Doma mě určitě čekal obrovský výslech. Většinou jsem chodila domů ve čtyři hodiny a to už naši byli doma. A teď? Je po sedmé hodině. Divím se, že nezavolali policii.
"Ahoj. Jsem doma." Zavolala jsem to na celý dům, ale nikdo se neozýval. Rozhlídla jsem se kolem. Všude bylo ticho a tak jsem zamířila do obývacího pokoje. Byla tam mamka.
"Ahoj mami, už jsem doma." Sdělila jsem.
"Ach, Rebeco. Kde jsi byla tak dlouho? Myslela jsem, že tak do dvou hodin na nejvýš se vrátíš!" zlobila se na mě.
"Cože? Do dvou hodin?"
"Ano. Vždyť jsi mi tu nechala vzkaz, že jdeš pryč a nevíš, kdy se vrátíš." Díky Raphaeli za vzkaz! ,,Kde jsi vlastně byla? A co to máš na sobě?" ukazovala na můj kabát.
"Jo tohle. To je Raphaela. Byla jsem u něj. Dal mi ho, abych nezmokla."
"Cože? Ty jsi byla doma u nějakého chlapce?" zhrozila se, jako bych řekla, že jsme dělali bůhví co.
"Ale ne. To není, jak si myslíš. Byla jsem u něho, protože se dnes přistěhoval. Tak jsem mu vysvětlovala vše ohledně školy a tak. Je to můj nový spolužák. Bydlí dvě ulice od nás."
"Aha, tak to jo." Už se uklidnila.
"Mami, co si o mně jako myslíš?" zakroutila jsem hlavou a šla do svého pokoje.
"Tak promiň" zavolala na mě. Dneska jsem těch omluv měla vážně dost. Už bylo docela pozdě, tak jsem si šla rychle udělat povinnosti do školy, vykoupat se a šla jsem spát.
Ráno mi přišlo, jako by se všechno stalo už před dlouhou dobou. Do školy se mi vůbec nechtělo, ale při vzpomínce na NĚHO jsem se přemohla a šla se dát do kupy. Když jsem byla skoro hotová, volala na mě mamka.
"Rebeco, pojď už na snídani. Někdo tu na tebe čeká." "Čeká?" pomyslela jsem si. A tak jsem neotálela a za chvíli jsem byla v kuchyni.
"Ahoj" uslyšela jsem jeho hlas ještě dřív, než jsem ho zahlídla. Seděl u jídelního stolu a čekal na mě.
"Co tady děláš?" nechápala jsem. Podívala jsem se na mamku, ale ta byla úplně v klidu.
"Přišel jsem tě vyzvednout. Myslel jsem, že spolu půjdeme do školy." nabídl mi.
"Můžu si s tebou na chvilku promluvit? O samotě?" vybídla jsem ho. Přikývl a následoval mě směrem na chodbu. Když jsem si byla jistá, že nás mamka nemůže slyšet, spustila jsem.
"Co jsi jí řekl?"
"To co ty včera." Už zase poslouchal. Vážně mě zajímalo, jak to dělá.
"Co ti na to řekla?"
"Jen to, že to samé jsi jí řekla ty a že se chtěla jen ujistit. Myslí si o mně, že jsem velmi milý hoch, ale její plány do budoucna mě trochu děsí." Podíval se na mě s úšklebkem.
"Jaké plány?"
"Víš, že nesmím nic prozrazovat."
"Ale tohle bys měl. Pokud je to tak děsné, jak říkáš, mohla bych to zarazit. Prosím." Pořád odmítal, ale nakonec to řekl. No jistě, co jiného by si mohla představovat matka. Raphael se jí zamlouval, o tom nebylo pochyb. Ale aby to došlo do stádia svatby? Ne díky. Vrátili jsme se do kuchyně a mamka nám věnovala zasněný pohled.
"Moc vám to spolu sluší."
"Mami! Přestaň, Raphael je můj spolužák, nic víc. A navíc se známe jen jeden den." Pokaždé mě musela ztrapnit. Sedla jsem si ke stolu a nacpala si pusu cereáliemi. Koukla jsem na Raphaela. Díval se na mě a usmíval se.
"Dáš si taky? Je mi blbý, že jím sama a ty koukáš." Pak jsem se zarazila. "Můžeš vůbec jíst?" zašeptala jsem a koukla na mamku, jestli neposlouchá.
"Jistěže můžu jíst. To se změní, až dospěju dvaceti let."
"Až dospěješ dvaceti? Takže ty procházíš proměnou do doby, než ti bude dvacet, pak se to utne a budeš no…víš, co myslím?!"
"Něco takového" řekl a také si nasypal misku cereálií.
Mezitím, co jsme jedli, nás mamka otravovala snad každých pět minut. Nakonec prohlásila, že je škoda, že tu s námi nemůže být déle a šla do práce. Doufám, že si nevšimla, jak se nám oběma ulevilo, když odcházela.
"Doufám, že tohle nebudeš dělat každý den" zamračila jsem se na Raphaela.
"Dělat co?" dělal, že neví, o čem mluvím.
"Tohle všechno. Přijdeš ke mně domů, nasnídáš se se mnou, půjdeš se mnou do školy a mezitím budeš okouzlovat mojí matku. To bylo přímo příšerné. Byla bych radši, kdybys příště vyšel z domu ve chvíli, kdy já a šel mi naproti."
"Fajn" souhlasil, ale nevěděla jsem, jestli mu to nevadí.
Dál jsme jedli téměř mlčky. Občas jsme každý něco prohodili, ale jinak bylo ticho. Ještě jsme měli dost času, tak jsem umyla nádobí.
"Můžu ti s tím pomoct?" koukal, jak myji nádobí.
"Cože? Ty a mýt nádobí?"
"Chtěl bych to zkusit. Teda jestli můžu."
"Jasně že jo, ale nevím proč."
"To víš, chci se chovat co nejvíce lidsky."
"Ale přede mnou nemusíš." Podala jsem mu špinavou misku a vzala si utěrku.
"Já vím" řekl a podíval se na mě výrazem, který jsem nechápala.
"Co myslíš tím, "já vím"?"
"Jen to, že vím, že před tebou si na nic hrát nemusím, ale já chci být normální a přirozený."
"Jasně, ale mě přijde divný, když děláš tyhle věci, když vím, co jsi, víš?!"
"A to je na tom to nejhorší. Ty víš, co jsem. Kdybych to tak mohl změnit." Byl smutný a já věděla, že je to kvůli mně.
"Promiň" řekla jsem a zjistila, že pořád utírám jednu a tu samou misku.
"Ty se nemáš za co omlouvat. To já můžu za všechno. Ale jedno nevíš a to mě uklidňuje."
"A povíš mi to někdy? To co nevím."
"Ne."
"Proč?"
"Nesmím."
"Nesmím? Kdo ti to všechno rozkazuje? Proč jsi vlastně tady?"
"Já nesmím nic říct. A kdybych mohl, neřekl bych ti to. Je to pro tebe tak lepší."
"Proč? Ono to snad má se mnou něco společného?"
Mlčel a mě bylo jasné, že ano.
"Jak moc to má se mnou společného? To mi snad říct můžeš ne?!"
"Ani nevíš, jak moc to má všechno s tebou společného."
"A ty? Jsi tady kvůli mně?"¨
"Ano."
"Ale říkal jsi, že bys mi nikdy neublížil."
"S tímhle to nesouvisí."
"A s čím teda? Stane se mi něco, když mi to řekneš?"
"Jo! Teda ne... A už pojď nebo přijdeme pozdě do školy." Ani se nepodíval na hodiny. Ale měl pravdu.



