"Ach ano. Mé jméno je Raphael Lebrun." Jaké neobvyklé jméno. Ale pěkné… A pasující na upíra. Pousmál se, jako kdybych to řekla nahlas. Podívala jsem se na hodinky.
"Měli bychom jít nebo přijdeme pozdě na oběd." sdělila jsem mu a vykročila směrem do jídelny. Chytil mě za paži takovou silou, až mě to vyděsilo. Přinutilo mě to otočit se na něj. Stál těsně u mě, že se naše ústa téměř dotýkala. Co to dělá? Proč si se mnou tak hraje? Vůbec se mi to nelíbilo. Většinou jsem byla já autorita, ale teď jsem se cítila tak bezmocná.
"Nemám hlad, tak co kdybys mě provedla po areálu?!" nabídl mi rámě.
"Co to tady zkoušíš, tady nejsme ve staré době. A navíc, já hlad mám na rozdíl od…" nechala jsem slovo upír viset ve vzduchu.
"Na rozdíl od?" chtěl znát to slovo. "A ze staré doby nejsem, jen jsem tak vychovaný. Ale tady se zřejmě budu muset přizpůsobit vulgárním a ubohým puberťákům, kteří si neváží slečen, opovrhujícími samy sebou. Takže jdeme na oběd." Řekl to bez jakéhokoliv náznaku tónu v jeho hlase. Zůstala jsem na místě jako opařená. Měl naprostou pravdu. Slečny, které opovrhují samy sebou. Hezky řečeno. Asi se bude zajímat o literaturu. Už vím, o čem se s ním budu později bavit. Teď už mi nepřipadal tak děsivý. Bylo mi jasné, že tady mi jen tak něco neudělá. Mně nic neudělá, na to jsem tu moc známá, takže by si toho každý všiml, kdybych zmizela. Ale nevím, jestli by to tu těm lidem vadilo. Nehodlala jsem o tom přemýšlet. A už vůbec ne teď, jednou budu muset zemřít, ale teď to určitě nebude. "Tak jdeš Rebeco?" vytrhl mě Raphael z mých myšlenek. Koukal na mě, jako kdybych usnula. Jakmile viděl, že už jdu, otočil se a šel. Ani na mě nečekal. Asi jsem ten nejlepší dojem neudělala. Ale co bylo mi to jedno. Zrovna u něho mě to netíží.
Jídelna byla ještě pořád plná lidí, když jsme dorazili. Asi všichni čekali, až přijdeme. Řekla jsem mu, aby šel vybrat nějaké místo k sezení, zatímco já si půjdu pro jídlo. Souhlasil a podíval se po jídelně. Byla jsem zvědavá, jaké místo vybere. Netrvalo ani vteřinu a vykročil rázným krokem k nejvíce odlehlému stolu. Tak to jsem nečekala. Na co chtěl soukromí? Už tak jsem ho musela odradit. Ale něco mi říkalo, že on se jen tak nevzdá. Ale čeho? Se zahráváním si se mnou, s pokusem mě okouzlit, zabít??? Kluk jménem Raphael mi lezl na nervy čím dál víc. No nic, šla jsem si k němu sednout a za celou tu dobu, co jsem k němu šla, jsem se na něj ani jednou nepodívala. Podívala jsem se na něho, až když jsem si sedla. Seděl rozvalený na židli, ruku přes opěrátko a zase na mě civěl.
"Učíš se rychle" přiznala jsem mu a podívala se na jeho styl sezení.
"Pro tebe cokoliv" řekl tajnůstkářsky a hluboce se na mě zahleděl, jako by mě chtěl přečíst až do morku kostí. Zakroutila jsem očima a začala jíst. Po zbytek oběda jsme spolu už dál nemluvili, ale pokaždé, když jsem se na něj pokradmu koukla, pořád se na mě díval. Jako kdyby v životě neviděl člověka, jak jí. Začalo mě to silně znervózňovat.
Ještě ráno jsem byla nadšená, že až přijede, nebudu už muset na žádnou hodinu. Teď bych radši byla na tom vyučování.
Když jsem dojedla, ani jsem se na něj nepodívala a šla jsem odnést svůj tác se zbytky. Chtěla jsem se vrátit na místo a ještě s ním chvilku probrat, co by chtěl na škole vidět jako první. Ale když jsem se otočila, stál přímo u mě… Zase. Cítila jsem jeho dech na rtech a zrychlil se mi tep. Proč to pořád dělá? Ještě že už byli všichni venku z jídelny, aby nás viděli. Zapomněla jsem, na co jsem se ho chtěla zeptat, ale on mi to připomněl.
"Tak kam to bude?"
"To záleží na tobě, kam půjdeme. Co by tě tu mohlo nejvíc zajímat?" Určitě nic, řekla jsem si sama pro sebe.
"To co mě tu nejvíc zajímá, jsem už poznal" ukázal na mě. Haha jak vtipné, pomyslela jsem si.
"Jasně. Ale mě spíš zajímá, který areál, učebnu nebo něco jiného, co se týká školy, by zajímalo tebe a ne tady rozhazovat komplimenty na účet nevinné dívky." Zuřila jsem.
"Nevinné dívky? Ta nevypadá jako rozzuřený drak. Uklidni se trochu, dej si pohov a začínej si zvykat a moje "komplimenty". Dokud nepoznám lepší, než jsi ty, a myslím, že tu žádná lepší snad ani není, tak máš smůlu."
"Nikdy si na tebe nezvyknu."
"Tak máš tedy smůlu, já ti jen tak pokoj nedám." Otočil se a odkráčel pryč. Kam si jako myslí, že jde? Rozeběhla jsem se za ním, ale zastavil mě.



