Když se řekne sourozenec, automaticky se mi vybaví moje sestra. Jak by taky ne, že jo.
Dneska 11.září je jí 20 let:)
Je o dva roky starší, ale všichni s náma vždycky zacházeli jako s dvojčatama. Stejný oblečení, stejná míra kapesnýho, bonbonů a tak dále. Dokonce si nás všichni pletli a pletou. I když se ze všech sil snažíme, abysme nevypadaly stejně, dopadá to pokaždý stejně. Dřív jsem měla tmavě hnědý vlasy a ségra skoro blond, teď je to naopak, ale vždy jsem byla Šarmonča a Šárka byla Moni-šári:D:D Ale já si prostě nemůžu pomoct a nevidim ani špetku podoby:D
Každopádně jsme už odmalička dělaly všechno společně. Nerozdělily nás ani různý třídy. Nerozdělil nás ani její první kluk. Nerozdělil nás nikdo. Až na její druhou nejlepší kamarádku...
Dřív jsme si byly opravdu hodně blízké a měly jsme se rády, ale jednou musí přece nastat konec...
Postupem času jsme se úplně odcizily a tím, že jsem šla na gympl, to bylo jenom horší a horší. Občas mi přišlo, že se za mě i stydí. Že jsem ta spodina v jejím životě. Jinak řečeno, dělaly jsme každá, že tady ta druhá není. A tak jsme si na to zvykly.
Nevím, čím se to stalo, ale najednou se to všechno začalo vracet k normálu. Jestli to bylo tím, že potřebovala pomoct s učivem, nebo jsem prostě byla ten ochotnej blbeček, co pro ní všechno udělá. Nevím.
Každopádně, od tý doby, co se napůl přestěhovala ke svýmu příteli a vidíme se málo, tak když má dobrou náladu, jsme zase ty starý ségry.
Pamatuju si doby, kdy jsme spolu hrály dostihy, karty nebo jiný hry. Jak jsme se předháněly s autama na playstationu. Jak jsme spolu jezdily na kolech, na bruslích. Lyžovaly spolu...
A co spolu děláme teď?!
Občas se najde společná chvilka, kdy spolu vybíráme nový songy na její cédéčko. Ironie že...
Ale i tak říkám, že si nemůžu stěžovat, protože jsou i horší sourozenci a nebo jsou jedináčci, co sourozence chtěli, ale nedostali.
Takže díky Bohu za to, co mám:)


Tak jsme si aspoň trochu podobné?:D



