close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

55. kapitola

3. května 2011 v 22:35 | Sobik |  Final Fantasy - Šílený příběh
  • Liz:
Byla jsem na sebe naštvaná. Nechtěla jsem se s Cloudem hádat i před Kate. Každopádně jsem ignorovala jeho volání a šla ven. Vlastně mi i bylo jedno, jestli půjdu po svých...takže jsem na něj vážně nečekala a vydala se domů pěšky. To, že to je několik kilometrů, mě napadlo až pak. Ale já jsem přece tvrdohlavá.
"Neblbni a naskoč" přejel mě málem Cloud. Já jsem se na něj jenom tupě podívala.
"Tak naskoč" podal mi ruku a jak to udělal, jako by mě něco trefilo a vybavil se mi zase první den. "Nechceš to jít omrknout na motorce"...zněla mi v hlavě jeho slova a jeho nádherný a neodolatelný úsměv. Ale pak všechno pohaslo a přede mnou se objevil Cloud v úplně stejný pozici, ale mračil se na mě.
"Jsi v pohodě?" zeptal se mě. Zakroutila jsem hlavou.
"Na něco jsem si vzpomněla. Já už se nechci hádat..."
"Tak se už hádat nebudeme. Mě to nebaví. Já jenom chci zpátky svojí malou, hodnou a šťastnou Liz."
"Já vím...ale všechno se tak pokazilo. Všichni tři jsme to podělali. Ale copak to jde, všechno jen tak hodit za hlavu?"
"A proč ne?" Nechápu jak může bejt tak naivní.
"To by mi asi někdo musel vymazat paměť, protože to prostě není možný."
"Tak naskoč a já ti ukážu, že to možný je" pobídl mě. Já jsem zaváhala.
"Doufám, že se mě zase nepokoušíš unýst někam do pralesa..." řekla jsem a pak si za něj vlezla.
"Do pralesa ne" otočil se na mě a pak se rozjel rychlostí světla. Já jsem se jenom pevně držela a myslela na to, že zvracet se mi opravdu nechce. Poslední dobou mi přijde, že buď bulim, zvracim nebo nadávám. Měla bych se zase hodně rychle vrátit ke svýmu starýmu životu. Najednou začalo něco šustit a já otevřela oči.
"Pááááni" vydechla jsem, když jsem před sebou uviděla pole plný slunečnic. Cloud zastavil těsně u nich, že jsem mohla natáhnout ruku a jedný se dotknout. Ale já seskočila a vešla do tý divočiny. Cloud šel hned za mnou.
"To je taková nádhera" proplejtala jsem se mezi slunečnicema, který byly vyšší než já. Cloud je měl samozřejmě po ramena. Najednou se nade mnou divně zablesklo.
"Cloude viděls to?" otočila jsem se. Ale on tam nebyl. Myslela jsem, že se zastavil o kus dál, tak jsem se vrátila. Ale jak jsem tak šla, nikde nebyl. "Cloude!" zavolala jsem do pole a stoupla si na špičky, jestli ho někde neuvidim vyčnívat. Nikde nic.
Rozeběhla jsem se teda zpátky, tam kde stála motorka. Ale vyběhla jsem na tu úzkou, ale prázdnou cestičku.
"Tohle není dobrý..." řekla jsem si pro sebe a přemejšlela, co se stalo. Pak mi to docvaklo, když jsem si všimla, že se vlastně den změnil na noc. Moje vlasy! Jsou pryč. Ruce, nohy....všechno normální. "Neeeee!" zakřičela jsem, až se lekli ptáci, co byly opodál. Rozeběhla jsem se po tý cestičce a doufala, že nejsem někde, bůh ví kde. Jenže k mý smůle jsem doběhla na konec cesty a tam začínalo další pole. Kdybych aspoň nebyla tak malá. Rozhodla jsem se, že přejdu i tohle a pak uvidim, co dál. Bylo trochu do kopce a já doufala, že za tím kopcem bude aspoň něco. Ale štěstí mi nepřálo.
"To má bejt odplata za to, jak jsem se chovala?!" podívala jsem se na ty kilometry a kilometry slunečnicových polí. Rozhlídla jsem se všude možně a doufala, že uvidim aspoň cestu, chatrč...cokoliv. Ale nikde nic. Tak jsem se nechala řídit instinktem a vyrazila na cestu. Nekonečnou cestu. Kdybych tak měla mobil nebo něco...
"Tů tů" ozvalo se nedaleko. Jako bych slyšela nebeský zvony...okamžitě jsem začala utíkat tim směrem, odkud jsem to slyšela. A netrvalo dlouho, narazila jsem na cestu.
"Díky bohu!" zalomila jsem rukama. Pak jsem se pomalu vydala po cestě a doufala, že pojede nějaký auto. Jenže k mý smůle nic. Už jsem si začala říkat, že se mi asi fakt někdo mstí, když najednou se ze zatáčky vyřítil náklaďák. Okamžitě jsem na něj začala mávat, ať zastaví.
"Prosím vás, můžu se zeptat, kde to jsem? Asi jsem byla hodně mimo, ale nepamatuju si, jak jsem se sem dostala" zalhala jsem. Chlápek si mě přeměřil pohledem. Patrně si říkal, že jsem musela bejt asi hodně ožralá. Ale nakonec mi řekl, kde to jsem. Že by mě znepokojovalo těch 60 kilometrů od mýho domova? Neeee, vůbec.
"Mohla bych jet s vámi?" zeptala jsem se po totálním kolapsu.
"Když si očistíš boty a nic tady neprovedeš, tak jo..." sdělil mi chlápek a já se podívala na svoje boty. Teda spíš na tu vrstvu bahna, pod kterou šly boty těžko vidět. Rychle jsem si je teda očistila a naskočila do auta. K mý smůle jsem s ním jela jenom do nejbližšího města...což bylo jenom 5 kilometrů. Pak jsem si sedla na chodník a přemejšlela, jak se co nejrychleji a zadarmo dostat k nám. Nakonec to dopadlo tak, že jsem stopovala auta. Kdybych si měla čárkovat, kolika jsem jela...no hodně jich bylo. To bude asi tim, že jedno auto jelo průměrně maximálně 10 kilometrů. Bože, kam jsem se to dopracovala. Jediný, co mě utěšovalo, je to, že vlastně prakticky měla pařit, takže rodiče o mě strach mít nebudou. Když se začalo rozednívat, přivítala mě akorát cedule mýho města. Už jsem skoro spala, ale pořád jsem se přemáhala. Ten dotyčnej, s kterým jsem jela, nevypadal zrovna mile. Ale zase byl ochotnej dopravit mě až sem. Když jsem uviděla tu starou budovu s vykopnutýma dveřma, začalo mi divoce bušit srdce a napadaly mě příšerný myšlenky. Co když to nepůjde? Pomalu jsem došla k jedinýmu odkrytýmu automatu. Podívala jsem se na tlačítko START a pomodlila se k bohu, ať ke mně není tak krutej. Zavřela jsem radši oči. Cvak, slyšela jsem stisk tlačítka. Ani jsem nedýchala a poslouchala zvuky okolí.
"Zacku nebyla tady Liz? Ptal jsem se už Tify, ale ta neví. Prosím, řekni mi, že tady je" slyšela jsem tlumeně Clouda. Napjatě jsem poslouchala. Chtěla jsem slyšet něco víc.
"Já taky nevim. Jenom jsem si šel pro pití...už skoro spim. Není třeba ve svým pokoji?"
"Bože ať tam je."
"A co se stalo?"
"Já nevím...jeli jsme na slunečnicový pole...a pak najednou...já nevim...bylo to, jako bych dostal facku a pak...no prostě Liz už tam nebyla. Hledal jsem jí několik hodin a doteď jsem objížděl město, ale nic..."
"To je divný...sory, ale v tom ti nepomůžu..." Pak jsem slyšela, jak někdo odchází. Neváhala jsem a vyběhla jsem nahoru. Ani Cloud, ani Zack tam nebyli. Myslela jsem, že šel Cloud do mýho pokoje, ale pak jsem uslyšela nastartování motorky. Vyběhla jsem ven. Cloud se akorát rozjížděl.
"Cloude!!" zařvala jsem z plných plic. Zřejmě mě slyšel, protože se za jízdy otočil. A když mě uviděl, smykem zabrzdil, až motorku položil na bok. Okamžitě jsem se k němu rozeběhla a padla jsem mu do náruče.
"Já jsem tady..." vydechla jsem.
"Kde jsi byla?" třásl se mu hlas. Já jsem se k němu přitiskla pevněji.
"Promiň...moc promiň. Nevim, jak se to stalo, ale zablesklo se a já se objevila v mým světě. Akorát, že 60 kilometrů od domova a tím pádem od teleportu. Musela jsem jít několik hodin pěšky a než mě sem dopravilo snad milion aut...bože já jsem se tak bála..." začala jsem zase vzlykat. Cloud se ode mě odtáhl.
"Vypadáš příšerně...pojď, jdeme domů" řekl, zvedl motorku a vysadil mě na ní. Pak mě dotlačil zpátky k baru a v náruči mě odnesl nahoru. Nevadilo mi to. Připadala jsem si naprosto vyčerpaná. Donesl mě do jeho koupeny.
"Já to zvládnu sama" řekla jsem, když mi sundaval boty a odháněla ho.
"Už jsem tě nahou viděl, takže mi dovol, abych ti pomohl" řekl chladně. Já jsem polkla a jenom přikývla. Cloud pustil horkou vodu ve sprcháči a já si do něho vlezla.
"Dojdu ti pro něco na spaní a ty se zatím umyj" přikázal mi a odešel. Já jsem ze sebe smyla veškerej pot a bahno, který se bohužel teleportovalo se mnou.
"Liz, vstávej" zalomcoval se mnou Cloud. Já jsem ospale otevřela oči. "Usnula jsi."
"To je asi tou horkou vodou" řekla jsem a pomalu vylezla ven. Cloud mě hned zabalil do ručníku a začal sušit.
"Promiň..." řekla jsem. Cloud se mi podíval do očí.
"Za co se omlouváš?"
"Za všechno, že jsem byla poslední dobou taková..." Cloud sklopil zrak. Byl smutnej. Objala jsem ho.
"Víš, až teď, když jsem si prošla tím, čím jsem si prošla, jsem si uvědomila, jak moc ti ubližuju. A proto se ti omlouvám. Já nechci bejt hnusná. A uvědomila jsem si, že jsi mi dneska hrozně moc chyběl." Cloud mě k sobě pevně přitiskl.
"Taky se ti omlouvám za to, jak jsem se choval já k tobě." Chvilku jsme tam jen tak stáli v obětí. Pak jsem si uvědomila, že jsem jenom v ručníku.
"Já...díky za pomoc" odtáhla jsem se. Pak jsem si všimla, že Cloud už je jenom ve spodním prádle. Zrudla jsem a rychle si natáhla triko na spaní. Chtěla jsem odejít.
"Zůstaň..." řekl Cloud.
"Měla bych?"
"Chyběl jsem ti...a ty mě taky...pořád..." Chvilku jsem se rozhodovala, jestli mám nebo ne. Pak jsem zívla.
"Tak dobře" řekla jsem a šla si zalízt do postele. Cloud se ke mně přitulil a pak jsme oba tvrdě usnuli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 wenndy-sobik wenndy-sobik | Web | 4. května 2011 v 7:10 | Reagovat

