- Liz:
Nevěřila jsem, že mě tady Sephiroth jen tak nechal. Nebyla jsem schopná vstát, abych mohla hledat nějaký východ. Kdykoliv jsem se snažila pohnout, projela mnou neskutečná bolest a z rány na noze mi vytejkaly litry krve. Co budu dělat? Tady chcípnu jako mol ve skříni. Chjo.
Hlava na tom byla o hodně líp. Sice mi krev slepila všechny vlasy dohromady, ale už to aspoň nekrvácelo.
Když jsem takhle seděla už pěknou dobu, rozhodla jsem se vstát a jít. Přenesla jsem se přes tu nesnesitelnou bolest a zvedla se ze země. Bylo nechutný, jak jsem poskvrnila takový krásný místo. Stejně mě ale pořád zajímá, co znamená ten ornament, ta koule a všechno kolem. Jenže to už mi mohlo bejt jedno, protože asi v nejbližší době umřu. A to doslova. Jediný, na co jsem teď dokázala myslet bylo to, jestli je tady nějakej východ a kolik litrů krve v sobě asi mám, protože to krvácení nebralo konce. Dobelhala jsem se k průchodu a to bylo asi tak všechno na co jsem se zmohla. Klesla jsem vyčerpáním. Ani mi nevadilo, že mě ty pitomý šutry tlačej úplně všude. Bylo mi líp, když jsem se nemusela ani hnout. Najednou jsem začala o všem přemýšlet. Co když vážně umřu? Co bude s Cloudem? Vždyť to teprve teď mezi náma začalo bejt dobrý... tohle mu ublíží. A co Kate? Nerozloučim se se svojí nejlepší kamarádkou. Doufám, že jí Sephiroth nikdy nenajde. Nenávidim ho. Zničil můj dobře vypadající život a nechá mě chcípnout mezi svítícíma šutrama, který maj absolutně nulovej účel. Začala jsem brečet, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Byla jsem už totál hotová. Já nechci umřít.
Jediný, co jsem mohla udělat, tak zavřít oči a čekat, až bude můj konec... Jenže ten stále nepřicházel. Bože, buď mě ušetři, nebo už to konečně dokonči. Byla bych radši, kdyby se odněkud zjevila příšera a sežrala mě, než tohle. A protože jsem začínala přemejšlet o smrti, radši jsem vypla myšlenky. Pak už to bylo jenom ticho a moje nepravidelné, v tichu hlasité, dýchání.
Skrz oční víčka jsem poznala, že světlo pohaslo. Stěží jsem otevřela oči. Kameny, který ještě před chvílí svítily jasně modrou barvou, byly teď jako jiný obyčejný kámen. Všude kolem byla tma, takže jsem se ani nemusela dívat, jak modrá koule pohasla taky. To má bejt jako nějaký znamení, že už přichází smrt?! Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo na maximum. Já mam strach. Pokusila jsem se posadit, abych zjistila, co se to děje. Jenže to jsem asi neměla dělat. Ucítila jsem hrozný pálení na prsou, jako bych hořela. Pak jsem zakašlala a to bylo naposledy, co jsem vydechla. Padla jsem na zem...
***
Poté, co malá Liz zemřela, jeskynní Slunce se pomalu probouzelo k životu a předávalo svojí energii do magických kamenů. Jakmile se celý ornament rozzářil a poslední z kamenů se dotkl Liziny ruky, celá ta světelná energie do ní začala proudit. Vypadalo to, jako by někdo lil zářící tekutinu do láhve. Liz začínala postupně od končetin směrem k srdci zářit. A když už byla naplněná energií, rozžhavila se tak, že by stačil jediný pohled a člověk by z té záře asi oslepl. Nakonec, když byl rituál dokončen, vše pohaslo a zůstala pouze tma, kterou prolomilo jedno obrovské nadechnutí.
***
Zalapala jsem po dechu a posadila se. Všude kolem byla černočerná tma, ale byla jsem si jistá, že jsem pořád ještě v jeskyni. Jakto, že jsem naživu?! Vím zcela jistě, že jsem zemřela.
"Halo?" řekla jsem do tmy ustrašeně. Jako by mi měl někdo odpovědět... Pokusila jsem se vstát, abych našla průchod do toho tunelu. Tam přece byly louče. Šmátrala jsem rukala po zemi, abych se ujistila, že kolem mě není nic, do čeho bych měla vrazit. Najednou jsem vykřikla. Dotkla jsem se jednoho ze světélkujících kamenů. Vím to jistě, i když byla tma. Jakmile jsem se ho totiž dotkla, kámen se rozzářil a s ním i moje ruka.
"Panebože, co to je?!" vykřikla jsem a vyrvala kámen ze země. Zůstala jsem koukat na mojí svítící ruku. Co to má znamenat?! Bože můj, co se stalo? Začínala jsem panikařit. Jenže pak mi došlo, že držím v ruce jediný světlo v týhle jeskyni. Respektivě moje ruka taky byla to světlo sama o sobě, ale bez toho kamene nezářila. Nebyla jsem schopná jasně myslet. Musela jsem pořád koukat na tu ruku jako na zjevení. Bylo to děsný. Ale potřebovala jsem se z tohohle divnýho místa dostat co nejdřív, tak jsem zamířila do toho tunelu s loučema....
- Kate:
Řekl právě, že si mě chce vzít?
"Mám to brát jako ano...nebo...?" podíval se na mě vyděšeně Zack.
"Ne, ne....teda jo...chci říct, zaskočil jsi mě. Jsem překvapená. Nečekala jsem to" plácala jsem blbosti.
"A to znamená...?" koukal nechápavě.
"Ano! Vezmu si tě" křikla jsem radostí. Vypadalo to, že se Zackovi ulevilo. Chvilku jsem nad tím přemejšlela. Panebože, já se budu vdávat. "Já se budu vdávat!!!" řekla jsem nahlas. "Bože a není to moc brzo? Je mi teprve 18 a 19 mi bude až za pár tejdnů. Ježiši no jo. Já budu mít ještě narozeniny" vzdychla jsem.
"A to vadí? Můžeme ještě počkat. Já si stejně myslim, že dřív jak za měsíc se brát nebudeme" navrhl Zack. Já jsem se na něj usmála.
"To je fakt....nemůžu tomu uvěřit. Jak tě to vůbec napadlo?" zeptala jsem se a přemejšlela nad tím.
"No jednoduše. Už jsem tě podruhý málem ztratil a uvědomil jsem si, že s tebou chci strávit celej zbytek svýho života" usmál se na mě konečně.
"To je tááák romantický. Miluju tě" políbila jsem ho. Kdybych byla z cukru, rozpustila bych se tady. Někdo zaťukal na dveře.
"Omlouvám se, že ruším, ale myslela jsem, že by vám to udělalo radost. Pan Reno se probral" mluvila sestřička pohotově.
"Cože?!" vyskočila jsem ze Zackovy náruče.
"Reno?!" zašklebil se Zack. Já jsem už byla na odchodu, když jsem se na něj otočila.
"Zacku promiň mi, ale tohle je pro mě důležitý" řekla jsem omluvně.
"Proč?" mračil se na mě. Vypadalo to, že Rena nemá rád...asi jako celou ShinRu.
"Zacku, on jedinej se za mě postavil." To ho zřejmě obměkčilo.
"Dobře, tak já už půjdu. Navštívim tě zase zejtra jo?!" políbil mě na čelo a odešel, aniž bych něco řekla já. Vzdychla jsem a šla za Renem. Nehodlala jsem se teď zabývat tím, že mě Zack požádal o ruku a pak jsme se chytli kvůli Renovi. Renův život na vlásku byl důležitější. Momentálně.
"Ťuky ťuk" vešla jsem k němu do pokoje.
"Ahoj" zachraptěl a pokusil se o úsměv.
"Jak ti je?" zeptala jsem se hned a šla k němu.
"Abych pravdu řekl, nic moc. Ale když tě vidim, hned je mi líp" natáhl ke mně ruku. Já jsem chvilku váhala a pak jsem mu jí stitskla.
"Upřímně jsem ráda, že ses probudil" řekla jsem a podívala se do jeho unavených očí.
"Já taky. Nechtěl bych ti ublížit tím, že bych se už neprobudil."
"No, nerada přicházim o kamarády, když jim ještě ke všemu pomáham o přežití" ironicky jsem se usmála.
"Kamarády..." vzdychl Reno.
"Víš, já tě nechci stavět na pozici "něco víc"."
"Proč?"
"Ehm...Zack mě zrovna požádal o ruku" rozplývala jsem se.
"A tys řekla ano?!" zamračil se na mě.
"A proč bych neměla?! Zack je můj přítel. Chodíme spolu a milujeme se" argumentovala jsem jak nejvíc to bylo možný. Reno při slově milujeme zafrkal.
"To sis jako myslel, že bych se rozešla se Zackem a byla s tebou?!" zamračila jsem se na něj já.
"On se k tobě nehodí!"
"A ty snad jo?!" Reno odvrátil pohled.
"Ty jsi můj kamarád" řekla jsem vážně, ale on se na mě stejně nepodíval. Chvilku jsem tam jen tak v tichosti seděla a pak jsem se zvedla k odchodu. Reno se ani nepohnul.
"Myslela jsem, že jsi můj kamarád. Ale teď nějak nevím. Kamarád by se s tím smířil a pogratuloval by mi...a ty se na mě ještě naštveš" řekla jsem a šla pryč. Čekala jsem, že mě zastaví nebo aspoň něco řekne, ale nic.
Když jsem zavřela dveře do svýho pokoje, byl mi do breku. Já jsem si opravdu myslela, že se z nás stali přátelé a ne, že se do mě sobecky zamiluje. Utřela jsem jednu jedinou slzu, co mi tekla po tváři a lehla si do postele. Už byl sice čas večeře, ale když mi jídlo přivezli, ani jsem se ho nedotkla. Najednou jsem neměla chuť jíst. Mrzelo mě to, že se Reno zachoval takhle. Kéž bych si s někým mohla popovídat. Liz, kde jsi...
Šla jsem radši spát a doufala, že zejtra bude lepší den.




Jooooo, rituál na ten jsem čekala. Super to bylo, honem další, slíbila si na dnešek dvě kapitoly :D