close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

Kapitola 31.

12. února 2012 v 23:28 | Sobik |  Budoucnost nás teprve čeká
Cestou ven jsem pořád koukala na tu kreditku. Měla jsem si nejdřív napsat seznam, co chci vlastně koupit. Ale snad to dám dohromady v autě. V tašce bych nějaký ten papír mít měla. Když jsem vyšla ven, vzhlédla jsem, kde na mě vlastně čeká to auto. Samozřejmě až za bránou. Bóže. Na nic jsem tedy nečekala a vyrazila. V autě jsem se pozdravila s řidičem a nasměrovala ho do města. Pak jsem si začala psát ten seznam. Nejdřív jsem ale chtěla zajet pro to oblečení, ať to mám z krku.
-xxx-
Asi tak po dvou hodinách jsem se vrátila zpátky a měla jsem všechno, co jsem potřebovala. U brány byli jiní vojáci než ráno, tak jsem vytáhla průkazku a oni mě s brbláním pustili dovnitř. Musela jsem se pousmát. Jak dlouho jim bude trvat, než si na mě zvyknou? Ale když jsem vešla dovnitř, zarazila jsem se. Hala, která se vždy hemžila vojáky, byla teď prázdná.
"Kde jsou všichni?" zeptala jsem se stále zaneprázdněnou recepční.
"Šli odklízet ve městě sníh" oznámila mi a dál se věnovala svojí práci. Pobrala jsem svoje věci a šla k výtahu. Zack na mě bude asi hodně naštvaný, že jsem ho nevzala sebou.
"Polls?" ozvalo se za mnou.
"Hm?" otočila jsem se, ale pak jsem se zamračila. "Co tady děláš? Proč nejsi s ostatními?!"
"Odpracoval jsem si to už brzo ráno. Zatímco jste se Zackem spali, já jsem se sbalil a v noci odjel sem" odpověděl Cloud. Sebrala jsem věci a nastoupila do výtahu. "Chci s tebou mluvit" zarazil dveře, než by se zavřely.
"Není o čem" řekla jsem nenávistně a strhla mu ruku z výtahu.
"Prosím. Teď když tady nikdo není…"
"Tím myslíš Zacka?!"
"Taky… Zack je dobrej kamarád, ale co se týče tebe, tak je to pěknej blbeček…"
"Mluvíš o mým klukovi, jestli to nevíš!" vyjela jsem na něj.
"Vím. Neboj se, tohle jsem mu řekl. Vážně si chci jenom promluvit" podíval se mi do očí. Chtěla jsem ho odpálkovat, ale něco mi říkalo, ať ho nechám mluvit. Jasně. Tohle je vždycky v těch románových knížkách a než se člověk naděje, ty dva vystoupí z výtahu v objetí. To teda ne.
"Jestli něco zkusíš, posprejuju tě leštidlem na okna!" pohrozila jsem mu a jako důkaz jsem z tašky vytáhla onu láhev.
"Beru na vědomí" řekl Cloud a nastoupil do výtahu.
"Tak o čem chceš mluvit?" promluvila jsem, jen co se zavřely dveře.
"Zaprvý bych se ti chtěl omluvit, ale nejdřív chci vědět, jestli vůbec mojí omluvu přijmeš…" začal.
"Fajn" vybídla jsem ho k mluvení.
"Dobře… Omlouvám se ti za to, jak jsem se k tobě choval. Bylo to ode mě sprostý myslet si o tobě že…no…a asi jsem ti ublížil… Asi víc, než ty mě" sáhl si na tvář.
"Za to si můžeš sám…"
"Já vím. Ale jedno mi musíš dát za pravdu. To, co jsem řekl o tvým vztahu k opačnýmu pohlaví, platí…"
"Už dávno ne!" zamračila jsem se. "A jestli mě o tom chceš přesvědčovat, tak už s tebou víckrát nepromluvím, až tenhle rozhovor skončí."
"Tak proč Zack? Proč on a ne já?"
"Protože se ke mně Zack chová hezky. Už od začátku. Kdežto ty jsi na mě házel jenom vražedný pohledy…"
"To proto, že jsem myslel, že jsi vetřelec…už tam na kopci…" hájil se. "To jsem ti měl lízt do zadku jako Zack? Tak pro příště si to zapamatuju…"
"Žádný příště nebude!" varovala jsem ho.
"Proč?"
"Protože tě nemám ráda. Po tom všem, co jsi mi udělal fakt ne."
"Ale já jsem se ti omluvil!"
"Ale to nestačí Cloude. To jak jsi mi ublížil a jak sis dovoloval…omluva to nespraví. Přijímám tvojí omluvu, to jo, ale náš vztah to jen tak neobnoví."
"Co pro to mám udělat?!"
"Já nevím" řekla jsem popravdě.
"Ale já chci bejt tvůj kámoš…"
"Nebo něco víc?!" zamračila jsem se znova. Cloud neodpověděl. "Tenhle rozhovor je k ničemu" vzdychla jsem. Výtah se zastavil a dveře se otevřely. "Nikdy nebudeš něco víc, protože já se Zacka nevzdám. A i kdyby, ty na jeho místo nepůjdeš…" řekla jsem chladně a pak se jenom dívala na to, jak výtah pohlcuje jeho smutné oči. Ještě jsem tam jen tak chvilku stála a pak jsem odpochodovala do pokoje, kde jsem hodila věci na hromadu a natáhla se na postel. Proč to vždycky musí být tak složité. Chtěla bych Cloudovi odpustit, ale nejde to. Byly by z toho akorát problémy. A hlavně bych mu tím dala najevo, že má ke mně vstup otevřený dokořán. Po chvilce jsem se zvedla a šla vybalit nakoupený věci. K Rufusovi se mi ještě nechtělo, tak jsem se dala d uklízení. Ne, že bych byla puntičkář, ale koupelnu jsem hodlala uklidit, než jí použiju. Ale asi po půl hodině jsem se přistihla, jak drhnu pořád to samé místo v umyvadle. Hlodalo mě svědomí, že jsem ke Cloudovi byla až moc hrubá. Přece se mi omluvil a bylo vidět, že ho to mrzí. Ne… Nesmím ho k sobě pustit… Když jeho výraz byl tak… Byl tak zmučený. Vzdychla jsem a třískla s kartáčem. Zhasla jsem v koupelně a nechala bordel botelem. Zamkla jsem pokoj a otočila se ke kanceláři. Jenže pohled mi sklouzl na výtah. Měla bych mu jít odpustit? Strčila jsem klíčky do zámku a vpadla dovnitř.
"Tak jsem tady, pane. Zaměstnejte mě tak hodně, až se ze mě bude kouřit" vybafla jsem na Rufuse. Ten překvapeně vykulil oči. "Potřebuju přijít na jiný myšlenky a drhnutí umyvadla jsem toho nedocílila" uvedla jsem na pravou míru.
"A já si říkal, že cítím levandule…" řekl Rufus a znovu se zadíval do svojí práce.
"Eh… Moje oblíbená…" zrudla jsem a sedla si na židli. "Ale teď bych už vážně začala s tou prací. Vždyť ani nevím, co tady vlastně budu dělat…" přiznala jsem.
"Jako moje asistentka budeš dělat všechno, co po tobě budu požadovat. I když to občas bude takové to lítání po všech čertech" řekl Rufus vážně a já klesla hlouběji do židle. "Dále požaduji dohlížení na chod celé budovy. Celé jsem to spravoval já, ale stárnu a už to nezvládám tak, jako dřív."
"Vy stárnete? A kde? Na obleku?" vykulila jsem nechápavě oči. Ten chlap vypadal zatraceně dobře, a jestli mu je víc jak třicet, tak ať se na místě propadnu…
"Už to není, co bývalo… V každém případě po tobě chci pouze a jen tyto věci" začal mi vyjmenovávat, co budu muset dělat. Zbytek, co po mně bude požadovat, už prý není tak důležité.
"A ještě chci mít do konce příštího měsíce na stole spisy všech vojáků. Veškeré informace o nich najdeš v počítači, který ti sem nechám přinést. Chci, abys mi udělala jejich složky, kam se budou zakládat jejich veškerá data, aktivity, lékařské zprávy…"
"Takže jako ve škole" vzdychla jsem.
"Ano, jako ve škole" pousmál se Rufus. "Byl bych rád, kdybys začala už zítra, ale není to tu pro tebe připravené, takže se zatím spokojím jenom s dohlížením, které si budeš zapisovat do bloku a s mými osobními požadavky" podíval se na mě vážně. Měla jsem sto chutí začít skuhrat, proč to po mně chce, ale pak jsem si uvědomila, že už nejsem ta malá Polly. Touhle prací se ze mě stává Ta Polly… Polly, která dospěla a bude dělat profesionálního poskoka největšího ze všech. Bezva…
"A osobní volno?" zeptala jsem se ještě.
"Vojáci ho mají od šesti hodin, takže bys mohla končit taky tak. Ale než se dodělá tvoje kancelář, volno budeš mít od té chvíle, kdy budeš mít vše hotové. Pokud po tobě ještě nebudu něco požadovat. Vždy buď na příjmu" řekl a vyčkával, co mu odpovím.
"Dobře" řekla jsem a vstala.
"Děkuji ti za tvojí laskavost" řekl ještě a já se skřípáním zubů mávla na odchod. Na chodbě jsem se střetla s nějakým vojákem a to mi připomnělo, že už by Zack mohl být zpátky. Rozhodla jsem se, že půjdu tedy za ním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Udělej...

...Klik:)

Komentáře

1 Kikki Kikki | Web | 13. února 2012 v 6:55 | Reagovat

Clouda je mi líto... zachoval se sice jako blbeček, ale nemusel by zůstávat sám... třeba mu čas někoho přivane do cesty... :D

2 drac-lebrun drac-lebrun | Web | 13. února 2012 v 13:28 | Reagovat

Jo jo, snad jo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama