Po dalším rozmlouvání o tom, jak to bude všechno dobrý, jsem usnula v Zackově náruči, tím pádem u mě musel zůstat celou noc. Myslela jsem, že během noci třeba odejde, ale když jsem se vzbudila, pořád u mě byl. Pomalu jsem se zvedla, abych ho neprobudila, ale stejně zamžikal očima a už byl vzhůru.
"Jakto, že jsi zůstal?" zamumlala jsem rozespale.
"Zaprvý jsem nechtěl odejít, když jsi tak krásně spala a zadruhý jsem ani nemohl, když ses uvelebila na mně" našpulil pusu.
"Mohls odejít. Já bych zase usnula" lehla jsem si na postel. Zack se natáhl vedle mě.
"Vzhledem k tomu, co se v posledních dnech stalo, bych ti klidně dělal rohožku. Takže dělat ti postel pro mě bylo to nejmenší" řekl a políbil mě do vlasů.
"Nemáš být někde jinde?" vzpomněla jsem si na jeho trest, kterýmu se vyhl.
"Aby mě zase na týden zavřeli?! Teď?! Po tom všem? Zůstanu radši tady, pokud ti to nevadí" přitulil se ke mně.
"Přijdou si pro tebe…" namítla jsem.
"Ne hned…" hájil se.
"Jednou jo." namítla jsem znova.
"Ne hned!" zvýšil hlas. Otočila jsem se, abych na něj viděla. "Ne hned…" řekl znova, už jemněji.
"Dobře" řekla jsem prostě a zase zavřela oči. Nemělo cenu mu odporovat.
"Chceš donýst něco k jídlu?" zeptal se mě Zack. Otevřela jsem zase oči a přikývla.
"Ale asi tady nic nebude, pokud není Seiji vzhůru" namítla jsem a vstala. "Půjdu to omrknout a kdyžtak zajdu něco koupit."
"Půjdu s tebou" řekl Zack. Já jsem otevřela pusu, že to je dobrý, ale nakonec jsem jenom kývla na souhlas. Nechtěla jsem se s ním hádat o tom, že mě nečeká žádný nebezpečí těch pár kroků do krámu. Ale člověk nikdy neví…
Seiji ještě spal, takže jsme se umyli a vyrazili do krámu. Úplně jsem dostávala hlad z toho všeho jídla, co jsem tam viděla. Jen co jsme přišli zpátky, hned jsem začala připravovat snídani. Seiji asi slyšel ten rachot a přišel rozespalej dolů.
"Ahoj ospalče" usmála jsem se na něj.
"A-Ahoj… Už je ti líp?" zeptal se mě, když mě viděl v dobrý náladě.
"Už je to lepší…po fyzický stránce teda…" ujasnila jsem mu to. "Máš hlad?" podívala jsem se na čerstvě opečený bagety.
"Něco bych zakousl…" sedl si ke stolu.
"Dobrý ráno" zjevil se Zack.
"Dobrý…" odpověděl vykuleně Seiji. "Ty jsi tady? Myslel jsem…"
"Ne, zůstal jsem tady celou noc. Polly si ustala v mojí náruči a já jí nechtěl budit, takže jsem tady přespal. Teda jestli ti to vadí, stačí říct…" řekl v klidu Zack a čekal na bratrovu odpověď.
"Ne, to je dobrý. Jenom se divim, že jsi tady. Jsem překvapenej, nic víc…" řekl Seiji a podíval se na jídlo, co jsem před něj dala.
"Budeš jíst, Zacku?" usmála jsem se na něj.
"Že se ptáš" oplatil mi úsměv a sedl si vedle Seijiho. Podala jsem mu talíř s jídlem a sedla si k nim. Oni dva si začali o mně povídat a jak jsem je tak sledovala, vypustila jsem z hlavy, co říkají a jenom se dívala na ten dokonalej obraz. Dva nejdůležitější muži v mým životě sedí spolu u snídaně a s úsměvy na rtech debatují. Nádhera… Kéž by tady byla i máma a seděli bysme tady jako rodina. Seiji by tady měl taky svojí přítelkyni…ehm…přítele. Mohl by to být třeba Cloud. A třeba by tady s náma seděl i Angeal, kterej by chodil s mámou… A byli bysme všichni šťastní…
"Polls, jsi v pohodě?" natáhl se ke mně Zack a vzal mě za ruku, co jsem měla položenou na stole.
"Hm?" zaostřila jsem svojí mysl na něj. "Co jsi říkal?"
"Ptal jsem se jestli jsi v pohodě…vypadala jsi…nepřítomně…"
"Taky jsem byla. Přemejšlela jsem nad tím, jaký by to bylo, kdybychom takhle snídali pořád. Jako rodina" přiznala jsem a Zack se Seijim si vyměnili zvláštní pohledy.
"Víte, jak úžasnej pohled to je, když si vy dva povídáte u snídaně? Zrovna vy dva…"
"Úžasnej?!" řekli oba nastejno.
"Ano. Můj kluk s mým bratrem si povídaj u snídaně a já je můžu jen tak sledovat" usmála jsem se.
"Vážně jsi v pohodě?" zeptal se mě Seiji. Zřejmě si o mě dělaj starost, že mi hráblo.
"Jo. Jenom jsem ráda, že jsem doma" zalesklo se mi v očích. Oba se na mě s láskou podívali.
"Neměli jsme sem jezdit…" řekl najednou Seiji.
"Cože?!" vykulila jsem oči.
"Jenom tě to tady ničí…" zamračil se. Já jsem prudce vstala od stolu.
"Ne. To není pravda. Jenom prostě…věci se nevyvinuly tak, jak jsme si mysleli. Ale neničí mě to tady. Mám tady Zacka…mám tady rodinu…" Zack nechápal, co to do nás vjelo.
"Hele lidi. Klid. Buďte rádi, že to skončilo tak, jak to skončilo…" snažil se nás uklidnit. Sedla jsem si zpátky na židli a házela vražedný pohledy na Seijiho. Takhle mě snad ještě nikdy nenaštval.
"Víte co, není mi nějak dobře. Půjdu si na chvíli lehnout" řekla jsem po chvilce.
"Dobře" vstal Zack od stolu.
"Promiň Zacku, ale chci být na chvíli sama…" zklamala jsem ho a odešla nahoru. Lehla jsem si do postele a přemýšlela nad tím, co řekl Seiji. Co by se stalo, kdybychom jeli do jinýho města? Kdybych nikdy nepoznala Zacka? Kdyby… Samý kdyby… Po chvilce někdo zaklepal na dveře. Myslela jsem, že to je Zack.
"Pojď dál" řekla jsem. Do pokoje vešel Seiji. Okamžitě jsem si sedla. "Chceš něco?!" zeptala jsem se naštvaným tónem.
"Zack si někam odskočil. Přišel jsem se ti omluvit. Neměl jsem na tebe takhle vyjíždět…" začal.
"Ne to neměl!" řekla jsem stejným tónem.
"Omlouvám se! Já jenom…prostě jsem měl o tebe takovej strach. Ani nevíš… Nevim, co bych dělal, kdyby se ti stalo něco vážnýho. Nebo kdybys…" sedl si ke mně a objal mě. Zaskočilo mě to.
"Umřela?! Jako máma?" doplnila jsem za něj. Seiji se odtáhl a provinile se na mě podíval. "To je dobrý. Jsem pořád tady ne…" snažila jsem se vtipkovat, ale jeho výraz se nijak nezměnil…jako nikdy.
"Musím ti něco říct…" promluvil Seiji po chvilce ticha.
"A co?"
"Jde o nás dva…"
"Já vím, já vím… Ale já už jsem se přes to překonala. Zamilovala jsem se do Zacka a tím se přiměla k tomu, abych ti už konečně dala pokoj" řekla jsem narovinu. "Takže mě teď můžeš klidně sourozenecky obejmout, aniž by to něco znamenalo" rozpřáhla jsem ruce. Seiji na mě zůstal koukat. "No ták. Jsem v pohodě" řekla jsem a přitiskla se k němu. Seiji dal po chvilce ruce kolem mě a vzdychl.
"Chtěl jsem ti říct něco jinýho, ale to je fuk" zamumlal.
"Tak povídej" vybídla jsem ho.
"Myslel jsem si, že budete oba tady. Už všechno v pohodě?" vlítl do pokoje Zack. Já jsem se na něj usmála a kývla. Pak jsem se podívala na Seijiho, kterej vypadal jako po pohřbu.
"Promluvíme si jindy…" vzala jsem ho za ruku.
"Vyrušil jsem vás při něčem? Klidně počkám…" hodil Zack zpátečku.
"Ne, ne. To je dobrý. Vlastně už není o čem mluvit" vyhrkl Seiji, políbil mě na čelo a nechal mě v pokoji se Zackem.
"Vypadá to, že je z toho všeho zničenej víc než já" řekla jsem a poklepala na místo vedle mě, aby si Zack sedl. Ten se ke mně hned přitulil.
"Jenom má o tebe strach. Sice vypadá, že by všechny nejradši umlčel svým vražda pohledem, ale má tě rád. Jsi jeho sestra…" vysvětlil mi.
"Jasně…" řekla jsem, i když mi tahle odpověď nestačila. Co mi chtěl Seiji říct?




já bych řekla, že je Seiji zamilovanej do Polly :D jinak krásnej dílek :D už se nemůžu dočkat dalšího :D