Juuuuuu, a už jsou zase kamarádi :D Hezký :)...moc hezký :)

2 drac-lebrun drac-lebrun | Web | 4. května 2011 v 17:28 | Reagovat

Kukuju:)

3 ℘Paulush℘ ℘Paulush℘ | 4. května 2011 v 21:43 | Reagovat

Fúha! :D Pri tej časti s tým slnečnicovým polom som bola mierne zmätená až do chvíle, ked som sa dočítala, že je vo svojom svete... :D ... napínavé, pokračuj!!! xD :)

4 drac-lebrun drac-lebrun | Web | 4. května 2011 v 21:57 | Reagovat

To byl účel ta zmatenost:D jinak díky a budu se snažit co nejdřív:)

5 wenndy-sobik wenndy-sobik | Web | 5. května 2011 v 7:17 | Reagovat

Já jsem to věděla hned, že se vrátila, teda teleportovala :D

6 drac-lebrun drac-lebrun | Web | 5. května 2011 v 10:36 | Reagovat

Tak ty vid:D

7 Kikki Kikki | Web | 5. května 2011 v 22:07 | Reagovat

Ahojky. Tak jsme zpátky u psaní. Konečně nám dorazil internet. Tak mě tu máš... A mimochodem super že mám co číst. Už se mi stýskalo... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama