Jak si můžete všimnout, nazvala jsem to Budoucnost nás teprve čeká. Upřímně to bylo to první, co mě napadlo :D:D Ale stejně si myslim, že to postupem času přejmenuju... Teda když mě něco napadne :D:D Každopádně si užijte první kapitolku. Není to sice to samý, co FF, ale snad se bude líbit ;)
Dojela jsem nahoru na kopec, ze kterýho byl pěknej výhled na Midgar. Usmála jsem se. Tak jsme konečně tady. Teda aspoň já. Můj bratr ještě nedojel. Rozhodla jsem se, že tady na něj počkám a vyslechnu si přednášku o tom, jak rychle jezdim. Všechno by mělo bejt opačně. Já mám zálibu v motorkách a on zase v klucích... Jo, je gay...
Pak jsem konečně uslyšela zvuk motorky. Otočila jsem se a chtěla udělat můj stupidní výraz naznačující "myslela jsem, že už nedojedeš". Ale úsměv mi poklesl. To nebyl Seiji. Dopla jsem si bundu ke krku, naskočila na motorku a dupla na plyn. Chvilku jsme se s tím dotyčným honili. Byl docela dobrej, ale na mě neměl. Takže to po chvilce vzdal a já mu perfektně ujela. Rozhodla jsem se, že na to místo se už vracet nebudu a pojedu naproti Seijimu. Málem jsem se s ním srazila, jak jsem spěchala. Prudce jsem zabrzdila a otočila se za ním.
"Polly! Mohli jsme být oba mrtvý...máma říkala, že nemáš jezdit tak rychle..." dívaly se na mě smutně jeho oči barvy moře.
"Máma tu už není..." řekla jsem vážně a slezla z motorky.
"Vidělas ho?" zeptal se mě.
"Midgar?" Přikývl. Já jsem se usmála. "Je velkej... Ale budeme si muset dávat bacha..." vzpomněla jsem si na toho motorkáře.
"Proč to říkáš?" zamračil se.
"Někdo mě sledoval..."
"Někdo?"
"Jo... Na motorce... Myslela jsem, že jsi to ty... Ale ujela jsem mu..."
"Poznalas ho?"
"Ne! Snažila jsem se ujet..." vyjela jsem na něj. Pak jsem se ale uklidnila a myslela na to, že kdyby tam byl se mnou on, dostali by ho. Měla bych ho naučit, jak se správně jezdí...ale on je strašnej strašpytel a navíc dbá na ty svoje limity. Nepojedu víc jak stoosmdesát, nevypiju víc jak pět panáků a blá blá. Udělala jsem dobře, že jsem už od malička moc mámu neposlouchala, protože bych byla stejná ženská jako on. A stejnej zásadovej morous. Nikdy se neusmíval. Jsem jeho sestra, ale ani já jsem ho nikdy neviděla se smát. Nebo aspoň usmívat. On byl chodící ponurost.
"Nad čím přemýšlíš?" vytrhl mě z mých úvah.
"Nad tím, jakej kamenej výraz pořád máš" udělala jsem na něj ksichtík. Seiji vzdychl.
"Já zase nad tím, jak můžeš bejt moje dvojče..." poznamenal a nakopl svůj stroj. Já jsem se musela pousmát. Tohle nechápal nikdo z nás. Nebyli jsme si ani trochu podobní. Ani vzhledově, ani duševně. Jediný, co nás spojovalo, bylo datum narození a pak to zvláštní tetování, co máme oba na kotníku. Pořád jsem se snažila mámu donutit, ať nám řekne konečně pravdu, že nám to nechala vytetovat, když jsme byli malí, ale kdykoliv jsem tohle řekla, začala na mě křičet, jak můžu bejt tak hloupá, že nic takovýho by nám neudělala a proč jí nevěřim a samý podobný hysterický věty. Jenže teď je pryč a já se nemám s kým hádat, protože Seiji se nehádá. Chybí mi. A on je prostě divnej. Kdybych ho měla popsat z pohledu cizího člověka, řekla bych přesně tohle: Bože jeho oči, dokonalý vlasy na kluka, mohl by se víc usmívat, něco na něm je a blá blá. A kdybych ho měla popsat z mýho pohledu: Bože jeho oči...až se jich občas bojim, dokonalý vlasy na kluka...není náhodou gay?!, mohl by se víc usmívat...chodící Emo co nepoznalo jinej druh výrazu, něco na něm je...je až moc tajemnej. No není prostě divnej?! Hm a když už tady tak polemizuju, tak nemůžu pochopit naše jména. Proč mně máma dala americký jméno a jemu japonský. Dost mě to štvalo. Připadala jsem si, že sem nezapadám. Ale naštěstí jsem se vychovala tak, že zapadnu kdekoliv. Usmála jsem se a rozjela se za Seijim, kterej měl slušnej náskok. Ale samozřejmě jsem ho hned dojela.
Dojeli jsme na kraj města a já rozložila mapu.
"Je to jenom kousek" řekla jsem a rozjela se. Snažila jsem se jet pomalu, abych neztratila Seijiho. Ale stačilo jenom sjet z hlavního tahu a dát se doleva. Na konci cesty stál malej opuštěnej domek mezi různými obchody.
"Myslel jsem, že budeme někde, kde je klid..." poznamenal Seiji a slezl z motorky. Já jsem si domek prohlídla a usmála jsem se.
"Buď rád, že máme aspoň něco" řekla jsem a vešla dovnitř.
"Představ si, že o dva domy dál je nějakej bar..." řekl ve dveřích. Jeho výraz byl pořád na bodu mrazu, takže jsem nevěděla, jestli to je dobře, nebo ne.
"Co to pro tebe znamená?" zeptala jsem se ho.
"Rozhodně rušný noci..." poznamenal a šel se podívat, jak to uvnitř vypadá.
"Pro mě aspoň nějakou zábavu" řekla jsem a šla za ním.
"Což mě trápí snad ještě víc než ten samotnej bar..."
"Ale no tak" dala jsem mu ruku kolem krku a zalomcovala s ním. Když jsem se vyblbla, prozkoumala jsem dům a šla ven pro věci. Mezitím, co jsem odpoutávala bágly z motorky, cejtila jsem, že na mě někdo kouká. Zvedla jsem hlavu a rozhlídla se. U toho baru, co zmiňoval Seiji, stáli dva muži a prohlíželi si mě. Ale jakmile viděli, že jsem se na ně podívala, sebrali se a zapadli do toho baru. Já jsem tam chvilku stála a pořád koukala na dveře baru. Přemejšlela jsem, co ty pohledy znamenaly. Nejsme tu vítaní? Jsme ti cizí? Nebo jenom prostě noví?!
"Polls?!" oslovil mě Seiji, kterej se objevil vedle mě. "Na co koukáš?" podíval se tím směrem, co já.
"Na nic..." řekla jsem a vzala si bágly. Seiji si vzal svoje a upaloval za mnou.
"Je zvláštní, že byl ten dům tak levnej, když je i s nábytkem..." šla jsem do svýho novýho pokoje. "Akorát to bude chtít pár úprav..."
"Nebude to tím, že ho nikdo nechtěl a ti, co nám ho prodali byli rádi, že se ho zbavili?!" prošel kolem dveří Seiji. Zakroutila jsem hlavou a vzdychla. Ten jeho "optimismus" vážně miluju...
"Nemohl bys být aspoň pro jednou normální?" poznamenala jsem a vybalila si těch pár věcí, co jsem měla.
"A nemohla by sis pořídit normální oblečení?" nakoukl do mýho pokoje.
"Co je špatnýho na kožených bundách a kanadách?! Hodí se to na motorku, můžu v tom chodit kde chci a mám to ráda..." usmála jsem se a sedla si na postel. Ta zakřupala a klesla.
"To ne... Zrovna moje postel..." dívala jsem se na její zlomenou nohu.
"Jak si řekla, bude to chtít pár úprav..." poznamenal Seiji a odešel. Já jsem měla sto chutí po něm tu nohu hodit. Pak jsem se rozhodla, že začnu s opravama hned. Obešla jsem dům dokola, abych zjistila, co je potřeba.
"Rozhodně to bude chtít nový okna a dveře, jestli chceš mít soukromí" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a před mýma očima se zjevil pěknej kousek.
"Nazdar" usmála jsem se na něj. "Jak víš o těch oknech?" podívala jsem se na dům.
"Sám bydlim v podobný chatrči, takže to jde vidět už od pohledu."
"Chatrči? Nevypadá jako chatrč..." podívala jsem se na ten bar. On se zasmál.
"Tam já nebydlim."
"Ale předtím jsem tě tam viděla."
"Já vim. Bydlí tam můj kámoš. Jsem tam dost často. Vlastně by se dalo říct, že jsem spíš tady než u mě."
"A ty bydlíš někde kousek?"
"Ne. Mám byt v ShinŘe" řekl prostě. Ohromilo mě to, ale dál jsem se na to neptala. Nechtěla jsem bejt ta, co vyzvídá. Ale mohla jsem si všimnout hned, že je voják. Má na to postavu.
"Neříkals náhodou, že bydlíš v podobný chatrči?! ShinRa není zase taková chatrč..." nadzvedla jsem obočí. On se pousmál, ale pak jeho koutky povisly.
"Dobře. "Bydlel" jsem. Teda ještě tam občas zajdu, ale..." nedořekl a mně bylo jasný, že by radši bydlel tam, než v samotný ShinŘe.
"Myslíš, že tady nejsme vítaný?" zeptala jsem se najednou. On se na mě svůdně usmál.
"To bych neřekl. Jenom nový..."
"Jasně" poznamenala jsem a šla k motorce.
"Ale myslim, že sem zapadnete" šel za mnou.
"Když myslíš..."
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"Jak bys řekl?" povytáhla jsem koutky a nasedla na motorku. Najednou jsem měla obličej ve stejný úrovni jako on.
"Nechám se poddat. Já jsem Zack" natáhl ke mně ruku.
"Tak se měj Zacku a dík za radu" mrkla jsem na něj a nastartovala.
"Počkej! Jak ti mám říkat?" naléhal.
"Jak chceš" řekla jsem a odjela. On tam zůstal nechápavě stát.
Když jsem se vrátila, Seiji akorát odvážel svojí motorku někam dozadu.
"Čau. Oběhla jsem všechno, co jsem potřebovala...teda až když jsem to našla...a počínaje zejtřkem se můžeme pustit do oprav. Koupila jsem něco k jídlu, takže když budeš mít hlad... Jo a našla jsem si práci. Není to teda nic moc... Vlastně to není vůbec pěkná práce, ale dá se to" řekla jsem mu všechno, co mi v paměti utkvělo. Seiji se na mě jenom znuděně podíval.
"Fajn, já si stihl vybalit, vyčistit všechno, co v tom domě bylo potřeba, zbavit se starejch krámů, posekat trávník a odradit místní svým šarmem" poznamenal a já zůstala ohromeně stát.
"Koho si prosimtě odradil?" zeptala jsem se pak.
"Byl tady nějakej kluk a ptal se na tebe..."
"Zack..." vydechla jsem. "Cos mu řekl? Neřekl jsi mu moje jméno, že ne..."
"Ne. Řekl jsem mu, že jestli je normální, tak už za tebou nepřijde, protože jsi magor..."
"Tos neřekl!" vyštěkla jsem na něj.
"Klid. Nevypadalo, že by mi to věřil... Ale je to kus, to se musí uznat..." řekl a zafrkala.
"Jo, ale za tvůj tým nekope, tak mi ho nech..." vyplázla jsem na něj jazyk.
"Odkdy se ty zajímáš o kluky?" setřel mě. Na to jsem mu neodpověděla a šla jsem vybalit jídlo.
Večer jsem ležela na pohovce a přemejšlela, jak bych se mohla zabavit. Vstala jsem a šla se podívat, co dělá Seiji. Ten si zase něco kreslil do svýho skicáře.
"Já snad umřu nudou" řekla jsem si sama pro sebe a vykoukla z okna. Do oka mi padly neony baru, který ve tmě pěkně zářily. "Hm... Nebylo by špatný se tam jít podívat. Jdeš se mnou?" obrátila jsem se na bratra.
"Kam?" zeptal se lhostejně.
"Do toho baru" řekla jsem nadšeně.
"Tak fajn" zaklapl sešit a vstal. Já nevěřila svým očím a uším. On se mnou fakt jde. To bude zábava.
Dveře byly dokořan otevřený, takže jsem viděla plno lidí uvnitř. Rozhlížela jsem se, kam by jsme si mohli sednout. Nabízel se nám stůl pro tři. Všichni na nás zvědavě koukali.
"Dojdu nám pro pití. Co si dáš?" zeptala jsem se Seijiho a rozhlížela se po místnosti.
"Něco mi dones" řekl a já vyrazila k barmance. Vypadala docela mile.
"Co to bude?" zeptala se, jen co jsem přišla.
"Dvakrát vodku" řekla jsem a otočila se na mýho bratra se zmučeným výrazem.
"Vy jste ty nový, že jo?" zeptala se a já přikývla.
"Tvůj přítel?" pokývla hlavou na Seijiho.
"Ne, bratr" řekla jsem a vzala si od ní panáky.




Teeeda, tak to byla moc hezká první kapitolka :)