close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

Kapitola 8.

26. srpna 2011 v 23:55 | Sobik |  Budoucnost nás teprve čeká
Všichni, kolem kterých jsem procházela, na mě civěli, až mi to bylo nepříjemný. Angeal mě zavedl k výtahu, kde stiskl poslední patro.
"Je mi líto, že má Zack potíže, ale já jsem ho varoval…" promluvil Angeal, když začalo bejt ve výtahu trapný ticho. Mezitím jsem přemejšlela, že mi vlastně Angeal tykal. Když jsme se poznali, vykal mi…
"Mohlo to bejt horší…aspoň se dostavil a skoro včas…" poznamenala jsem pak.
"Horší?!" podíval se na mě se zvednutým obočím.
"Jo. Měli jsme spolu strávit celej den, jenže pak se to trochu zvrtlo a pohádali jsme se. Proto jsem tady…" řekla jsem popravdě. Angeal vzdychl.
"Já ti do toho nechci mluvit, ale Zack není zrovna dobrá partie" řekl.
"Proč?" zeptala jsem se bez podtónu.
"Je problémovej a nedokáže se o sebe postarat natož mít s někým vztah."
"Jo ták" mávla jsem rukou. "To je mi jedno. Já taky nejsem zrovínka svatoušek. O sebe dokážu postarat, takže bych se při nejhorším dokázala postarat o něho. Akorát…dneska ráno mi přišel hodně starostlivej…vlastně už včera. Snídaně, povlečení postele…všechno zvládá s přehledem" vychvalovala jsem ho. Angeal chvilku mlčel.
"Třeba to v něm je, jenom nás vodí za nos…" zakroutil očima.
"Třeba…musíte nad ním mít pevnější ruku a ukázat mu, že už mu nebudete sloužit" řekla jsem. I když byl fakt, že já jsem mu žádnou mojí pevnou ruku neukázala. Prostě mě chtěl zaujmout. A teď se spolu nebavíme… Angeal se pousmál.
"Můžu to zkusit" řekl. Dojeli jsme až nahoru. Když se otevřely dveře výtahu a zaznělo cink, nějak jsem už nechtěla vystoupit. Ale odhodlala jsem se, protože jsem před Angealem nechtěla vypadat jako srab. Jenom nevim, co mě čeká. A neznáma na mě v poslední době bylo hodně.
"Počkej na chvilku tady" zastavil se Angeal pěd jednimi dveřmi.
"Dobře" pípla jsem a uvědomila si, jak vyplašeně to znělo. Angeal vešel dovnitř a mě nechal jako trotla stát venku. Civěla jsem na ty dveře. Nic na nich, krom kliky, nebylo. Ale za nimi…určitě tam byl Zack. Snažila jsem se poslouchat, jestli něco neuslyšim, ale nic. Jenom děsivý ticho. Po chvilce se dveře otevřely. Nečekala jsem to, takže jsem sebou cukla.
"Pojď dál" vybídl mě Angeal a já ztěžka polkla. Ale šla jsem za ním. Ocitla jsem se v příjemný prosklený kanceláři. Byla prostorná s jedním obrovským stolem, za kterým seděl muž s milou tváří.
"Dobrý den" řekla jsem slušně a dál se rozhlížela po místnosti. Byla tam křesílka. Moc křesílek. A jedna židle přímo u stolu. Na tý židli seděl Zack a jakmile jsem pozdravila, šokovaně se na mě otočil. Už otevíral pusu, že něco řekne, třeba co tady dělám, ale pak zase sklapl. Zřejmě si uvědomil, že zrovna není v situaci, kdy si může dělat cokoliv. Angeal mě vybídl, ať si sednu do jednoho z křesílek a sám si do jednoho taky sedl. Celou tu dobu jsem se dívala Zackovi na zátylek. Přitom jsem uvažovala nad tím, že bych si nejradši stoupla k němu a zajela mu do vlasů. Teda kdybych zrovna nebyla na místě, kde nesmim ani polknout a kdyby na mě Zack nebyl naštvanej. Radši jsem od něj odvrátila zrak a podívala se na Angeala. Ten se na mě pousmál.
"Jak sis Zacku mohl povšimnout, přišla za tebou tvoje…kamarádka… A víš proč?" zeptal se ho muž za stolem. Při slově kamarádka znejistěl. Co jsem vlastně Zackova…?! Momentálně jsem si připadala jako odkopnutá skoro-přítelkyně. Zack pootočil hlavu, aby mě uviděl aspoň periferně…asi aby se ujistil, že tady ještě pořád jsem.
"Ne" řekl rázně. Zřejmě je na mě ještě naštvanej. Ach jo.
"V první řadě prý, protože si s tebou potřebuje promluvit, ale když se dověděla, že jsi "na koberečku", jak se tomu říká, chtěla by se za tebe přimluvit. Je to pravda?" podíval se na mě.
"A-Ano" řekla jsem.
"Nepotřebuju, aby se za mě někdo přimlouval" řekl Zack. Měla jsem sto chutí vstát a hodit po něm jedno z mnoha křesílek. Cítila jsem, jak rudnu. Chtěla jsem něco namítnout, ale Angeal mi pohledem nakázal mlčet. Chlápek za stolem vzdychl.
"Zacku, Zacku…ty se opravdu nikdy nezměníš. Kdy si konečně přiznáš, že ne všechno, co uděláš, je správně?! Ona sem přijela, protože jí na tobě zřejmě záleží a ty se k ní chováš jako k rohožce, co mám přede dveřmi" zvýšil hlas chlápek. "Děkuju vám" řekla jsem si v duchu…a taky za to, že jste mě právě přirovnal k vaší rohožce…který jsem si ani nevšimla… Zack na to nic neřekl a začalo vznikat trapný ticho.
"Polly? Jmenujete se tak, že ano…" oslovil mě a já přikývla. "Můžete mi vysvětlit, proč se dnes ráno Zack nedostavil na svoje stanoviště? On totiž odmítá cokoliv říct" vyzval mě. Chtěla jsem hned začít mluvit, ale pak mi do hlavy padlo "odmítá cokoliv říct". Proč se Zack nehájí?! Je mu to šumafuk, že dostane trest, nebo mě jenom prostě nechce zmiňovat?! Rozhodla jsem se, že to prostě řeknu a je mi jedno, jestli se mnou pak Zack nebude mluvit, protože se mnou nemluví už teď. To je ale pech co…
"Nepřišel, protože byl se mnou. Dalo by se říct, že mě včera v noci zachránil a chtěli jsme spolu strávit den, jenže jsme se pak pohádali a navíc za ním přijel Cloud, tak se vrátil" řekla jsem ve zkrácený verzi. Zack nehnul ani brvou a chlápek pořád těkal očima z něho na mě.
"No, na jednu stranu je vidět, že jste se opravdu pohádali, protože jinak by se k vám určitě Zack takhle nechoval. Ale na druhou stranu, to co udělal, nebylo správné a trest ho stejně nemine. Jenom nebude tak hrozný. Přikloníme se k tomu, že vás včera v noci zachránil" pousmál se na mě a já mu úsměv oplatila. Pak jsem se ale podívala na Zackův zátylek.
"Takže když ses Rufusi už konečně rozhodl, můžu už jít?!" napřímil se Zack. Rufus…tak se jmenuje…ale kdo to vlastně je?! Upřímně je mi to fuk.
"Ano, můžeš jít" mávnul Rufus rukou a Zack vstal. Pak se ale zarazil. Jeho oči spočinuly na mě. Jako by teprve teď zjistil, že jsem tady taky. Vpíjela jsem se do jeho očí. Nedíval se na mě vůbec naštvaně. Chtěla jsem mu tak strašně říct, že se za moje chování omlouvám, ale teď jsem nemohla…
"Polly, vy můžete jít taky. Já tedy s Angealem ještě něco vyřeším" vytrhl mě ze Zackových očí Rufus. Nevim, jak dlouho jsme se na sebe dívali. Přišlo mi to jako celá věčnost. Každopádně si toho Rufus všiml, tak mě nechal, abych si se Zackem mohla promluvit. Zack mi podržel dveře a jen co je za sebou zavřel, spustil.
"Proč jsi sem přijela?!" zamračil se, ale na mě se nepodíval.
"Přijela jsem si s tebou promluvit" řekla jsem popravdě. Zackovy oči pomalu sjely na mě. "Seiji se ptal, proč jsme se pohádali, tak jsem chtěla…" nedořekla jsem.
"Seiji…pořád se to točí kolem něho!" sykl.
"Ne! To není pravda. To ty jsi na něj upjatej. Já se snažim mluvit o nás dvou" řekla jsem. Kolem nás prošel nějakej voják a pořád se ohlížel. "Nemohli…nemohli bysme si promluvit někde v soukromí?" zeptala jsem se.
"Fajn" odsekl Zack a šel k výtahu. Dveře se hned otevřely a Zack zmáčkl číslo nula. Tak daleko…
"Chtěla bych se ti omluvit. Sice za moje chování částečně můžeš ty, ale já se nechci hádat, takže chci ustoupit" začala jsem znova, jen co se výtah rozjel. Zack sjel po stěně a sedl si na zem.
"Jenom proto jsi přijela až sem?!" podíval se nahoru na mě. Přikývla jsem.
"Nechtěla jsem být doma se S…s ním. Vyptával se, proč jsme se pohádali a já nechtěla, aby věděl, že kvůli němu. Nesnesla bych, aby byl naštvanej ještě on na tebe" vynechávala jsem schválně Seijiho jméno. Bylo to jako mluvit o někom mrtvým… Zack na to nic neřekl a složil si hlavu mezi kolena.
"Tobě na mně asi opravdu záleží, co?!" řekl po chvilce. Na to jsem zase neřekla nic já, tak Zack zvedl zase hlavu a podíval se na mě. Založila jsem si ruce na prsou a nesměle si žmoulala bundu. Zack se zvedl ze země a přitiskl se na mě. "Omlouvám se" řekl a přinutil mě podívat se na něj. Ani jsem se nehla. Stejně jsem skoro nemohla dejchat, jak byl na mě nalepenej, ale nechtěla jsem, aby se odtáhl. Můj výraz zřejmě říkal "obejmi mě a polib mě", protože to Zack právě udělal. Hladil mě po zádech a něžně líbal. Nechala jsem se, protože jsem byla šťastná, že se to mezi náma urovnalo a zabořila jsem mu prsty do vlasů. Přesně jak jsem chtěla udělat před chvilkou. Pak jsem uslyšela známý cink. Odlepila jsem se od Zacka, ale na nás už civělo asi tak pět vojáků. Trapas. Okamžitě jsem zrudla.
"Nemáte co na práci?!" vyjel po nich Zack. Vypadalo to, že z něj maj respekt a hned vypadli.
"No super. Měla bych asi jít, než se to tady rozkřikne…" řekla jsem.
"Sama si za to můžeš. Přišla jsi za mnou" nadzvedl Zack obočí.
"Jo, ale nečekala jsem, že se budeme líbat ve výtahu…"
"Tak pojď ke mně. Stejně jsi chtěla soukromí a já teď nemůžu odejít" tajemně se usmál.
"To asi ne" kroutila jsem hned hlavou.
"Čeho se bojíš?!"
"Nadrženejch kluků!" řekla jsem hned. Zacka to pobavilo.
"Ty ses vážně dál nedostala co?!" prokoukl mě. Chtěla jsem namítnout, že to není pravda, ale on mě ke slovu nepustil.
"Slibuju, že budu hodnej" mrkl na mě.
"Ale já to nechci! Ani spolu nechodíme…" vyštěkla jsem a dávala si dobrej pozor, jestli nás někdo neposlouchá.
"A kdo mluvil o tom? Jenom říkám, že budu hodnej. To neznamená nic…jenom, že budu hodnej…" řekl hned. Já jsem si dávala na čas, než jsem se rozmyslela.
"Mně na tobě taky záleží" řekl vážně a vzal mě za ruku.
"Doufám, že to myslíš vážně, protože co jsem tě zatím poznala, mi přijde, že ti kromě tvýho domečku nezáleží na ničem…" řekla jsem a šla s ním.
"To není pravda. Záleží mi ještě na mojí motorce" ušklíbl se. Já jsem zakroutila očima. "A taky na Cloudovi. Lepšího kámoše jsem si nemohl přát. A na Angealovi. Mám ho rád…" jmenoval.
"Dobře, dobře. Pokusim se tomu uvěřit" řekla jsem ze srandy. Zack mě zavedl před nějaký dveře. Zase dveře.
"Tak tady teď bydlim…" řekl a odemkl. Ocitla jsem se v něčem, co by se dalo nazvat pokojíkem. Vypadalo to jako na normální ubytovně. Akorát měl vlastní koupelnu a velkou postel…
"No…je to…malý" řekla jsem popravdě.
"Já vim. Ale mám to sám pro sebe…"
"Tos měl svůj domeček taky" řekla jsem a Zack posmutněl.
"Já vím…" řekl a sedl si na kraj postele. Sedla jsem si k němu.
"Promiň. Uklouzlo mi to…"
"To je v pohodě. Vždycky musíš kvůli práci něco obětovat. U mě to nakonec odneslo bydlení…" pousmál se.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Udělej...

...Klik:)

Komentáře

1 ℘Paulush℘ ℘Paulush℘ | 27. srpna 2011 v 0:50 | Reagovat

Měla jsem sto chutí vstát a hodit po něm jedno z mnoha křesílek. :D :D :D :D ma rozsekala tá veta... :D (som ujetá, to neber v potaz :D ) Ale inak fajná kapitolka! ;) :-) som sa pobavila :D :D :D fakt to čakanie stojí za to! ;) ;)

2 Tamara Tamara | E-mail | Web | 27. srpna 2011 v 2:21 | Reagovat

Souhlasím s Paulush :D čekání opravdu stojí za to :D  pěkný dílek :D

3 drac-lebrun drac-lebrun | Web | 27. srpna 2011 v 8:40 | Reagovat

Děkuju vám holky:-*

4 Lala◄► Lala◄► | Web | 27. srpna 2011 v 10:13 | Reagovat

Taky děkuji

5 Kikki Kikki | Web | 31. srpna 2011 v 23:11 | Reagovat

úžasný, skvělý, báječný...

6 drac-lebrun drac-lebrun | Web | 1. září 2011 v 6:25 | Reagovat

:-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama