Pokrčila jsem rameny a konečně se posadila k tý chutný snídani. Tu si zkazit nenechám. Jenže jsem si jí samým přemejšlením nemohla ani pořádně vychutnat, takže jsem jí do sebe doslova nakopala. Za celou tu dobu nikdo z nás nepromluvil.
"Au" vyprskla jsem kafe, kterýho jsem se právě napila. Myslela jsem, že za tu dobu stihlo vychladnout. Zack sebou při mým výkřiku trhnul, jako by se právě vzbudil.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě okamžitě.
"Je to jenom horký. Nic mi není" ujistila jsem ho, že kvůli takový prkotině si starosti dělat nemusí. Zack na mě zůstal koukat. Jestli do vteřiny neřekne něco normálního, odejdu.
"Fajn…" prudce jsem vstala a šla ven. Měla jsem chuť do něčeho kopnout, ale ovládla jsem se. Nakonec jsem se rozhodla jet domů. Stejně se Zack se mnou nebavil kvůli Seijimu, tak ať je aspoň důvod se nebavit. Vyjela jsem s motorkou a když jsem na ní nasedala, všimla jsem si že Zack stojí u dveří a kouká na mě. Věnovala jsem mu nenávistnej pohled a nastartovala. Zack si stoupnul před motorku a opřel se o ní.
"Uhni mi nebo tě přejedu" zúžila jsem oči.
"Nechci, abys odjela…"
"Tohle už jsem od tebe za dnešní ráno slyšela tolikrát…" zakroutila jsem výsměšně hlavou.
"Omlouvám se."
"Nemá to cenu. Jedu domů, abys měl aspoň důvod bejt na mě naštvanej" řekla jsem. Zack se zamračil.
"Slez z tý motorky" sykl.
"Mně nikdo poroučet nebude a už vůbec ne ty. Nemáš na to právo!" štěkla jsem. Zack obešel motorku, chytil mě za předloktí a jednoduše mě vytáhl na zem. Chtěla jsem mu vrazit facku, ale byl rychlejší. Chytil mě za obě ruce a přitáhl si mě k sobě.
"Pusť mě!" snažila jsem se vzepřít.
"Podívej se na mě. Slyšíš?! Podívej se na mě!" snažil se mě zklidnit. Ale já nechtěla. Chtěla jsem od něj odjet, protože tohle bylo i na mě moc.
"Nech mě bejt. Všechno jsi zkazil!" téměř jsem křičela. Zack mě pustil a zůstal stát jako solnej sloup. Já jsem nemeškala a šla k motorce.
"Jen si jdi" řekl naštvaně. "Ale s ním nebudeš o moc šťastnější než se mnou" řekl a já se zastavila.
"Nenávidim tě!" řekla jsem hnusně.
"Nápodobně" rozhodil rukama. Tím mě vykolejil. Myslel to vážně?! Protože já jo… Chvilku jsme tam stáli jak dva blbci na hanbě ve škole. Pak jsme uslyšeli motorku. Ohlídla jsem se za tím zvukem. Zack mě napodobil. Během chvilky se nám před očima zjevila motorka a pak jsem si všimla, že jí řídí Cloud. Co ten tady dělá?!
"Myslel jsem si, že tady budeš…" podíval se na Zacka, když zastavil.
"Co tady děláš?" zeptal se ho Zack a rozhlížel se kolem. Co hledá?
"Poslala mě ShinRa. Mám ti vzkázat, že jestli tam do půl hodiny nepřijdeš, tak prej do tý doby vymyslej, jakej pořádnej trest ti udělit, aby ses konečně zklidnil" řekl mu Cloud vážně. Podívala jsem se na Zacka. Ten se jen výsměšně usmál a mávl rukou.
"Stejně na mě nic neplatí. ShinRa je mi ukradená" řekl lhostejně.
"Zacku! Oba víme, že to není pravda. Copak už si nepamatuješ, co jsme si slíbili, když nás ShinRa vybrala?" zesmutněl Cloud. Zack se na něj významně podíval a vzdychl.
"Dobře. Jeď zpátky a řekni Angealovi, že se budu snažit co nejdřív přijet" řekl a podíval se na mě. Uhla jsem pohledem. Cloud se na mě taky krátce podíval, ale pak se zase otočil k Zackovi.
"Fajn…" řekl a odjel pryč. Otočila jsem se zpátky k motorce a čekala, že Zack něco řekne. Ale neřekl vůbec nic. Rychlostí blesku jsem odjela. Jakmile jsem přijela domů, Seiji byl v mžiku na verandě. Zase se na mě díval tím svým pohledem. Připadala jsem si jako na rentgenu.
"Nekoukej se na mě tak. Nic se nestalo" řekla jsem hned a šla dovnitř.
"Očividně…" poznamenal Seiji a šel za mnou. Sedl si do křesla a čekal, jestli začnu mluvit.
"No…nemusel jsi o mě mít strach. Nic se mi nestalo a venku jsem taky nespala" řekla jsem a ze všech sil si prohlížela potah toho křesla.
"To je všechno, co mi řekneš?!" zeptal se chladně.
"Co jinýho chceš slyšet… Se Zackem jsem nespala, ani jsme nedělali nic, co by se jiným lidem nelíbilo. Leda to, že jsme se pohádali" řekla jsem a založila si ruce na prsou.
"Kvůli čemu?" Nečekala jsem, že se zeptá.
"Ale, to nic… Jenom taková kravina…" mávla jsem rukou a chtěla jít do svýho pokoje.
"To pochybuju, protože jsi kvůli němu nešla do práce a najednou jsi tady a naštvaná" šel za mnou.
"Jo a říkám, že nemá cenu to řešit. Je to prostě idiot, nic víc…"
"Takže to na tebe zkoušel…" poznamenal Seiji.
"Ne to ne" vyhrkla jsem hned. Nechci, aby si Seiji myslel, že je Zack jenom další nadrženec, co chtěl zneužít jeho sestru. A hlavně aby na něj byl naštvanej. Stačí, že je naštvanej Zack. "Nic mi neudělal…nech to bejt. A nebo víš co?! Zajdu za ním a promluvím s ním" otočila jsem najednou.
"Cože?! Víš vůbec kde bydlí?!"
"Em…" Kde?! Jo už vim… "ShinRa!" řekla jsem a vyrazila ven. Pak jsem se na chvilku zastavila. Chci za ním jet?! Měla bych se mu omluvit za svoje chování nebo bych po něm měla chtít omluvu?!
"Počkej. Dovnitř tě nepustí ne?!" zastavil mě Seiji. Nasedla jsem na motorku a usmála se.
"Mě pustěj všude" prohrábla jsem mu vlasy a pak odjela.
-xxx-
No tak to je teda velkej komplex…
Momentálně jsem stála před ShinRou a měřila si jí od základů až po nejvyšší věž. Ztěžka jsem polkla a rozmýšlela se, jestli mám odjet. Jenže já přece nejsem srab. Zaparkovala jsem motorku a šla k hlavní bráně…teda myslim, že hlavní, protože u ní stála halda vojáků, byla tam závora a vjezd byl docela dost velkej.
"Přejete si?" zeptal se mě jeden z mnoha vojáků. Ani nevim, že jsem stála vedle něho.
"Ehm…no…jdu za jedním vojákem…teda myslim, že je voják…" řekla jsem nervózně. Ten dotyčnej se na mě zamračil a přeměřil si mě pohledem.
"Dovnitř nemůžete!" řekl přísně. Ušklíbla jsem se.
"Jako by mi to někdo neříkal…" řekla jsem si pod nos. "A nemůžete mi ho aspoň zavolat, když už tady tak nemožně stepuju?!" zamračila jsem se na něj já.
"Když mi řeknete koho…za mnou jste určitě nepřišla. Vás bych si totiž pamatoval" usmál se na mě. Já jsem nahodila kamennej výraz.
"Jasně… Jmenuje se Zack…ehm…příjmení nevim…" zrudla jsem, ale jakmile jsem řekla Zack, voják se otočil na ostatní a všichni se začali smát. Zřejmě věděli moc dobře, o koho jde.
"No, osobně bych vám doporučoval, kdybyste přišla za mnou a ne za ním. Jak jste na něho prosim vás narazila, taková pěkná slečna?!" zeptal se mě pobaveně.
"Upřímně, za váma bych nešla ani náhodou, když celou dobu určitě přemýšlíte nad tím, jak asi vypadám bez toho oblečení a to, jak jsem na něho přišla vám může bejt absolutně jedno" řekla jsem chladně a vojákovi sklaplo. "Tak zavoláte mi ho?!" otočila jsem se na ostatní. Všichni se na sebe podívali.
"On teď nemůže" řekl jeden.
"Je na koberečku…jestli víte, co to znamená" řekl další. Na koberečku? Proč? A v tu ránu mi to došlo. Ten průser se mnou.
"Musím za ním!" řekla jsem a chtěla jít.
"Tam nemůžete!" zastavil mě ten dotěrnej voják.
"No a co! Trest dostane jenom kvůli mně, protože jsem s ním dneska ráno byla" vylítlo mi. Všichni se po sobě podívali. Já jsem chtěla namítnout, že to není tak, jak to vyznělo, ale pak jsem si řekla no a co. Je mi úplně jedno, co si zrovna tihle budou myslet o mně a o Zackovi.
"Stejně tam nemůžete…" řekl zase. Já jsem zúžila oči.
"Fajn, tak mi zavolejte velitele Angeala" založila jsem si ruce na prsou. Všichni se po sobě zase podívali, ale pak jeden vyběhl. Nikdo se pak neopovážil se mnou mluvit. Když jsem z dálky uviděla Angeala, hned se mi ulevilo. Konečně nějaká známá tvář…
"Polly?" byl Angeal překvapenej, když mě viděl.
"Taky vás zdravim" mávla jsem rukou. "Potřebovala bych mluvit se Zackem" řekla jsem hned.
"To nejde, je teď u ředitele" řekl.
"To vim taky, ale je tam kvůli mně… nechci, aby měl problémy, takže tam naběhnu, abych si s ním mohla pak v klidu promluvit" zazubila jsem se, ale pak jsem zase zvážněla. Angeal vzdychl.
"Dobře, vemu tě za ním, ale musíš se chovat slušně a mluvit když bude třeba…" řekl a pokynul vojákům, ať mě pustěj. Já jsem se na toho dotěrnýho vítězně usmála a šla jsem s Angealem.




Nóóó fájne sa nám to rýsuje :D ma pobavilo že Polly nevedela Zackovo priezvisko... :D viem, že sa jej nikdy celým menom nepredstavil ale tak... kto by už nevedel Zackovo priezvisko? xD xD xD