"Ke mně domů" ukázal prstem k nejbližšímu domu a než jsem stihla cokoliv říct, stáli jsme pod střechou na verandě. Podívala jsem se na sebe. Proč jsem si zrovna dnes musela vzít tohle tílko?! Samozřejmě, že jsem si pod něj nemohla vzít podprsenku, protože bylo atypicky šité, ale teď bylo tak promočené, že šlo téměř vše vidět. Styděla jsem se, a tak jsem se to snažila zakrýt vlasy a rukama. Ze sukně toho taky moc nezbylo. Teď to byl jen mokrý cár, který se mi lepil na stehna. Příště si radši vezmu kalhoty a tričko.
"Vážně super" zamumlala jsem si pod nos.
"Myslím, že takhle ti to sluší ještě víc" zakřenil se na mě Raphael.
"Koukám, že ses zase vrátil do starých kolejí" usoudila jsem podle jeho výrazu. Přišlo mi, že na něm nepřistála ani kapka vody. Byl dokonale suchý až na vlasy. V těch se kapky usadily, jako by chtěly zkrášlit jeho účes. Byl ještě dokonalejší. Zato já ne. On se jen pousmál.
"Ne vážně ti to takhle sluší. Vypadáš dokonale přirozeně. Podívej se na mě… Dokonale nepřirozené. Někdy sním o tom, abych byl normální." Na chvíli vypadal jako by se zasnil.
"Jo sluší možná podle tebe. Vždyť se na mě podívej. Mohla bych teď dělat v nočním klubu." Ušklíbla jsem se. Začínala mi být šílená zima. Potřebovala jsem se nutně převlíknout. Ale pořád ještě pršelo, snad čím dál víc.
"No jo máš pravdu. Vypadáš neodolatelně sexy."
"Jasně ty úchyle. Nechceš mě radši pozvat dál? Začíná mi být zima."
"Jo promiň. Pojď dál. Najdu ti něco suchého na sebe. Můžeš si dát i sprchu jestli chceš." Byl mimořádně ochotný.
"To je blbý a nic nehledej, jen mi dej ručník. Mělo by to za chvilku přejít a já hned půjdu domů."
"To je v pohodě. Mně tady nevadíš. Stejně tady bydlím sám, tak se chovej jako doma. Myslím, že sprcha by ti prospěla." Začal se ke mně chovat jako chůva. Zjistila jsem, že asi nemám moc na vybranou, a tak jsem šla za ním.
"Vážně tady bydlíš sám? Žádní rodiče?" divila jsem se a koukala po domě, jestli nenajdu nějaké známky rodiny.
"Rodiče? U mě těžko, takže jsem rád, že jsi tu se mnou aspoň ty." Podal mi osušku a nějaké oblečení. Chtěla jsem se zeptat, jak to myslel tím, že u něho těžko najdu nějaké rodiče, ale zaskočil mě tím oblečením.
"Ty tady máš oblečení pro mě?" snažila se zjistit, co mi to dal.
"Ne nemám. Ale tohle by ti mělo být."
"To je tvoje?" byla jsem překvapená, že mi nabízí svoje vlastní oblečení.
"Jo, ale jestli vadí, donesu ti župan" nabídl mi.
"Myslím, že župan bude lepší." Nedokážu si představit, že bych byla v jeho kalhotách, co normálně běžně nosí, na ostro. Doběhl mi pro župan a přinesl ještě něco. Už jsem se chtěla podívat co to je, ale zarazil mě a řekl: "budou se ti hodit". Dovedl mě do koupelny a dál si mě nevšímal.
Když jsem se osprchovala, cítila jsem se o moc líp. Sice jsem všude na sobě cítila jeho, když jsem se umyla jeho pánským mýdlem, ale ani mi to moc nevadilo. Oblíkla jsem se do županu a podívala se na to, co mi dal se županem. Byly to saténové trenýrky. To snad nemyslí vážně. Ale když jsem se podívala na délku županu, rozhodla jsem se, že si je přece jenom oblíknu. Vyšla jsem z koupelny a rozhlídla se po domě. Slyšela jsem šramot v kuchyni a tak jsem se tam vydala.
"Páni" řekl, když mě uviděl. Zakroutila jsem očima a sedla si na barovou židličku. Už jsem se tady necítila tak nesvá, ale pořád mi to přišlo divné. Dokázala jsem si představit, že přijdou jeho rodiče a uvidí mě tu takhle. Nechtěla bych to zažít.
"Dáš si něco k pití nebo k jídlu?" vytrhl mě z šílených úvah. Už jsem chtěla něco namítnout, ale pokračoval. "Tvoje prádlo jsem dal do sušičky. Bude to trvat asi půl hodiny, takže si asi něco dáš viď?!"
"Jasně. Dám si čaj. Ovocný."
Chvilku jsme byli v kuchyni, ale když dodělal čaj, sedli jsme si do obývacího pokoje.
"Máš to tu moc hezky zařízené."
"Díky, ale moc často tu asi nebudu. Nesnáším to ticho." Kývla jsem na pochopení a on dodal: "Můžeš mě tu navštěvovat kdykoliv se ti bude chtít."
"Ale teď jsi řekl, že tu moc nebudeš."
"Kvůli tobě budu. I kdybys přišla a já tu nebyl, do sekundy jsem tu" přiznal a já mu věřila. Usmála jsem se, že by to bylo milé, ale zatím jsem to nemínila uskutečnit. Když si vzpomenu, že ho neznám ani den. Ale přišlo mi, jako bych ho znala celý život. A myslím, že jemu taky. Dál jsme už nemluvili. Jen jsme se na sebe dívali. Po chvilce se zvedl z křesla a sedl si ke mně na pohovku. Pohladil mé mokré vlasy a přitom se mi díval do očí. Přiblížila jsem se k němu a letmo ho políbila. Nato jsme se začali líbat jako ve škole. Pomyslela jsem na to, že takhle mu rozumím ještě víc, než při konverzaci. Líbal skvěle. Nevěřila jsem mu, že jsem první, koho líbá. A pak? Začal mi rozvazovat župan.
"Už zase?" odtáhla jsem se a župan si pevně zavázala. "Proč to musíš vždycky zkazit? Proč?" křičela jsem na něj. Nic neříkal, jen na mě koukal zmučeným výrazem. Nechápala jsem to. Proč to udělal, když měl teď výčitky?
"Odpovíš mi nebo ne?" naléhala jsem.
"Promiň."
"To je všechno? Co si o mně myslíš? Že jsem nějaká coura? Tak odpověz!" Nic neřekl, tak jsem se zvedla a šla si pro moje věci. "Jdu domů. Pokud se rozhodneš odpovědět, dej mi vědět." Než jsem stihla vyjít z místnosti, už mě držel za ruku.



