close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

~K1~

25. dubna 2012 v 14:13 | Sobik |  Konec znamená Začátek
Jen tak pro info...Ze začátku to bude asi trochu kratší, protože to chci usekávat tak, aby to dobře navazovalo...tak se omlouvám :) Jinak přeju překný počtení :)

Slyšela jsem zpívat ptáky, tak jsem se obrátila na bok a pootevřela oči. Jakmile jsem spatřila rodinou fotografii v rámečku se srdíčky, měla jsem už oči otevřené dokořán. Byla jsem u Rose. Vlastně co si vzpomínám, byla jsem tady už před dva měsíce. Ale jako bych byla mrtvá. Od toho incidentu si skoro nic nepamatuju. Roztáhla jsem závěsy a podívala se ven. Děti jezdily na kolech a opodál někdo sekal zahradu. Normální život. Jako by se v téhle čtvrti nikdy nic nestalo. Pak moje oči zamířily k tomu místu. Byla tam jenom čistá černá skvrna. Po domě ani památky. Vzdychla jsem a obrátila se od okna. Rozhodla jsem se, že se půjdu ukázat. Slyšela jsem paní Montgomeriovou, jak se o něčem dohaduje s Rose v obývacím pokoji. Opatrně jsem tam nakoukla a pak jsem se postavila do vchodu. "O můj bože, zlatíčko" vykulila oči paní Montgomeriová a hned mě objímala. "Yuno!" byla Rose překvapená. Hned mě taky objímala. "Jak se cítíš?" zeptaly se mě. Já jsem jenom kývla hlavou, že to jde, ale mluvit se mi moc nechtělo. "Co pro tebe můžu udělat? Řekni si o cokoliv" zeptala se mě paní eM. "Dala by sis něco k jídlu?" Přikývla jsem. "Chceš, abych zavolala Briana?" promluvila Rose, když její mamka odešla do kuchyně. Podívala jsem se na ní a pak na mojí ruku, kde se třpytil náramek od Briana. "Ne" kuňkla jsem a sedla si na pohovku. Hlavu jsem složila do dlaní. "Je pryč… Oni ho celej zbourali…" řekla jsem a z očí se mi zase řinuly slzy. "Je mi to líto" sedla si Rose ke mně. Po chvilce jsem zvedla hlavu a podívala se Rose do očí. "Musím odsud pryč" řekla jsem. Rose se na mě nechápavě podívala. "Nemůžu u tebe bydlet navěky." "A proč ne. Mamka tě má ráda a po tom všem, co se stalo…" přemlouvala mě Rose. "Víš, že to nejde. A navíc si to nechci pořád připomínat. Vzpomínky jsou všude. Proto musím pryč." "Abys zapomněla?!" podívala se na mě vyčítavě. "Ne, ale nechci se dívat na to, jaká troska ze mě bude, když každý den uvidím to, co mi po nich zbylo" řekla jsem nakonec. Rose nemohla uvěřit, že to říkám. Myslela si, že mi přeskočilo. "A kam chceš jít?" zeptala se mě, když jsem jí přesvědčila, že jsem naprosto normální. Věděla jsem naprosto přesně, kam bych měla jít. Ke svému strýci, kterého jsem více jak pět let neviděla. Odstěhoval se do Japonska za lepší prací a od té doby jsem o něm nevěděla. Do Japonska jsem vždycky chtěla, ale je smutné, že mě k tomu dohnala až tahle situace. "Do Japonska" odpověděla jsem odhodlaně. Rose na mě zůstala civět. "A co je jako v Japonsku?" "Můj strýc…" Rose mě přemlouvala, že to nemůžu jen tak vzdát, ale já to vzdala už ten den, co se to stalo. "Rose, já chci zase žít. A proto musím začít úplně někde jinde a od znova" snažila jsem se jí to vysvětlit. Nemohla to pochopit. Nechtěla to pochopit. Ale já už jsem se rozhodla. "A co Brian?" vypálila najednou Rose. Vzdychla jsem. "Určitě to pochopí." Rose zakroutila hlavou a potom odešla. Šla jsem do kuchyně pro slíbené jídlo.

Přišel den loučení. Rose na mě byla pořád naštvaná a Brianovi jsem to ještě neřekla. Přemýšlela jsem, že mu to ani neřeknu a prostě odjedu. Ale Rose to zase musela udělat za mě. "Yuno! Proč chceš odjet?" podíval se na mě ublíženě Brian, jen co vlítl k Rose do domu. Ta stála za Brianem a poklepáváním nohy čekala, co mu hodlám říct. Ale já nevěděla, co říct. Když jsem viděla tu krásnou Brianovu tvář, prostě to nešlo. Zadívala jsem se do země. Naposledy jsem ho viděla, když se to stalo. "Tak řekni přece něco" vzal mě Brian za ruku. "Já…" vzdychla jsem. Rose něco zamumlala a nechala nás o samotě. Znovu jsem se podívala na Briana. Jeho vyděšený výraz mi říkal, že se mnou něco není v pořádku. Ale já jsem v pořádku. Urovnávala jsem si v hlavě, co mu chci vlastně říct. Nakonec jsem mu řekla všechno. Jak to vlastně je a proč chci odjet. Brian mě celou dobu poslouchal a neřekl ani jediné slovo. Až potom. "A co my?" "Víš, Briane, přiznejme si to, ale vlastně spolu ani nechodíme. Jsme jenom…kamarádi" pustila jsem jeho ruku a spolkla ten knedlík, co se mi začal tvořit v krku. "Ne? Ale všichni se domnívají, že spolu chodíme" řekl a přinutil mě se na něho podívat. "Chci ten odchod co nejjednodušší, tak mi to nestěžuj." "Tak neodcházej" prosil mě. Jenže já musím. Potřebuju to. "Tak pojeď se mnou…" řekla jsem naprostou blbost. Brian se skoro zasmál. "Víš, že to nejde." "Já na tebe nezapomenu. A možná se jednou vrátím" snažila jsem se o naději. "Oba víme, že vztah na dálku je nesmysl. Jen co uvidíš pěknýho kluka, zapomeneš na mě…" posmutněl. Snažila jsem se mu to vymluvit. Pak jsem se podívala na hodiny. Za půl hodiny bych měla vyrazit na letiště. Paní Montgomeriová mi slíbila, že mě tam odveze. "Však ty na mě taky nebudeš čekat. Třeba za čas potkáš někoho, jako jsem já" pousmála jsem se. Brian na to nic neřekl. "Nechtěla jsem ti to říkat, protože nechci ještě smutnější odchod, než už je…Rose je…" "Rose je hodná, že mi to řekla. Tím, že bys odjela bez rozloučení, bys mi ublížila ještě víc, než teď" skočil mi Brian do řeči. "Yuno neodcházej prosím…" Vstala jsem a divila se, jak odhodlaně zněla slova "Chci změnit svůj život". Brian věděl, že mě nepřemluví. Na to mě znal až moc dobře. Za chvilku přišla paní eM, aby mi vzala kufry a oznámila mi, že pomalu vyrazíme. Odkývala jsem jí to a otočila se k Brianovi. Pak jsem z mého náramku odepnula Y, sundala si můj řetízek a dala to jemu. "Brian a Yuna…navždy" řekla jsem a stiskla mu ruku. Brian se ke mně sklonil a přitiskl rty na moje. Chtěla jsem se odtáhnout, protože tohle to jenom zhorší, ale nemohla jsem. "Mám tě rád, možná něco víc. A proto tě nechám jít" řekl potom, v očích smutek. Bylo mi do breku. Popadla jsem svojí tašku přes rameno. Chvilku jsme tam ještě jen tak stáli a pak mě šel Brian doprovodit k autu. Rose s paní eM už na mě čekaly. "Napíšu ti, jen jak budu moc, slibuju" řekla jsem Brianovi, pak jsme se v objetí rozloučili a nakonec jsem se dívala ze zadního okýnka, jak se jeho postava zmenšuje. "Vážně si to ještě nechceš rozmyslet?" zeptala se mě Rose, když jsem si nenápadně utírala slzy. Zakroutila jsem hlavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Udělej...

...Klik:)

Komentáře

1 Kikki Kikki | Web | 25. dubna 2012 v 21:59 | Reagovat

do japonska? tam bych chtěla jet aspoň na dovolenou :D hm. chudák Brian. a koukej psát. jsem frustrovaná z toho, že nevím co se bude dít dál. :D

2 drac-lebrun drac-lebrun | Web | 25. dubna 2012 v 22:13 | Reagovat

Jo jo, taky bych chtěla do Japonska... i kdyby to mělo bejt na jeden den (což by v mým případě bylo hodně hodně málo :D :D) a přidám zase zítra ju ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama