close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

Kapitola 22

31. ledna 2011 v 18:01 | Sobik |  Raphael as Dracula
Ráno mě probudila vůně jídla. Ani jsem se nemusela rozhlížet odkud to jde, protože přímo přede mnou stál Raphael s tácem.
         "Dobré ráno" popřál mi.
         "Ahoj" odpověděla jsem rozespale a nasávala vůni slaniny a kávy.
         "Tys vařil?" došlo mi.
         "Jenom jsem opekl slaninu a toasty a udělal kafe" ukázal na složení tácu. Rozhodla jsem se, že v posteli jíst nebudu, a tak jsem se zvedala, že půjdeme do kuchyně. Ale zarazila mě palčivá bolest do kotníku.
         "Au" vyštěkla jsem.
         "Co se děje?" přiskočil hned Raphael.
         "Ale nic, jenom jsem zapoměla, že mám něco s kotníkem" řekla jsem a odkryla deku, abych se na něj mohla podívat.
         "Pane Bože" zasténala jsem. Můj kotník vypadal, jako by ho napadl obří nádor. "Jak s tim budu chodit?"
         "Zatím nijak" řekl a vzal mě do náruče. Odnesl mě do kuchyně a vrátil se pro snídani.
         "Nemysli si, že mě takhle budeš nosit pořád. Potřebuju to rozchodit, zítra je škola" stěžovala jsem si, ale Raphael jenom kroutil očima. "Co se ti nelíbí?"
         "Nic, já jenom že bys měla s tím kotníkem zůstat doma. To by ti řekl i doktor" poučoval mě.
         "To v žádným případě. Kdo je tady ten nejdůležitější ve škole?!" Raphael ukázal na sebe. "Já samozřejmě. A navíc bude zima a Vánoce a já potřebuju začít organizovat výzdobu a vánoční ples a další věci" mlela jsem pátý přes devátý.
         "Hej hej hej. Jak to chceš všechno stihnout? To je absolutně nemožný" koukal na mě, jako bych se pokoušela vytvořit nějakej zázrak.
         "Není. Dělám to každý rok. Akorát je fakt, že s tímhle kopitem na noze bude všechno těžší" podívala jsem se na můj nádor. Přemýšlela jsem, co s tím udělat, aby to co nejrychleji zmizelo, ale nic mě nenapadalo.
         "Neboj, já ti stoprocentně pomůžu, na to spolehni" culil se na mě.
         "Díky." Proč mě to nenapadlo dřív?! "Tak jdeme snídat?" podívala jsem se na už skoro studenou snídani.
         "Myslím, že už je trochu pozdě, ale co jdeme to sníst" pustil se do jídla.
         Když jsme se nasnídali, pomohl mi s věcma a odvedl mě domu. Sice mě doma nic nečekalo, ale nechtěla jsem si vyslechnout řeči ohledně téma "zítra jdeš do školy" a tak podobně. Stačilo mi, že už takhle si vyslechnu téma Raphael. U dveří jsem se rozloučila s Raphaelem a potichu vešla dovnitř. Neslyšela jsem žádný zvuk, tak jsem se snažila jít co nejpotišeji do svýho pokoje. Ale moc mi to nešlo, protože mi to nedovolovala ta koule na noze. Když už jsem myslela, že tam nedojdu, zazvonil telefon. Chvilku jsem čekala, až ho půjde mamka zvednout a načape mě doma, ale nic se nedělo. Tak jsem ho šla zvednout sama a to jsem si všimla toho vzkazu co mi nechala. Vážně inteligentní, nechávat mi vzkaz u telefonu v kuchyni, do který se podívam tak dvakrát denně. Stálo tam: Ahoj Becky, jela jsem na nákupy. Super, takže mám dost času na to, abych se mohla v pohodě stresovat a vymýšlet plán, jak bych mohla v klidu uniknout výslechu.
         Málem jsem v tom zamyšlení zapoměla na telefon, který jsem zvedla, kdyby se z něj neozvalo: "Halo, je tam někdo? Heeeeej!!!"
         "Halo?" promluvila jsem do sluchátka.
         "Seš to ty Becky?" ozvala se Tam.
         "Ahoj Tam. Tak co, jaký bylo rande?" musela jsem se hned zeptat.
         "Bylo úplně boží. Nechci nic zakřiknout, ale s Jaredem to vypadá nadějně. Snažila jsem se ti dovolat na mobil. Už včera. Ale tys mi to nebrala. Tak jsem volala sem, ale tvoje mamka mi řekla, že jsi jela s Raphaelem na výlet."
         "Já se ti omlouvám, ale měla jsem perný den. Všechno ti řeknu ve škole. A že je co povídat."
         "Už se na to těším, já mam taky co vyprávět. Tak ti to taky řeknu ve škole, ať se tam nenudíme" syšela jsem jak se zasmála. "Promiň, ale volá mě mamka, ať jí jdu pomoct. Jenom jsem chtěla vědět, jestli se ti nic nestalo, žes mi nebrala telefon. Třeba jsetli si tě už Raphael nedal k večeři."
         "Bože, ty tvoje úvahy. Nic mi není. Teda skoro, ale to až zejtra. Každopádně musím najít ten telefon ,protože vůbec nevím, kde bych ho mohla nechat" přemýšlela jsem.
         "Dobře, tak ho běž hledat a já už půjdu nebo se zblázním z toho volání. Pořád slyším jenom Tamaro sem Tamaro tam. Jednou mi z toho jména hrábne" nadávala.
         "Já si myslím, že jméno Tamarah je hezký. Mě se taky nelíbí to moje, tak to moc neřeš."
         "To je fakt. Tak teda ahoj, už vážně musím" řekla rychle a zavěsila dřív, než jsem mohla říct ahoj. Její rodiče jsou vážně tyrani. Děkuju Bohu za můj život, i když ne tak šťastný. Rozhodla jsem se, že nejdřív půjdu najít mobil.
         O asi padesát let později a já pořád nevím, kde je. Chtěla jsem se jít podívat k Raphaelovi, ale s mým kotníkem to nepřipadalo v úvahu. Chtěla jsem mu dokonce napsat, aby se po něm podíval, ale bohužel jsem neměla nic, čím bych mu tu sms napsala. Zbývala jedině naše úžasná pevná linka. Člověk by myslel, že tyhle telefony jsou už jenom v muzeích, filmech pro pamětníky nebo na ozdobu.
         "Dobrý den, můžu vám nějak pomoci?" zeptala se mě asistentka.
         "Dobrý den, chtěla bych vytočit číslo Raphaela Lebruna" snažila jsem se o pokus zavolat mu. Teď jsem se už jen modlila, aby číslo bylo v seznamu.
         "Připojuji" ozvalo se ze sluchátka a už bylo slyšet jenom tóny vytáčení.
         "Halo?" ozval se Raphael.
         "Díky Bohu" ulevila jsem si, že to zvednul.
         "Rebeco?" zeptal se nejistě.
         "Jo. Volám z našeho prehistorického telefonu. Ten svůj jsem asi nechala někde u tebe. Nemůžu ho najít. Kvůli tomu taky volám. Našel bys ho prosím?" prosila jsem.
         "Jo najdu. Mam ti ho potom donýst?"
         "Můžeš. Ale přijď do pokoje. Mamka sice ještě není doma, ale nehodlám to riskovat."
         "Jenn není doma?" ozvalo se za mnou. Nic mě snad nedokáže vyděsit tak jako on.
         "Tohle mi už nedělej" okřikla jsem ho a popadala dech.
         "Promiň, ale jak jsi řekla, že Jenn není doma, šup a jsem tu jako na koni" zakřenil se na mě.
         "Asi pro mě nemáš ten mobil, když si tady byl ve vteřině" zeptala jsem se.
         "Ne. Najdu ho pak" zase se zakřenil. "Co tvůj kotník?"
         "Pořád stejný. Myslím, že za tu půlhodinu by se nezměnil i kdybych chtěla."
         "No jo. Proč vlastně hledáš mobil? Já jsem na příjmu i bez toho" nahodil jeden ze svých okouzlujících úsměvů.
         "Ale já nemám jenom tebe. Vzpomínáš si na Tam, mojí kamarádku?!"
         "Jo Tam, ta počká tam" dělal si srandu.
         "Heleď, neurážej mojí kamarádku. Já tu tvojí taky neurážim. A přestaň mě omezovat Raphaeli Lebrune!" pohrozila jsem mu jeho vlastním jménem. Jak komické. Chtěla bych se někdy jmenovat Rebeca Lebrun? Ani ne. Ale k němu sedí. Jméno přesně podle osobnosti. To by mě zajímalo, podle čeho vybírali jméno mě. Jestli podle nějaké ukrutné vládkyně, tak to sedí. Až na to ukrutná. Pousmála jsem se.
         "Haló! Stanice Lebrun volá Rebecu" mával mi Raphael rukou před očima.
         "Promiň, jenom jsem si v duchu dělala úvahy a poznámky na tvoje jméno."
         "To bych ty úvahy měl asi poslouchat, když jsou o mě" dělal, že přemýšlí. Vzpoměla jsem si na úvahu Rebeca Lebrun.
         "Ne, ne, ne. To je dobrý. Nebudeš mi číst myšlenky, i kdybych rozebírala všechno, co se tebe týče. Já ti tvoje taky nečtu. A určitě o mě taky pořád přemýšlíš." Tím jsem trefila do černého.
         "Fajn, fajn. Víš co? Já jdu radši najít ten mobil" chtěl se vykroutit z dalšího rozhovoru a zmizel, jen co to dořekl. Vzdychla jsem a podívala se na svůj kotník. Co s ním jenom udělám? Zítra je škola a s tímhle se nedostanu do žádných bot. A jestli jo, stejně s tím nemůžu chodit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama