close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

Anti Gravity 2

6. února 2011 v 21:44 | Sobik |  Anti Gravity
"Mami?" zašeptala jsem, když jsem se vzbudila.
"Ano zlato?" přiběhla ke mě okamžitě.
"Mami kde to jsem?" podívala jsem se na místnost. Vypadá to, že jsem v nemocnici, ale proč? Nemohla jsem si vzpomenout...
"Ty si mě pamatuješ...ach bože" vydechla a objala mě.
"Proč bych si tě nepamatovala? Co se děje?" zeptala jsem se.
"Jackie...ráno jsi přišla a nevěděla jsi kdo jsi, kde jsi, ani mě jsi nepoznávala...pak jsi běžela po schodech, ale spadla si a uhodila se do hlavy" vysvětlila mi.
"Cože? Na nic takovýho si nepamatuju..." řekla jsem a sáhla si na hlavu. Sykla jsem bolestí. Asi jsem se vážně praštila. A hodně.
"Vyděsila jsi mě. Doktoři už zkoumají, co se ti to děje."
"Já jsem nemocná?" vykulila jsem oči.
"Já...já nevím" měla máma na krajíčku. No...tak to je skvělý. Na nic z rána si nepamatuju a ráno jsem si nepamatovala vůbec na nic....Výpadky paměti?
"Mami já mám výpadky paměti." Nebyla to otázka. "Proč mám výpadky paměti?" Mamka už chtěla něco říct, ale do pokoje vešel doktor.
"Tak co je mojí holčičce?" vrhla se na něj mamka.
"Mami já nejsem malá" měla jsem připomínku ke zdrobnělině.
"Koukám, že už jsi vzhůru. Jak ti je?" zeptal se mě doktor.
"Je mi dobře, jenom mě děsí ty výpadky paměti" přiznala jsem.
"Takže už jsi na to přišla...Zkoumali jsme, jestli to je rodový nebo jestli to máš jenom ty."
"A? Jaký je závěr?"
"No co jsem se ptal tvé matky, tak rodový to bejt nemůže. Takže to máš ty, ale musíme zjistit, proč" vysvětlil mi. Pak začal mluvit s mamkou. Prohlížela jsem si ho. Byl moc hezký a určitě hodně mladý, kolik mu tak může být. Více než dvacet určitě ne. Vypadal dokonce mladší než já a mě je devatenáct. Jak to, že tady mají tak mladýho doktora?!
"...a budeme si jí tu muset nechat na pozorování" bylo jediné, co jsem slyšela z jejich rozhovoru.
"Zlato vydržíš to tady?" podívala se na mě smutně mamka.
"Jasně že jo, nechci ti doma přidělávat další starosti a navíc jsou tady hezcí doktoři" usmála jsem se na něj. Zajímalo by mě, jak se jmenuje. Máma mě objala na rozloučenou, slíbila že mi přinese nějaký věci a odešla.
"Jak se jmenujete?" zeptala jsem se doktora. Myslela jsem, že řekne něco v tom smyslu, že jsem drzá nebo tak, ale odpověděl mi normální otázkou.
"Proč se ptáš?"
"No dejme tomu, že tady jsem teď na pozorování a vás uvidím častěji. Kolik vám je..tak dvacet? To je další důvod, proč znát vaše jméno. A navíc...mám přece výpadky paměti, takže v nejbližší době to stejně zapomenu" řekla jsem na rovinu.
"Jaks uhodla, kolik mi je?" kouknul na mě, jestli náhodou nečtu myšlenky nebo tak něco.
"Díval jste se někdy do zrcadla? Nevypadáte o moc starší než já...spíš mladší a mně je devatenáct...takže jsem si to jenom odvodila. A když už znám váš věk...můžu znát i jméno?"
"Jsem Dean, takže když už znáš i moje jméno co takhle tykání?!" usmál se na mě.
"Fajn...takže Deane...jsem Jackie...ale to už asi víš...asi určitě..." zakroutila jsem očima.
"Jasně....tak když jsme se představili....musím už jít" řekl a otevřel dveře. Ach jo...asi jsem ho odradila. Sakra. Ale on se zastavil a podíval se na mě.
"Fakt musím, ale pak se zastavím a pokecáme..." řekl jako by mi četl myšlenky a odešel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama