close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

72. kapitola

6. června 2011 v 21:16 | Sobik |  Final Fantasy - Šílený příběh
  • Liz:
Panebože, já jsem venku. Já jsem venku z vězení...a jsem naživu! Podívala jsem se na svojí dosud svítící ruku a schovala kámen do kapsy. Rozhlídla jsem se kolem. Kde asi jsem... Město nebylo daleko. Viděla jsem ho v dálce. To bych mohla dojít pěšky...když mně už se chodit nechce. Jsem úplně vyčerpaná. Není tady někde telefonní budka nebo autobusová zastávka?! Jedno z toho by se mi hodilo. No, asi ne. Vzdychla jsem a dala se do chůze. Už se začínalo šeřit, tak jsem zrychlila krok.
Došla jsem na okraj města, ale vůbec jsem to tady nepoznávala. Doufám jako, že nejsem úplně někde jinde. Pak jsem zbystřila telefonní budku. Hurá. Jenže já nemám prachy...bych do toho kopla. Kolem mě procházel nějakej postarší pán.
"Prosím vás, můžu se vás zeptat kde jsem?" zastavila jsem ho. On se na mě podíval jako bych spadla z višně, ale naštěstí mi odpověděl přesně to, co jsem chtěla slyšet. Fajn. Tak jedno bychom z krku měli. Ale teď by mě zajímalo, ve který části města jsem. No nic. Na přemejšlení není tak trochu čas. Peníze nemám, takže Cloudovi dát vědět nemůžu. Takže jsem se rychle vydala na cestu, kam mě nohy vedly. Jenomže když se setmělo, moje nohy už mě vést nechtěly. Vyčerpaně jsem si sedla na lavičku a vytáhla z kapsy kámen. Ten se okamžitě spolu s mojí rukou rozzářil. Když jsem konečně všechno kolem sebe viděla, došlo mi, kde vlastně jsem. Vždyť já jsem vlastně na náměstí! Ale proč tady nesvítěj lampy?! Nechala jsem to být a okamžitě vystřelila domů.Bylo mi jedno, že moje nohy už nemůžou. Těšila jsem se na Clouda jako malý dítě. Vlastně jsem se těšila absolutně na všechno.
Přilítla jsem před bar. Bylo otevřeno a lidi chodili v zástupech dovnitř. Vmísila jsem se mezi ně a vstoupila dovnitř. Za barem jsem uviděla Tifu a zahřálo mě u srdce. Rozhlídla jsem se kolem, jestli náhodou neuvidim Clouda. Ale ten nikde nebyl. Posmutněla jsem. Ale nebyl tam ani Zack...a Kate jsem asi ani čekat nemohla, pravděpodobně bude v ShinŘe.
"Tak uhneš už?!" zahučel chlápek za mnou. Došlo mi, že stojím ve dveřích. Omluvila jsem se a vyrazila k baru. Tifa si mě nejdřív nevšimla, ale když mě uviděla, vypískla.
"Liz!!!" oběhla bar a objala mě. Takový radosti najednou. Zůstala jsem ohromeně koukat. "Jsem tak ráda, že ses vrátila. Panebože, to snad ani není pravda...musim zavolat Clouda" radovala se a už pro něj chtěla běžet.
"Cloud je doma?" zeptala jsem se překvapeně. Myslela jsem, že když tady není, tak bude lítat někde venku.
"No jasně, cos myslela?! Když není doma, tak hledá tebe. Ježiš ten bude mít radost...."
"Hledá mě?!" koukala jsem ohromeně.
"No jasně. Od tý doby, co tě Sephiroth unesl, tak tě pořád hledal. Taky chodí po domě jako bez duše. Je to hroznej pohled. A teď, když se Zackovi vrátila Kate...no je na tom ještě hůř..."
"Kate je tady taky?! Páni. Takových změn."
"No, nechtěla zůstávat v nemocnici..."
"V nemocnici?!" vytřeštila jsem oči.
"Jo...Sephiroth si jí našel a dal jí co proto. Ale je na tom prej o moc líp než Reno....vlastně mi přišla úplně v pořádku. Ale Zack říkal, že musí hodně odpočívat...." Vzdychla jsem.
"Hlavně že je naživu a v pořádku, jak říkáš. To já na tom moc dobře nejsem...ale to až jindy" mávla jsem rukou, když se na mě zamračila. "Já bych těď radši byla s Cloudem" vysvětlila jsem a Tifa se na mě usmála a poslala mě nahoru.
Před Cloudovýma dveřma jsem se zastavila a přemejšlela, jestli mám vážně zaťukat. Pak jsem to vzdala a chtěla jít do svýho pokoje. Ale po jenom kroku jsem si to zase rozmyslela a vzala opatrně za kliku. Ve tmě jsem skoro nic neviděla. Šla jsem opatrně k posteli a vzala za deku. Jenže pod ní nic nebylo. Zamračila jsem se a pak se zděsila. Přede mnou se objevil Cloudův Buster Sword.
"Panebože!" vydechla jsem a zbraň s tupým duněním spadla na zem.
"To není možný" uslyšela jsem za sebou jeho nádherný hlas. Otočila jsem se. V tý tmě jsem sice nic neviděla, ale obrys Cloudových vlasů jsem viděla jasně. Rukama jsem nahmatala jeho obličej a pohladila ho po tváři. Cloud položil svoje ruce na moje. Ucítila jsem kapku vody.
"Ty brečíš?" zašeptala jsem do tmy.
"Ne...jsem šťastný...ach Liz..." vydechl a objal mě. Já jsem stála jako tvrdý Y.
"Myslel jsem, že jsem tě už ztratil. Kate říkala, že ti Sephiroth ublížil..."
"Ehm...no...měla pravdu" řekla jsem nejistě. Cloud se ode mě odtáhl a i když jsem ho neviděla, byla jsem si jistá, že na mě civí s vykulenýma očima.
"Já nevim, jak to říct...vlastně ani nevim, co se stalo...ale já jsem asi umřela a znovu obživla" řekla jsem s ironií na jazyku. Cloud se ani nehnul. "Cloude?!" řekla jsem do tmy, protože jsem si nebyla jistá, jestli ještě dýchá.
"Noo..já nevim, co na to říct..."
"Ty mi nevěříš, viď...já vim, že to zní divně, ale mluvím pravdu. Já jsem opravdu umřela. Sephiroth mě zabil" řekla jsem a popsala mu všechno, co se stalo. Popsala jsem mu i tu jeskyni.
"A teď ti chci něco ukázat...něco, co se objevilo po mojí smrti" řekla jsem a vytáhla z kapsy kámen, kterej okamžitě rozzářil všechno kolem. Konečně jsem viděla tu krásnou tvář. Ty modrý oči, který v modrým světle byly neodolatelný.
"Tvoje ruka!" koukal na tu zář.
"Jo já vim...to je od tý doby...svítí jenom když se dotknu toho kamene." Přendala jsem kámen do druhý ruky a světlo pohaslo. "Nevim, proč mi září jenom ta jedna ruka..." pokrčila jsem rameny a dala kámen zpátky do kapsy.
"Ještě něco, co bych měl vědět? Jsi vůbec v pořádku?" snažil se mluvit v klidu, ale bylo na něm vidět, že je nervózní.
"Měl bys vědět jenom to, že jsem to pořád já. Pořád ta stejná Liz...jasně, ruka je tak trochu pošahaná, ale já z toho taky nemám zrovna dobrej pocit." Ticho.
"Ale jestli mě tady nechceš, tak já klidně odejdu" otočila jsem se ke dveřím.
"Ne to ne. Panebože, vždyť já jsem tak moc rád, že jsi zpátky a defakto v pořádku, když se to tak veme. A teď tady s tebou jednám, jako bys měla bejt nějaká zrůda nebo co. Dal bych cokoliv za to, kdybys přišla už dřív" přitulil se ke mně.
"Jo já taky, ale měla jsem napilno. Musela jsem počítat, kolik litrů krve ve mně je..." řekla jsem ironicky. Cloud vzdychl.
"Musíš bejt úplně vyčerpaná...zejtra je taky den a do rána tě snad nikdo neukradne" vzal mě Cloud za ruku a dotáhl mě k posteli.
"Snad...ale nejdřív se musim vykoupat. Jsem celá od krve" sáhla jsem si na zaschlý slepený vlasy.
"Jak říkám, zejtra je taky den. Teď se musíš vyspat....a já už konečně taky" dodal a lehl si do už dávno rozestlaný postele. Já jsem si lehla k němu a přitulila se k němu.
"Těžko uvěřit, že tady se mnou ležíš" řekl už v polospánku a pak jsem už slyšela jenom jemný oddychování. Usmála jsem se a zavřela jsem oči.

Ráno jsem se probudila hrozně pozdě. Cloud taky ale ještě spal. Opatrně jsem vstala a šla do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla a zhrozila se. V obličeji jsem byla celá špinavá, roští na hlavě se vlasům nepodobalo ani z jednoho procenta a to nepočítám oblečení, co se podovalo máminýmu hadru na vytírání. Fuj. Strhla jsem to ze sebe a zalezla do sprcháče. Jakmile jsem ucítila teplou vodu, úplně jsem se těšila, až se vydrbu. Do odpadního kanálku ještě dlouho tekla směs černý a rezavě červený vody.
Když jsem se osušila, podívala jsem se na nohu, kde jsem ještě pořád viděla Sephirothův meč. Zamrazilo mě v zádech. Ale prohlížet si stehno jsem mohla jak dlouho jsem chtěla, ale po ráně ani stopa. Ani náznak jizvy. Nic. Docela mě to děsilo, když vemu v potaz i tu ruku připomínající neony. Radši jsem to nechala být, abych nezjistila ještě bůh ví co a šla si vyčistit zuby.
Když jsem usoudila, že jsem dokonale čistá, vyslezla jsem z koupelny. Cloud ležel otočenej ke mně a jeho oči na mě zíraly.
"Ahoj" řekla jsem a on se usmál.
"Doufám, že tohle není sen..." řekl a vstal z postele. Já jsem zakroutila hlavou.
"Ne. Já jsem tady doopravdy a čistá" ukázala jsem na ručník a mokrý vlasy, který se mi lepily na ruce. Cloud mě nečekaně objal, až jsem se lekla.
"Kolik toho ještě budeme muset podstoupit..." zamumlal do mých vlasů.
"Já nevím..." pokrčila jsem rameny. On mě od sebe odsunul a podíval se mi do očí. Pak se nahnul a konečně mě políbil.
"Miluju tě" řekl a dokazoval to polibky.
"Já tebe taky a už o tom nikdy nebudu pochybovat" řekla jsem. Pak jsem ho vyhnala do koupelny, aby jsme spolu mohli jít na snídani. Já jsem šla mezitím do svýho pokoje a oblíkla jsem se do čistýho. Na chodbu jsem vyšla současně s Cloudem a mohli jsme jít na snídani. Byla jsem zvědavá, co na to Kate, až mě uvidí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 wenndy-sobik wenndy-sobik | E-mail | Web | 6. června 2011 v 21:37 | Reagovat

NO, to jsem taky zvědavá co na to Kate, až jí uvidí :D Jinak super, krásný, dobrý, super :)

2 drac-lebrun drac-lebrun | Web | 6. června 2011 v 21:41 | Reagovat

Arigato:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama