě ještě?" zeptala jsem se ho.
         "Já jsem se na tebe ani nezlobil."
         "Tak proč jsi mě nezarazil dřív, než bych mohla utýct?"
         "Byla jsi na mě naštvaná. A já jsem byl naštvaný na tebe, že mě obviňuješ."
         "Ale pak jsi přišel, když jsem tě volala."
         "Protože tě mám rád. Volalas mě, tak jsem přišel."
         "Děkuju. Za všechno. A promiň."
         "To je v pohodě. Hlavně se už nehádejme" prosil.
         "Dobře" souhlasila jsem.
         Asi po hodině jsme konečně vylezli úplně rozmočení a rozhodli jsme se jít spát. Zase mě vzal do náruče a odnesl do ložnice, kde to vypadalo jako v pohádce. Všude hořely vonné svíčky a všude byly růže. Zajímalo by mě, kde je vzal. Ale asi jsem byla moc unavená, protože si jen matně pamatuju, jak mě položil do postele. Pak vím jen to, že se mi zdál moc krásný sen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikki Kikki | Web | 30. ledna 2011 v 11:21 | Reagovat

krááásný. toho se asi máloktérá z nás dožije :-)

2 drac-lebrun drac-lebrun | Web | 30. ledna 2011 v 14:07 | Reagovat

tjn :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama