close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

Kapitola 6

12. ledna 2011 v 20:29 | Sobik |  Raphael as Dracula
To si snad ze mě dělá srandu. "To není žádný důkaz!" vyštěkla jsem.
"A co může být větší důkaz, než mě políbit? Moc dobře vím, jaký strach ze mě máš."
"Já se tě nebojím" lhala jsem.
"Nelži. Jaký je větší strach, než strach z upíra, který je s tebou sám ve sklepě?" On opravdu řekl upír! Začala na mě jít panika, ale nechtěla jsem to před ním dát znát.
"Nevím, o čem to mluvíš" slyšela jsem svůj roztřesený hlas.
"Vážně ne, Rebeco? Chceš, abych ti připomněl dnešní ráno?" Jeho hlas nabral na výšce a zlobě. Teď jsem se už vážně začínala bát. Pohladila jsem si krk a polkla.
"Co ode mě chceš?"
"Od tebe nic, ale tebe chci." Už mi nepřipadal tak sexy, jak jsem původně myslela. Naháněl mi hrůzu. Ale jedno mi ještě pořád nedocházelo. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli myslel vážně to slovo upír, ale měla jsem strach z jeho reakce. Radši jsem se otočila, připravená k odchodu. Ale zase mě chytil za ruku a řekl, že jsem mu ještě pořád nedala to, o co žádal. Co se stane, když ho políbím? Pravděpodobně nic… A nebo umřu. Už jsem s tím byla mnohem víc smířená než předtím, i když jsem vážně nechtěla umřít, takže jsem se rozhodla, že mu nechci nic dlužit. Přitáhl si mě k sobě tak, že jsem skoro nemohla dýchat a pak mě začal dlouze a vášnivě líbat. Nejdřív mi to připadalo hrubé, ale když jsem ho začala hladit ve vlasech, zmírnil se a jeho rty mi připadaly neskutečné. V tomhle momentě jsem nechtěla, aby to skončilo, ale věděla jsem, že jednou přestat musí. Začal mi vyhrnovat tílko a mně došlo, o co mu jde. Odtrhla jsem se od něj. Tohle jsem nechtěla. A už vůbec ne tady. Začalo zvonit a já už na nic nečekala. Vyběhla jsem schody a mířila ven ze školy, rovnou domů. Cestou jsem přemýšlela, na co teď myslel. Kdyby nebyl upír, myslela bych, že je psychopat. A co když vážně upír nebyl? Co by potom dělal u mě doma? Jak by věděl, že se mi o něm zdálo jako o upírovi? Snažila jsem se vše rozluštit, ale nešlo mi to.
"Chceš s něčím pomoct?" stál najednou vedle mě.
"Co tady děláš?!" už mi pil krev i duševně.
"Jdu domů, ale ty patrně nevíš, kde bydlím, že?!" smál se mi do očí. Jak jsem asi měla vědět, kde bydlí. Mě, na rozdíl od něho, nezajímal.
Zbytek cesty jsme spolu nemluvili. Periferně jsem viděla, jak se na mě pořád dívá. Už mě to štvalo a tak jsem se ho na to musela zeptat. "Proč na mě pořád civíš?" zastavila jsem se a čekala, až mi odpoví. Zastavil se taky, ale nic neříkal. Tak jsem se ho zeptala znovu a naštvaně.
"Vypadáš, jak sopka před výbuchem" uchechtl se a pokračoval v cestě.
"Pořád jsi mi ale neodpověděl na mojí otázku."
"Nevím, co ti mám říct. Prostě mě fascinuješ, jak každou minutu měníš výraz a náladu."
"To je jako jediný důvod?" Už mi vůbec nepřipadal tak děsivý, jako ve škole. Přišlo mi úplně normální, že se s ním bavím. Bylo to jako bych ho znala odjakživa.
"Asi jo. Občas je to vážně vtipný se na tebe dívat. Zvlášť, když si z tebe utahuju a ty se mě bojíš. Na ten výraz ve sklepě nikdy nezapomenu." Začal se smát a mně to došlo. Byl jako každý normální kluk, který mě chce dostat. A jemu se to povedlo už první den. Jsem tak pitomá. Ale jak teda potom věděl, že se mi o něm zdálo a ještě tak hrozně. To si budu muset někde prověřit. Každopádně jsem mu ani náhodou nevěřila. Byl divný. Ale s holky oblbnout teda umí. A jak líbal… Na to nikdy nezapomenu. Jak jsem se tak rozplývala, nevšimla jsem si, že se mě na něco ptal.
"Co jsi říkal?" zeptala jsem se lhostejně.
"Ptal jsem se, jestli vážně líbám tak dobře?!" Já to řekla nahlas? O tom teda nic nevím. Ale stejně jsem zrůžověla.
"Nevím o tom, že bych něco takového řekla nahlas" zopakovala jsem svou myšlenku. Chvilku na mě civěl, jako kdyby nechápal a pak přemýšlel, co mi řekne.
"O tom až později, ale teď mi odpověz. Prosím..." Vážně mě prosil, jako kdyby mu na tom tak hodně záleželo. Když mu řeknu pravdu, akorát mu tím zvětším ego.
"Proč ti na tom tak záleží?"
"O tom taky až později."
"Kolik odpovědí mi chceš ještě dlužit? Stejně dřív nebo později to z tebe dostanu, na to se spolehni."
"Jasně, ale teď mi odpověz" chtěl pořád tu svojí odpověď. Idiot. Ale musím uznat, že vždy dostane, to co chce.
"Fajn. Zase tak skvěle ne, ale špatný to taky nebylo." Samozřejmě že jsem musela trochu zalhat. Bylo by pošetilé, kdybych se zrovna já ztrapnila před jedním a navíc cizím klukem už poněkolikáté.
"Super!" Vypadalo to, že je vážně nadšený z mé odpovědi.
"Jasně super. Ale teď mi odpověz zase ty. A pravdu!" pohrozila jsem.
"A na kterou?" zeptal se rozpačitě.
"Na obě samozřejmě" odpověděla jsem automaticky.
"Kterou první?" snažil se zdržet situaci. Asi si promýšlel, co mi řekne. Vážně idiot.
"Nejdřív tu, proč ses ptal na to, jak líbáš." Na tu jsem byla zvědavá víc.
"Hm. No řekněme, že jsi byla první."
"Co? První v čem?" Vážně jsem takový blb, že nechápu, co tím myslel?!
"No…" začal pomalu. Zřejmě se mu do odpovědi moc nechtělo. Co na tom mohlo být tak hrozného? "No řekněme, že jsi první, koho jsem líbal." Vydechl a pokračoval v cestě, jen aby se na mě nemusel dívat. No to si snad dělá srandu. Takže kluk, který si hraje na drsňáka, je vlastně jenom ubohý slušňáček.
"Cože? Ty si ze mě děláš srandu, že jo?" snažila jsem se udržet smích, ale nešlo to. "To mi chceš říct, že celou tu dobu sis hrál na drsňáka a přitom nejsi nic? O co ti jde Raphaeli?!" můj smích se jakoby najednou vytratil a zbyla po něm jen zlost.
"Promiň. Vážně promiň. Já jen, jen jsem si myslel, že když přijdu na novou školu, všichni mě budou považovat za toho super, skvělého, respekt a všechno možný. Vždyť se na mě podívej. To ti tak nepřipadám? Blbý super vzhled. Vypadám jako reklama na dokonalost, ale přitom je to jenom povrch. Vážně promiň, jen jsem chtěl být konečně jiný" ztichl a sedl si na kraj ulice. Najednou mi ho bylo líto, ale přece jenom, v té škole to vážně přehnal. Ale pořád by mě zajímalo to ráno, a jak věděl, že se mi zdálo o něm jako o upírovi. Normálně bych tohle neudělala, ale přesto jsem si sedla vedle něho na tu špinavou ulici a přemáhala se. Jen doufám, že moje sukně je delší, než vypadá.
"Hele to je v pohodě, ale ve škole jsi to fakt přehnal. Bylo to divný a nepřirozený. Ale něco na tom je. Přece jenom se na sebe podívej. Jsi dokonalý, až to bolí."
"Vždyť ty mi nemáš co závidět. Podívala ses někdy do zrcadla? Vypadáš jako ta nejkrásnější panenka Barbie s mramorově dokonalou pletí."
"Jasně. To vím taky a dala bych cokoliv, abych mohla vypadat normálně. A mít černé vlasy. Ale s mojí pletí? To bych rovnou mohla nafotit celé album v rakvi." Vyprskl smíchy, ale myslím, že ve skutečnosti to tak vtipné nebylo.
"Černé vlasy? Myslím, že takhle vypadáš líp."
"Díky. Nejlepší na tom je, že každý by chtě být námi a my zase jimi. Ale stejně, myslím, že by ses měl chovat tak, jako teď."
"Jak?"
"Přirozeně. Je mi s tebou mnohem příjemněji, než ve škole." A byla to pravda. "Ale pořád jsi mi jedno nevysvětlil. Proč mi odpovídáš na něco, co jsem neřekla, jenom si to myslela? Občas, když si něco myslím, tak se pousměješ. A jak jsi mohl vědět, že se mi o tobě zdálo, ještě ke všemu jako o upírovi a že jsem z tebe měla strach?" Vše co jsem řekla se mi najednou zdálo tak divné a nepravdivé, ale čekala jsem, co odpoví.
"Jednou ti to všechno vysvětlím, ale teď nesmím."
"Takže je to všechno pravda?" Zírala jsem jako pako.
"No na tohle ti snad odpovědět můžu. Jo je ale důvod jak to dělám ti říct vážně nesmím."
"Umíš číst myšlenky?" nedala jsem se.
"Tak nějak. Ale byl bych radši, kdyby ses tím teď nezabývala." Zněl vážně, takže ho asi něco trápilo.
"A souvisí to s tím, že jsem tě dnes ráno viděla u mě v pokoji?" Na to jsem se zeptat musela.
"Trochu."
"A ještě jedna otázka. Jsi upír? Nemusíš nic říkat. Jenom kývni nebo mi řekni ne, pokud to pravda není. Ale chci se ujistit." Čekala jsem, ale neozvalo se žádné ne a nekývnul. "Beru to jako ano i ne tak docela. A mám se tě bát?" Tohle mi až do teď nedošlo. Povídala jsem si tu s ním jakoby nic, ale přitom mi mohl celou tu dobu něco udělat.
"Ne nic bych ti neudělal. A bát by ses mě obyčejně měla, ale myslím, že nemusíš." Pousmál se.
"Ne? Tak to je fajn. Ale pořád to nechápu. Jestli jsi to, co si myslím, že jsi, tak jak to, že mi nemůžeš ublížit?" Ta otázka mi přišla nesrozumitelná, ale on jí pochopil moc dobře. Akorát jsem čekala jinou odpověď než pouhé "to nemůžu říct". Najednou mi začalo být chladno. Zvedla jsem hlavu k obloze. Byla úplně zahalená do černých těžkých mraků. Podívala jsem se směrem k naší ulici a zjistila, že to domů nestihnu, aniž bych nebyla mokrá. Raphael to taky hned uhádl, a tak se zvedl ze země a začal zvedat i mě. Oba jsme vykročili rychlým tempem, ale mně přišlo, že ulice mého domu se jen vzdaluje a vzdaluje. Najednou se Raphael rozeběhl do jiné ulice a mě došlo, že už prší.
"Kam mě to táhneš? Já bydlím o dvě ulice dál!" křičela jsem na něj.
"Já vím, ale než bys tam došla, byla bys promočená. Takhle nebudeš tolik."
"A kam běžíme?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama