"Nechoď prosím. Já… Já nikdy, nikdy jsem neměl dívku. Ne nikdy jsem pořádnou dívku neviděl. Žil jsem vždy sám a nikdy nechodil mezi lidi. Až teď. To můj jediný přítel mi řekl, že se musím sebrat a začít něco dělat. A tak jsem tady. A ty jsi… Ty jsi tak krásná. Nevím jak se k dívkám chovat. Chci vše prozkoumat, pohladit, ale ty mi tu možnost nedáš." Jeho obličej byl vážný.
"Tvůj přítel tě to měl zřejmě naučit. Tohle není slušné. Nemůžeš si dělat, co chceš. To je jako bys se mnou chtěl rovnou sex. A já tohle určitě nechci. Neznám tě ani den. Tohle je možný jenom u vážného vztahu a ten den netrvá." Pořád jsem chtěla odejít, ale on mě stále držel za ruku.
"Rebeco neodcházej. Prosím, já to napravím."
"Už jsi to zkazil víc než dost. Jak to chceš napravit?" Nechtěla jsem tu dál zůstat, ale část mě tu zůstat chtěla…navždy.
"Udělám, co budeš chtít, jenom zůstaň."
"Dřív nebo později stejně budu muset odejít."
"Tak nezkracuj ten čas." Táhl mě zpět do pokoje. "Ještě jsi ani nedopila svůj čaj. A tvoje oblečení nebude ještě suché." Hledal argumenty, jen abych zůstala. Ta jeho přecukrovaná péče se mi líbila. Už jsem na něj ani nebyla naštvaná.
"Tak fajn. Ale ještě jeden takový pokus a můžeš se se mnou rozloučit. Na hodně dlouho." Zdůraznila jsem, protože odejít jsem nechtěla, ale po dalším výstupu bych už asi musela. Sedla jsem si zpět na pohovku a usrkla čaje. Sednul si hned vedle a sledoval mě.
"Tak co budeme dělat?" zeptala jsem se. Docela mě to zajímalo, co se mnou hodlal dělat.
"Nemám tušení" řekl, vzal mou dlaň do svojí a začal je porovnávat. Sledovala jsem ho, jako by to bylo extrémně zajímavé. "Vůbec se od sebe nelišíme a přitom jsme tak rozdílní."
"V čem jsme rozdílní, co se týká těla, dovedností a všeho takového?" zajímala jsem se.
"Kdybych teď udělal jen jeden hloupý pohyb rukou, ta tvoje by byla zlomená. V tom nejlepším případě. Jsem tak silný, neovladatelný a impulzivní. Samé špatné vlastnosti a je jich mnohem víc. Jsem zlý. Ale tobě bych nikdy neublížil." Podíval se na mě. "Ty jsi pro mě tak výjimečná. Dnes jsem potkal spoustu holek, ale žádná nebyla jako ty. Kdybych ti jen jednou ublížil, nedokážu si představit, co bych si udělal."
"A to mi dnes ubližuješ skoro celý den" vypadlo mi z úst a pak jsem přemýšlela, jestli si něco udělá.
"Pane bože, jak jsem ti ublížil? Pověz mi to, ať se můžu potrestat!" začal vyšilovat. Snažila jsem se ho uklidnit, že to nic není, ale on se nedal. Začal pobíhat po pokoji a nadával si. Byla jsem šokovaná a nevěděla, co mám dělat. A v tu chvíli mě to napadlo. Vyskočila jsem z pohovky přiběhla k němu. Vyhýbal se mi, jakoby mi mohl ublížit tím, že na mě sáhne. Chytila jsem ho za rameno a nasměrovala ho ke mně. Chtěl se mi vzepřít, ale než to mohl udělat, políbila jsem ho. To na něj platilo. Byla jsem ráda, že se uklidnil, a když byl zase plně pod kontrolou, přestala jsem.
"To je dobrý. Ublížils mi jen tím, jak jsi po mně vyjížděl a jak ses choval. Ale teď mi ublížíš, když ublížíš sám sobě. Tak toho nech a sedni si zpátky na pohovku, jo?!"
"Promiň." Už jsem si mohla začít dělat čárky, kolikrát mi řekl "promiň". Dál jsme jen pili čaj a mlčeli. Pak jsem se podívala na hodiny, které prolomily ticho svým bimbáním. Zděsila jsem se. Bylo sedm hodin. Takhle dlouho jsem tady přece nebyla.
"Já musím domů. Už je moc pozdě. Až moc." Začala jsem sbírat svoje věci a šla pro oblečení. Rychle jsem se převlíkla a chtěla běžet.
"Počkej ještě. Venku prší. Co kdybych ti půjčil můj kabát?" zastavil mě u dveří a podával mi kabát, který měl dneska ve škole. Teď jsem si vybavila, jak mu slušel.
"Ty ho nepotřebuješ?"
"Rozhodně míň než ty." Podíval se na moje oblečení a navlíkal mě do kabátu. Měl moc příjemnou látku.
"Díky. Za všechno." I přes to všechno jsem mu poděkovat musela.
"Nemáš za co. A ještě jednou promiň. Za všechno."
"To je v pohodě." A tentokrát jsem to myslela upřímně.
"Tak zítra?" zeptal se, když jsem už byla na cestě.
"Zítra" přikývla jsem a odcházela domů.



