close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

Kapitola 20.

29. října 2011 v 23:43 | Sobik |  Budoucnost nás teprve čeká
"Nerad ruším…" řekl naštvaně a pustil na zem tašky. Já jsem se vykuleně podívala na Seijiho a pak zpátky na Zacka.
"Ruším?" dělala jsem absolutně blbou. Kolik z toho všeho asi tak slyšel… Ale já jsem přece neřekla nic špatnýho.
"Jasně, vyrušil jsem váš při zřejmě hodně důležitým rozhovoru!" zamračil se na Seijiho. Podle jeho pohledu jsem usoudila, že tohle není dobrý.
"Ani ne" řekl Seiji opatrně. Zřejmě tušil, že Zack není zrovna v pohodě. "Jenom jsme si povídali. Jako brácha a ségra…"
"Ale vy nejste sourozenci sakra! Tak už jí dej pokoj!" vylítnul na něj Zack.
"Zacku dost!" snažila jsem se ho zatlačit zpátky ke dveřím, co nejdál od Seijiho. Seiji se zvedl z postele a založil si ruce na prsou.
"Ještě chvilku se chovej tak, jako teď a můžeš se s Polls rozloučit. Na to jí znám moc dobře" řekl Seiji nevrle a těkal po nás očima.
"Seiji!" okřikla jsem ho.
"Co tím myslíš?!" zakřičel na něj Zack.
"Co se děje?! Myslel jsem, že sem někdo vtrhl…" vyběhl po schodech Cloud a nechápavě na nás tři koukal. "Brácho, co blbneš?!" podíval se na rozzuřenýho Zacka.
"Nebude se plíst do mojí holky!"
"Jenom jsme si povídali. Já moc dobře vím, co dělám!" vložila jsem se do toho. Ale to jsem asi neměla dělat.
"Vážně?! Myslím, že kdybych přišel o trochu později, už bych vás viděl v objetí…" podíval se na mě Zack a já strnula. Srdce se mi rozbušilo a hrdlo se mi stáhlo. Otevřela jsem pusu, že řeknu, že to nemyslel vážně, ale nic ze mě nevyšlo. Prudce jsem se nadechla a vlepila Zackovi pořádnou facku. Hlava mu odlítla do strany, ale nic na to neřekl. Pak jsem se rozeběhla pryč. Ale moc daleko jsem nedoběhla. Venku bylo už tolik sněhu, že jsem nemohla ani jít, natož běžet. Navíc jsem upadla, takže jsem nějak přestala přemýšlet a zůstala ležet. Dívala jsem se do nebe. Připadalo mi, že tam ležím celou věčnost. A pak jsem uviděla mámu.
"Mami?" zamžikala jsem očima, abych setřásla z řas vločky a natáhla k ní ruku. Ale ona byla v mlze a vzdalovala se. "Mami! Mami vrať se. Nenechávej mě tady samotnou…"
"Musíš vstát" řekla, ale ne jejím hlasem.
"Co…" řekla jsem nechápavě.
"No tak vstávej…" řekla znova, ale už to nebyla ona. Její ruce, který se ke mně natahovaly, se změnily a před mýma očima se zjevil Zackův obličej.
"Běž pryč…" řekla jsem unaveně. "Chci tady zůstat s mámou…"
"Dobře. Ale jenom tě zvednu" řekl naprosto v klidu.
"Fajn…" řekla jsem a zavřela oči. Ucítila jsem, jak mě jeho silný ruce podebraly a pak už mě na uchu šimraly jeho vlasy.
"Ležela ve sněhu kousek odsud. Asi má halucinace" slyšela jsem Zacka. A další hlasy. Pravděpodobně Seijiho a Clouda.
"Ach bože, je úplně promrzlá."
"Halucinace?"
"Myslela si, že jsem její matka…"
"Ach Polls…"
"Dojdu pro deky, ulož jí do postele." Ucítila jsem pod sebou měkkou postel. Přikryli mě a pak už bylo ticho. Nevím, jestli mě nechali samotnou, nebo na mě jen tak civěli. Neobtěžovala jsem se otevřít oči. Ponořila jsem se do neklidnýho spánku, ve kterým se mi zdál sen. Byl o mámě. A o Zackovi…
"Ještě se neprobudila?" probudila mě ta otázka ze spaní. Zamžikala jsem očima.
"Máš horečku" objevil se přede mnou Cloud a sahal mi na čelo.
"To přejde…" řekla jsem vyčerpaně.
"Celou noc jsi hořela. Čekali jsme, až se probudíš. Vezmeme tě do nemocnice."
"Já nikam nechci. Stejně mi nepomůžou…" odmítala jsem.
"To nemůžeš vědět. Nechceme, aby se to ještě zhoršilo. Copak chceš umřít?"
"Stejně by to všem bylo fuk. Aspoň bych byla s mámou…"
"Zase mluví z cesty?" objevil se v pokoji Zack. Já jsem otočila hlavu stranou, jen abych se na něho nemusela dívat.
"Vypadni…" sykla jsem. Na to jsem sílu ještě měla.
"Promiň zlato, ale já jsem ten, kdo ti jaksi zachránil život…"
"Kdyby nebylo tebe, nic z toho by se nestalo. Ty… Ty… Majetnickej blbečku!" ohnala jsem se po něm.
"Fajn…" řekl Zack bez náznaku emocí. "Oblíkni se, za pět minut vyrážíme. A je mi jedno jestli pojedeš v pyžamu, spodním prádle, nebo zabalená v dece…" dodal a odešel pryč. Podívala jsem se na Clouda, ale ten radši uhnul pohledem.
"Já nikam nejedu. Ať si jede sám a cestou to veme do léčebny" řekla jsem a přitáhla si deku až ke krku.
"Já tě nechci mít na svědomí…" řekl prosebně Cloud.
"Jestli chceš, napíšu závěť, aby tě z toho neobvinili…" řekla jsem sarkasticky a otočila se k němu zády.
"Tý hádky nechci být svědkem" vzdychl a odešel. Za chvíli zase přišel Zack.
"Takže jedeš zabalená v dece…" řekl ironicky.
"Nejedu nikam!" řekla jsem tvrdě.
"Tak to máš zlato smůlu, protože jsem řekl! Jsi naprosto mimo…" přešel k posteli a odtáhl mi deku. Byla jsem jenom ve spodním prádle. Pravděpodobně mě jenom svlíkli a přikryli…
"Já. Nikam. Nejdu!! Nebudeš za mě rozhodovat. Ty ne!" řekla jsem a vyrvala mu deku z ruky. "A přestaň mě oslovovat "zlato"!" Zachumlala jsem se zpátky do deky. Chvilku bylo ticho, že jsem slyšela, jak Zack těžce oddechuje.
"Vrať se, až budeš v klidu…" zamumlala jsem a deku si hodila přes hlavu.
"Polly? Polly odpusť…" řekl Zack po chvilce a snažil se mě pomalu odkrýt. Nebránila jsem se. "Promiň mi. Chovám se jako blbec…" Já jsem na to nic neřekla. Nechtěla jsem. A ani jsem nevěděla, co mu na to mám říct. Leda to, že to popírat nebudu. "Nechtěl jsem, aby to dopadlo až takhle. Ale on. On mě vážně naštval. Nesnesu, jak se ti pořád pokouší dostat pod kůži. Copak sis toho nevšimla? Od tý doby, co jsi ho odkopla, se může přetrhnout, jen aby tě dostal zpátky. Nazvala jsi mě majetnickým blbečkem. Toho blbečka chápu, ale já tady nejsem ten, kdo je majetnickej…" mluvil a mluvil a já jenom poslouchala. "Tak řekni něco…"
"Já nevím co…" promluvila jsem.
"Vždycky máš něco na jazyku…"
"Mně už to ale nebaví. Stejně to vždycky dopadne tak, že mě jenom neprávem obviníš."
"Odpust mi to prosím" sedl si ke mně na postel.
"Já ale nevím, co přesně ti mám odpouštět. Stejně ti co nevidět ujedou nervy a vybouchneš nanovo. A já už to nechci poslouchat. Nechci, abys mi znovu ubližoval!"
"Polls prosím…"
"Ne Zacku. Uvědom si to všechno, jinak o mě přijdeš úplně…" Nechtěla jsem říkat, že už o mě přišel, protože jsem si to ani já nechtěla přiznat. Ale tím, co udělal…co řekl…ve mně něco zlomilo a já už si od něj nenechám ubližovat.
"Nedělej to…prosím…" žadonil, ale já nepovolila, i když jsem chtěla. Chtěla jsem se k němu otočit a ukázat mu, že to myslím vážně, ale asi bych to při pohledu do těch jeho očí nedokázala.
"Mezi náma je konec Zacku."
"Jak dlouho tohle bude trvat…"
"Nevím… Možná až se přestaneš chovat jako blbeček…"
"Mám tě rád…" řekl a pak odešel. Utřela jsem si z tváře slzy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Udělej...

...Klik:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama