18. července 2011 v 18:26 | Sobik
|
"Nechceš už jít nahoru?" zeptal se mě Cloud v kuchyni.
"Ještě musim umejt nádobí...někdo Tifě musí pomoct..." odbyla jsem ho.
"Já to zvládnu sama...klidně běž" usmála se na mě Tifa, ale já se na ní zamračila.
"Už je docela dost hodin..." řekl Cloud. Podívala jsem se na hodiny.
"Vždyť je teprve půl jedenáctý..." otočila jsem se na něj s nechápavým výrazem.
"Klidně běž, mělas docela náročnej den..." pobízela mě Tifa.
"Ne...já to dodělám..." drhla jsem talíř, jako bych z něj chtěla smýt glazuru. V krku se mi začal dělat knedlík. Hlavně nebreč Liz! Cloud ke mně přistoupil, vzal mě za ramena a prudce mě k sobě otočil.
"Co je ti?" poznal, že se něco děje. Tifa mezitím zmizela. Vzdychla jsem.
"Já...já...to nic..." řekla jsem a chtěla se zase věnovat už tak dost čistýmu nádobí. Cloud mě přiměl podívat se mu do očí.
"Mně můžeš říct všechno...to víš ne..." řekl vážně. V tu chvíli jsem si přála utopit se v jeho očích.
"Já vím...ale to fakt nic není...já...jenom toho na mě bylo moc..."
"Tak proč se tady dřeš?! Pojď si lehnout..."
"Jen jsem chtěla Tifě pomoct..."
"Nebo na něco nemyslet?" prokoukl mě.
"Za všechno může Sephiroth...objeví se tady a chce mě vidět, jakoby nic...pak...pak zjistim, že mám nějakou šílenou moc...a přitom jsem jenom chtěla utýct z týhle oslavy...za to může taky on...chtěla jsem si pročistit hlavu hlavně od něj a za to, že svítim jako neony v diskobaru může taky on...a nakonec, když si nutně potřebuju o tomhle všem promluvit s mojí nejlepší kamarádkou...ona na mě nemá čas a teď už ani neví, že jsem po ní něco chtěla..." mlela jsem pátý přes devátý a Cloud na mě jenom zíral. Vypadalo to, že nepobírá nic z toho, co jsem řekla.
"A proto tady teď meješ nádobí?!" řekl jenom. Utřela jsem si mokrý ruce.
"A co jinýho bych měla dělat?" zeptala jsem se na naprosto stupidní otázku.
"To je vtip? Jít si lehnout..." řekl hned Cloud.
"Dobře..." řekla jsem a Cloud se usmál. V posteli jsme se k sobě přitulili a během chvilky jsem vytuhla.
***
Seděli jsme s Cloudem v baru a byli jsme tam sami. V reprácích hrála hudba.
"Chceš si zatancovat?" všiml si Cloud, jak pohupuju nohou do rytmu. Usmála jsem se na něj.
"Jasně, že jo" vstala jsem a Cloud mě chytil kolem pasu. Celou tu dobu jsme si hleděli do očí a vnímali naše těla. Pak se všechno kolem změnilo. Rozhlídla jsem se. Byli jsme na nějaký zahradě a byly tam stoly. Všechno bylo v bílém a my tančili na parketě. Podívala jsem se na svoje šaty. Svatební.
"My jsme se vzali?" podívala jsem se na Clouda radostně. On se taky usmíval.
"Ne. Ale vypadáš nádherně" odpověděl mi. Já se zamračila.
"My jsme se nevzali?! Tak proč mám na sobě svatební šaty?!" zeptala jsem se. Cloud se zamračil taky.
"Vždyť jsi nevěsta, tak bys je měla mít..." Nechápala jsem to.
"A když jsem si nevzala tebe, tak koho?!" otáčela jsem se na všechny strany. Těch lidí, co tam byli, jsem si předtím nevšimla.
"Mě přece" ozvalo se za mnou. Cloud se usmál a předal mě k tanci. Bála jsem se otočit. Měla jsem si přece vzít Clouda. On mě vzal za pas a začal se mnou tančit. V tu ránu jsem se na něj podívala.
"Sephiroth!" zalapala jsem po dechu.
***
Vylítla jsem do sedu a prudce dýchala. Byla jsem v Cloudově posteli a celá zpocená. Byl to jenom sen... Snažila jsem se uklidnit. Ale nešlo to. Proč tady Cloud není. Podívala jsem se do okna. Už byl den. Celá rozklepaná jsem vylezla z postele a šla se podívat, kde Cloud je. Jenže v domě nikdo nebyl a na baru jsem našla jenom vzkaz. Všichni někam šli. To mě nemohli vzbudit?! Nemám ráda samotu. A ticho...ne v tomhle městě. Šla jsem se umejt. Celou tu dobu jsem poslouchala, jestli někde neuslyšim nějakej zvuk. Ale nikde nic. Jenom ticho. Až mi to přišlo podezřelý. Pak jsem šla do svýho pokoje pro čistý oblečení. Jenže když jsem otevřela dveře, zhrozila jsem se. Celej pokoj byl vzhůru nohama. Oblečení jsem měla rozházený všude, polštáře byly na zemi...jako by tady někdo něco hledal. Oblíkla jsem se a snažila se to uklidit.
"Kdo to udělal?" Otočila jsem se.
"Gene?! Co tady děláš?!" zamračila jsem se. On se rozhlížel po pokoji a kulil oči.
"Je tu se mnou" vešel do dveří Sephiroth. Já jsem upustila všechno, co jsem držela a rychlostí blesku jsem kopla do dveří, který se s prásknutím zavřely. Zamkla jsem.
"Vypadni!" zařvala jsem a snažila se rozdejchat to, že přesně toho jsem se v tomhle domě bála. Jako by se to pořád opakovalo dokola a dokola.
"Jak se ti mám teda omluvit?"
"Já-tvojí-omluvu-NECHCI! Běž pryč!"
"Liz já se ti omlouvám, ale říkal jsem mu, že ho nechceš vidět..." řekl Genesis. Já jsem se podívala na dveře, skrz který jsem si představovala jeho smutnej obličej.
"Jenže říkat nestačí..." řekla jsem potichu, takže to nemohli slyšet. Snažila jsem se dělat, že za dveřma nejsou a v "klidu" uklízela svůj pokoj. Zajímalo by mě, kdo to mohl udělat. Pak jsem si vzpomněla na ten sen. Bylo to strašný. Nevim, co to mělo znamenat, ale doufám, že se to nikdy nestane skutečností. Asi po dobrejch deseti minutách jsem si myslela, že už odešli, protože za dveřma bylo ticho jako v hrobě. Přemejšlela jsem, jestli je mám otevřít a podívat se. Nakonec jsem se rozhodla pro. Odemkla jsem je a chvilku počkala, jestli neuslyšim nějaký zvuky. Nic. Tak jsem je otevřela...a začala křičet na celej dům. Zabouchla jsem dveře a přemejšlela, jak moc to bolí, když člověk skočí z okna.
"Asi jsem ohluchl..." otevřel dveře Genesis. Já už vylejzala do okna, protože tohle už jsem trpět nechtěla.
"Liz!!" zakřičel, když viděl, co se snažim udělat.
"Nesahej na mě, protože já vážně hodlám skočit. Nechci tady bejt! Nechci tady bejt s ním" ukázala jsem na Sephirotha, kterej stál vyděšeně ve dveřích. Pak jsem se podívala dolů. Taková vejška. Vzdychla jsem.
"Ne! Prosím! Neskákej...já...já odejdu" snažil se mě Sephiroth zastavit.
"Ale na jak dlouho!" hystericky jsem na něj zařvala.
"Navždy. Slibuju. Jenom prosím slez z toho okna...prosím..." měl v očích hrůzu. Já jsem na něj chvilku koukala.
"Tak dobře" řekla jsem po chvilce a vypadalo to, že se oběma ulevilo. Mně vlastně taky, protože jsem kvůli němu nemusela...už podruhý...zemřít. Jenže když jsem slejzala, starý dřevo na okně prasklo a mně se smekla noha.
"Ne!" uslyšela jsem, jak někdo zařval, ale v tý panice jsem nevěděla kdo. Jenom jsem před sebe natáhla ruce a snažila se něčeho chytit.
Wooooooooooow...nic víc na to ani říct nejde :) hezká oddechovka :) krááása :)