- Liz:
Tak nějak jsem se bála, že se ty pochodně nerozsvítěj, ale po dvou krocích se chodba rozjasnila. Přesně jako když jsem šla sem, i na druhým konci byla tma. Jako by ta chodba nikdy nekončila. Ale bylo fakt, že jsem nevěděla, jestli to je vážně chodba, protože to bylo tak nějak podivně zakulacený jako tunel. Připadám si, jako bych byla Harry Potter na cestě do tajemný komnaty, akorát jsem místo hůlky měla svítící ruku. Počkat! Moje noha...rána byla pryč! Teď mi to úplně došlo, když mi došlo to, že můžu normálně jít. Ohlídla jsem se zpátky k jeskyni. Co se tam stalo?! Vážně mi to nahánělo hrůzu. Doufala jsem, že na konci tý chodby bude východ. Moc bych si to přála. Když už mě ty šutry zachránily, tak to přece nebylo pro nic za nic. Uvědomila jsem si, že jsem zrychlila tempo, abych se co nejdřív dověděla, co bude na tom konci. Ale přišlo mi, že to jdu snad jedno celý století... Až jsem se konečně dočkala konce, kde byly dvoje obrovský dveře. Jedny byly celý ze dřeva s kovovýma doplňkama a ty druhý byly ze zvláštního materiálu. Vypadaly přesně jako ta koule v jeskyni. Nevěděla jsem, který si mám vybrat, protože oboje mi přišly celkem normálně. Teda jako že za nima žádnej bazilišek nebude. Zajímalo by mě, jak mě sem dostal Sephiroth, protože nemám ponětí o tom, že bych ho slyšela otevírat nějaký dveře. Nakonec mě začaly napadat různý věci, proč si vybrat tyhle a ne tyhle dveře. Dřevěný bych si vybrala proto, protože jsou mi bližší, co se týče domova. A ty druhý proto, že když jsem se k nim přiblížila, začaly zářit...to je nějaký znamení ne?! Když to je tak těžký...který mě dovedou domů? Zavřela jsem oči a snažila se myslet na to, co by si vybralo moje srdce a můj rozum. Sice mi to moc nepomohlo, ale už jsem znala odpověď. Byla jsem si stoprocentně jistá, že mám jít těma zvlíštníma. A proto jsem vzala za železnou kliku dřevěných. Proč jsem to udělala?... To modrý nevim co mě přivedlo zpátky k životu, to vím jistě. A něco mi říká, že jít těma svítícíma dveřma je správná věc, jenže ty dveře jsou svítící stejně jako to, co mě přivedlo zpátky k životu. A proto vim, že kdybych šla těma dveřma, nedovedlo by mě to domů, ale tam, kam by chtělo to modrý nevim co. Otevřela jsem dveře dokořan a bála se, co za nima bude. Ale zůstala jsem zírat jako naprostej blb. Byly tam železný točitý schody dolů. Dělá si ze mě někdo srandu?! Vzdychla jsem a stoupla na schody. Podívala jsem se dolů...zase nekonečno. To mi snad někdo dělá schválně. Kde to jako jsem?! Až se jednou dostanu ven, doufám, že tam bude mega obchoďák se slevama na veškerý zboží, když už. Napočítala jsem do tří, nádech, výdech a začala sestupovat dolů. A asi tak po dvoutisícím schodu se mi motala kebule tak, že jsem myslela, že přepadnu přes to zábradlí. Jenže jsem se nechtěla zastavovat. Chtěla jsem už bejt venku. Nakonec jsem se dostala na úplnej konec toho příšernýho železa...do tmy...zase. Vytáhla jsem z kapsy ten šutr, abych měla nějaký světlo, ale bála jsem se toho, co uvidim. Tohle místo bylo samý překvapení. Ulevilo se mi, když jsem před sebou uviděla jenom dlouhou jeskyni s krápníkama u stropu. Doufám, že ty krápníky držej. Šla jsem nakonec jeskyně, kde byl malej průchod. Ať tam hlavně nění další jeskyně s ornamentem a svítící koulí. Naštěstí ne. Byla tam jenom úzká mrňavá chodba, která se stáčela doprava. A konečně jsem se dočkala. Vyšla jsem do normálního slunečního dne...
- Kate:
Ráno jsem se probudila úplně hladová a rozlámaná. Bolel mě celej hrudník. Pokusila jsem se vstát a dokonce jsem to za hekání dokázala. Tyhle boje mě jednou zabijou... Člověk se při tom cítí jako bůh, ale den poté to je jak kdyby ho zpráskali bičem. Opláchla jsem si obličej a přemejšlela, jak provést ranní hygienu, když tady nic nemám. Budu asi muset zavolat Zackovi. Šla jsem na příjem, abych mohla zavolat Zackovi.
"Halo?" ozval se po chvilce.
"Ahoj Zackie, to jsem já. Potřebuju abys mi vzal potřeby, až sem pojedeš. Jako kartáček a hlavně něco na sebe, až pojedu domů."
"Ahoj lásko. Jasně, že vemu. Počkej, ty jdeš domů?"
"Proč bych měla jít domů?!"
"No že chceš to oblečení..."
"Na potom. Já nevim, kdy mě pustěj. Doufám, že co nejdřív. Nechci tady bejt..."
"To zvládneš. Já se jenom nasnídám a hned jsem u tebe zlato" mlaskl pusu do sluchátka.
"Dobře a děkuju. Pa" řekla jsem a zavěsila. Poděkovala jsem sestře za půjčení telefonu a šla do pokoje, než by mohla něco namítnout. Koukala po mně docela blbě.
Jen co jsem zabouchla dveře, hned se u mě objevila moje sestra.
"Dobré ráno" pozdravila mě a zkontrolovala stav kapačky, kterou jsem jako debil musela pořád tahat sebou.
"Myslím, že by jsme to už mohli sundat" řekla si pro sebe.
"Já myslim taky" řekla jsem nevrle.
"Takhle poránu a už nasupená..." vzdychla.
"To víte, nemám ráda nemocnice a v týhle trávim docela dost času."
"Když nic neprovedete, zejtra by jsme vás mohli pustit" sdělila mi a vyndala mi jehlu z ruky. Fuj.
"Jo a mám vám předat tohle" podala mi sožený papír. Já na to zůstala koukat jako debil, ale nakonec jsem si ten papír vzala. Sestřička odešla. Já jsem si sedla na židli a rozložila to. Byl to dopis.
Kate,
promiň za to, jak jsem se choval. Byl bych ti to řekl, ale nejsem na tom zrovna tak dobře, abych mohl přijít. A proto tě prosím, jestli bys za mnou nepřišla, abych ti to mohl říct do těch tvých krásných očí. Je mi vážně moc líto, že jsem se k tobě zachoval takhle. Nechci, aby jsme na sebe byli naštvaní. Jak jsi řekla, jsem tvůj kamarád a hodlám to dodržet.
:) Reno
Chvilku jsem na ten dopis koukala jako na kontaminovanej odpad. Ale pak jsem nad tím popřemejšlela. Jestli to opravdu myslí vážně, měla bych za ním asi jít.
"Až přijde Zack, řeknete mu, aby chvilku počkal?!" promluvila jsem na sestřičku. Ta se na mě usmála, jako by věděla, co v tom dopise bylo a přikývla. Já jsem šla teda za Renem. Zaťukala jsem na dveře a vešla dovnitř.
"Ahoj" pozdravila jsem ho suše. Byla jsem zvědavá, co z něj vypadne.
"Tys přišla. Já se bál, že to odmítneš" byl Reno rád. Já jsem jenom přikývla a sedla si na židli. Čekala jsem, až začne sám od sebe.
"Kate, vážně promiň za ten včerejšek. Já to tak nemyslel. Teda myslel, ale nechtěl jsem tě rozeštvat. A tu svatbu ti moc přeju. A doufám, že mě na ní aspoň pozveš" usmál se na mě. To mě dostalo.
"Ajéje. Reno se zase dostal do starých kolejí. Ale dobře. Všechno ti odpouštim. Bylo mi to docela líto, to jak ses zachoval a jsem ráda, že jsme zase kamarádi" usmála jsem se taky. Pak jsme si chvilku ještě povídali, když jsem si vzpomněla, že za mnou má přijít Zack.
"Moc se omlouvám" řekla jsem, když jsem přišla do svýho pokoje, kde Zack znuděně čekal.
"Kde jsi byla?" zeptal se mě.
"Byla jsem za Renem" řekla jsem a vypadalo to, že je Zack před výbuchem. Ale než stihl cokoliv říct, všechno jsem mu vysvětlila a ukázala i ten dopis, aby mi věřil. Nechtěla jsem před ním mít žádný tajemství...teď, když jsme zasnoubení....zasnoubení...to zní tak krásně.
"Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se budeme brát" usmála jsem se na něj.
"Konečně mi budeš patřit" políbil mě Zack. Pak mi podal tašku s věcma a já se šla umejt.
P.S.: Sorry za tu dýlku (někdo dotyčnej na mě spěchal:D) a slavte slavte. Je to 70ka a poslední článek na květen a je to 70. článek:D:D:D




Slavíme, slavím, protože to je opravdu super, super, super :D Tak jako, myslim, že mě to moc nepřekvapilo, ale ani nezklamalo, ale hlavně to bylo super. No, na oslavu 70. kapitoly bych chtěla říct, že to nesmí jen tak skončit, jinak si asi hodim mašličku :D Suer ségra :-*