Po pořádném úderu do hlavy jsem se konečně probudila. Rozhlídla jsem se po místnosti, ve které jsem byla. Vůbec jsem to tady nepoznávala. Jak jsem se sem vlastně dostala? Bolí mě hlava. Zvedla jsem se z postele a šla se podívat do okna. Venku byl normální den, ale pořád jsem nevěděla, kde jsem. Chtěla jsem to jít tady prozkoumat, jestli mě náhodou nikdo neunesl. Ale když jsem procházela kolem zrcadla, co stálo u dveří, zapomněla jsem, co jsem chtěla. Odraz v zrcadle mi ukazoval neznámou dívku. Ta dívka jsem byla já. Jak to že nevím jak vypadám?! Co se to děje? Nemůžu si na nic vzpomenout. Vyšla jsem z místnosti. Přede mnou se objevily schody dolu a dvoje dveře. Rozhodla jsem se jít dolu po schodech. Dole jsem ucítila lákavou vůni, tak jsem šla za ní až do kuchyně. V kuchyni byla nějaká žena. Lekla jsem se, že mě uvidí. Schovala jsem se za roh, ale pozdě.
"Máš smůlu, už jsem tě viděla" řekla ta žena. Chvilku jsem stála za rohem, ale pak jsem se odhodlala a vešla do kuchyně.
"Dáš si snídani?" zeptala se mě a na talíř nandavala lívance. Vonělo to opravdu skvěle a ta žena se zdála být hodná, tak jsem přikývla. Když jsem se do toho pustila, zjistila jsem, že mám opravdu velký hlad. Jak dlouho jsem nejedla? Kdybych si tak mohla aspoň na něco vzpomenout.
"Zbodlas to jak malinu Jackie" usmála se na mě ta žena, když jsem dojedla. Jak mi to řekla? Jackie? Tak tohle je moje jméno? A jak může ona vědět jak se jmenuju? Nic nedávalo smysl.
"Jak jste mi to řekla?" promluvila jsem a divila se, jakej mám hlas. To vůbec nejsem já.
"To je zase nějaká tvoje hra?" zamračila se na mě.
"Ne" řekla jsem nejistě. Chvilku na mě koukala a pak pokračovala v lívancích.
"Můžu se zeptat, kde to jsem?" zeptala jsem se po chvilce ticha.
"Cože? Jackie přestaň s těmi hloupostmi. Myslím, že jseš dost velká na to, abys přestala s těmahle blbinama" kárala mě ta žena, ale na mojí otázku neodpověděla.
"Vůbec nevím, o čem to mluvíte. Můžete mi už konečně říct, kde jsem?" zeptala jsem se znova.
"Jackie!" křikla na mě.
"Já nejsem žádná Jackie. Já jsem..." Kdo vlastně jsem? Já si nepamatuju svoje jméno.
"Bože můj....já nevím kdo jsem. Nevím vůbec nic, na nic si nepamatuju" zpanikařila jsem. Chtěla jsem utýct do svýho pokoje, ale ten tady nebyl. Nic jsem nepoznávala. Rozbrečela jsem se.
"Jackie zlato, co se to děje?" zeptala se starostlivě ta žena a pohladila mě po vlasech. Ucukla jsem.
"Nedotýkejte se mě. Vždyť vás neznám" hysterčila jsem. Ta žena se na mě podívala a oči měla skleněné smutkem.
"Jackie já jsem tvoje máma..." podívala se na mě. Já jsem jenom slepě koukala.
"Copak mě nepoznáváš?" zalily se jí oči slzami jako mě.
"Ne...já nepoznávám nic. Ani sebe....tohle nejsem já" podívala jsem se na sebe.
"Jackie co je s tebou?"
"Já nevím....já nevím..." zašeptala jsem a nechala se obejmout. Kde je vlastně moje máma? Tohle není moje máma. Co se to stalo? Vymanila jsem se z jejího objetí a utíkala nahoru do místnosti, kde jsem se probudila. Jenomže jsem zakopla na schodech, upadla a praštila se do hlavy. Byla to taková rána....bolí mě hlava...



