close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

Kapitola 17.

9. října 2011 v 20:29 | Sobik |  Budoucnost nás teprve čeká
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě Zack.
"Ne…nejsem…jsou úplně mokrý!" Seděla jsem na zemi v kaluži a koukala na peřiny, ze kterých kapalo. Že jsem byla ráno tak aktivní a dávala je ven vyvětrat.
"Ale já nemluvím o těch dekách…" Vzdychla jsem.
"Nemyslela jsem si, že to dopadne tak, jak to dopadlo…" přiznala jsem a složila hlavu do dlaní.
"Já taky ne…teda čekal jsem, že třeba potkáme Seijiho a dopadne to tak, že odejdeš, ale že se do toho ještě vloží Kadaj a… Jsem z toho zmatenej…" řekl Zack a sedl si ke mně. Já jsem jenom zabručela.
"No ták. Jsou to jenom deky" pohladil mě po zádech. Zvedla jsem hlavu a zaksichtila se na něj.
"Ale jsou úplně mokrý…kvůli mně… Pod čím teď budeme spát? Potřebujeme je…" řekla jsem potom.
"Bavíme se opravdu o těch dekách?!" nadzvedl obočí Zack. "Tak za ním zajeď" řekl nakonec. Já jsem mlčela. Nechtěla jsem dělat další scény o tom, jak mi ublížil a bla bla bla. "Chceš, abych tam jel s tebou?" nabídl mi, ale já jsem pořád mlčela. Vůbec jsem v tuhle chvíli nevěděla, co chci. "Mám tě k němu dotáhnout násilím?" pokračoval a já se musela usmát.
"Ty vážně chceš, abych tam šla?" nadzvedla jsem obočí.
"O to se tady celou tu dobu snažím…je to tvůj brácha…" řekl Zack a já na něj pohlídla jako na naprostýho magora. "Tak dobře, tak není…ale víš jak to myslím ne… nemůžeš s ním 19 let žít a pak mu dát jednoduše košem. Vidím, jak ti to ubližuje a to jsem s tebou pár hodin…"
"Miluju tě" řekla jsem po chvilce. Zack na mě zůstal koukat.
"Uvědomuješ si, co jsi mi právě řekla?" nadzvedl obočí.
"Stoprocentně a stojím si za tím, protože máš sice chybky, ale jinak jsi naprosto dokonale úžasnej" zahrnula jsem ho komplimenty. "Ale ty mě nemusíš napodobovat, nečekám to od tebe. Jenom jsem chtěla, abys to věděl…"
"Řekni to znova" usmál se na mě Zack.
"Miluju tě" zopakovala jsem a Zack mě něžně políbil.
"Taky tě miluju a ať už se stane cokoliv, milovat tě budu…"
"Co by se mělo stát…"
"Vím, že ti Seiji není lhostejnej…"
"Takže tam mám vážně jet?!"
"Je to tvůj pravej domov. On je tvůj domov. Je tvoje jediná vzpomínka na mámu…" řekl Zack a já myslela, že se rozpláču. Takový dojemný kecy… "Ale jestli chceš, můžu jet s tebou…" nabídl mi znovu.
"Ne…jestli tam mám opravdu jet, tak sama" vstala jsem a Zack přikývl.
"Dobře. Hlavně doufám, že se ti nic nestane, neublížíte si a nikdo mi tě neukradne…" dělal narážky na Kadaje a na to, jak jsme se se Seijim chtěli poprat. Musela jsem se pousmát.
"Budu se snažit" řekla jsem, políbila ho na rozloučenou a potom vyrazila.
Když jsem přijela před dům, uvědomila jsem si, jak dlouho jsem tady nebyla. Měl nový okna a podle toho, jak to vypadalo kolem něj, jsem usoudila, že se bude dělat i obložení. Seiji se za celou tu dobu, co jsem zaparkovala, slezla a došla ke dveřím, neukázal. Přede dveřma jsem se zastavila a přemýšlela, jestli mám jít dovnitř rovnou nebo jestli mám zaklepat. Nakonec jsem radši zaklepala. Ale nikdo mi otevřít nepřišel.
"Seiji?!" zavolala jsem a dívala se skrze okna na verandě, jestli ho nezahlídnu.
"Polls?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Seiji stál pod schodama a překvapeně na mě koukal.
"Kde jsi byl?!" zamračila jsem se.
"Vzadu. Děláme s Cloudem na domě. Slyšel jsem nějaký zvuky, tak jsem se šel podívat" řekl a ukázal za dům. Sešla jsem dolů a šla s ním dozadu.
"Ehm…ahoj…" pozdravila jsem Clouda s kladívkem v ruce. Pak jsem se podívala na dům. Zezadu už byl skoro celej hotovej. "Páni. To je nádhera" řekla jsem obdivně.
"No, snažíme se" usmál se na mě Cloud.
"Proč jsi přijela?" zeptal se mě Seiji najednou. Vzdychla jsem a podívala se na něj.
"Přijela jsem za tebou" řekla jsem popravdě.
"Tak to já nebudu rušit" promluvil Cloud.
"Díky" pousmála jsem se a on odešel. Seiji si založil ruce na prsou a civěl na mě tím svým kamenným výrazem.
"Nepůjdeme si promluvit dovnitř?" ukázala jsem směrem do domu.
"Fajn" přikývl Seiji a vykročil. "Tak o čem chceš mluvit?" zeptal se mě naprosto lhostejně.
"O nás" řekla jsem rázně, protože kvůli čemu bych za ním asi tak přijela. Seiji vzdychl.
"Já jsem ti opravdu nechtěl ublížit… Myslel jsem, že to tak bude lepší, že budeš ráda. Měl jsem si uvědomit, že jsi už dala přednost Zackovi. Jsem blbec…" začal se mi omlouvat.
"To popírat nebudu…" poznamenala jsem. "Ani mi nevadí, že nejsme sourozenci, ale co je mi líto, že už vlastně nemám žádnou rodinu, nemám domov…nic… Když bych to tak řekla, všechno jsi mi vzal…" řekla jsem zoufale.
"Ale to přece není pravda. Pořád tady máš domov…"
"Jak s tebou můžu bydlet?!" zamračila jsem se, protože to nebylo zrovna normální, abych bydlela s klukem, kterej vlastně není můj bratr, ale ten, co mě má rád…
"Jsem pořád tvůj bratr, aspoň pro ostatní. Víme to přece jenom my čtyři… Kam půjdeš, až se rozejdeš se Zackem? Jsme spolu celej život, nemůžeš to přece jen tak vzdát… Stačí, když se budeme prostě chovat tak, jako vždycky…"
"A co představa toho, že když tě obejmu, budeš si vždycky myslet něco víc, než jen to, že to je přátelský objetí…" namítla jsem.
"Já nejsem psychopat, jenom tě mám rád. A chci, aby ses vrátila domů."
"Já si to ještě rozmyslim…" řekla jsem a otočila se k odchodu.
"Takže je to už mezi náma v pohodě?" zeptal se nadějně Seiji.
"Mezi náma to už nikdy v pohodě nebude…" zklamala jsem ho a pak šla ven, podívat se na Clouda a jeho práci.
"Nemusíš to dělat…" přišla jsem k němu a koukala, jak vyměřuje prkna na obložení domu.
"Já vím, ale baví mě to a navíc chci Seijimu pomoct. Jsme kámoši…" mrkl na mě Cloud.
"Jasně, na to jsem jaksi zapomněla…" zakroutila jsem očima.
"A navíc mi nabídl, že sem můžu jezdit na víkendy… Jako Zack domů, tak já sem" dodal a já vykulila oči.
"Jako že tady hodláš bydlet?! Vy spolu snad něco máte?!" zeptala jsem se.
"Jo ták. Ne, jsme jenom kámoši… Tak co, vrátíš se sem, když už dům začíná vypadat k světu?" zeptal se mě.
"Nevím…" pokrčila jsem rameny a zadívala se na dům. "Je to ale opravdu pěkný…"
"Jestli se hodláš vrátit, tak to abych máknul, protože ti chctěl Seiji udělat radost a chce dát do pucu tvůj pokoj… Teda ostatní místnosti taky, ale tvůj pokoj jako první. Nakoupil i nábytek… Ale pšt, že jsem ti to řekl" prozradil mi a já jenom nechápavě přikyvovala. Seiji mi chtěl zrenovovat pokoj?! Copak on počítá s tím, že se opravdu vrátim?!
"Dík za upozornění…já to ještě zvážim" řekla jsem a otočila se k odchodu.
"Pozdravuj Zacka" řekl ještě Cloud a já pak, aniž bych se rozloučila se Seijim, odešla. Cestou jsem nad tím vším přemýšlela. Měla bych dát Seijimu šanci a vrátit se?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Udělej...

...Klik:)

Komentáře

1 Tamara Tamara | E-mail | Web | 9. října 2011 v 21:52 | Reagovat

Krásnej dílek jako vždy xD těším se co se bude dít dál xDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama