
Konečně jsem se dostala k tématu týdne. Už jsem prošvihla dvě dobrý, co byly minulé týdny, tak se aspoň pustím do tohohle.
Když jsem viděla ten název poprvý, řekla jsem si, co to k sakru je. Nic mě na to nenapadalo, ale teď už tak nějak jo.
Poslední dobou si vážně připadám naruby. Jsem vlastně, dalo by se říct, ponožka, kterou si někdo stáhne z nohy a nechá jí naruby, dokud jí nevypere a neobrátí zpět.
Týká se to hlavně školy a ty postřehy už nevnímám jenom já, ale už i ostatní. Vlastně to vyvrcholilo tenhle týden, ale k tomu později.
Už si připadám pověrčivá, protože kdykoliv se praštím do hlavy, přijde mi, jako by se mi život rázem obrátil na druhou stranu. Třeba naposledy to bylo před týdnem, kdy se můj život dal považovat za naprosto katastofní a pak bum, majznu se do hlavy a další tejden je naprosto bezva. Jako by mě to nabádalo k tomu, když se pokaždý bouchnu, abych se bouchla ještě jednou, aby vše bylo tak, jak má být.
Nebo si ráno vezmu místo mých oblíbených ponožek ty druhý a celej den je najednou jako časovaná bomba. Je to vážně k neuvěření, ale jakmile se nechovám jako "autista" a nemám stereotypní týdny, můj život je rázem naruby.
Jako bych mohla srovnat poslední dva týdny.
V tom prvním jsem zničila snad všechno, na co jsem sáhla. Učíš se na písemku? K čemu ti to vlastně je, když pak stejně dostaneš absolutně nepřijatelnou známku?! Řekneš nesprávnou větu? No a co...Ale proč jsou na tebe protentokrát všichni naštvaní?!
A v tom druhým? Kde se stala ta takzvaná chyba, že se mi najednou věci daří?! Člověk se celej víkend stresuje tím, jak proboha udělat ten referát na fyziku, když tomu vůbec nerozumí. Nakonec je smířenej s tím, že to bude absolutní podpásovka a jde odprezentovat to, co si připravil. A jak je možný, že dostane za jedna? Žeby Lucky Day?! Tak jak je možný, že z písemky, kterou jaksi podle svýho mínění posral, dostal za jedna? Jak je možný, že okouzlil učitelku němčiny, která ho má za naprostýho debila, naprosto nepřipraveným referátem?
To už si pak můžeme jenom říkat "Kéž by byl každej den jako tenhle..."
Jenže pak přijde neděle a člověk se klepe stresem, co přinese ten další týden...
A to nemluvím o tom, že pokaždý, když vystoupim z auta, tak přemejšlim, jak jsem sem vlastně dojela. Protože většinou si ani nepamatuju tu cestu:D
Občas by to vážně potřebovalo kouzelný baňky, do kterých vstřebáte ty poslední skvělý chvilky a když už vám puká hlava z toho stresu a přemejšlení, co dřív, stačilo by jenom pootevřít tu kouzelnou sklenici a pustit na sebe trochu tý pohody... Což mi připomíná, že tohle někteří lidé nazývají drogami...




Hezky napsané :)