Jen co jsem přijela na letiště, dala jsem svoje kufry na odbavení. Akorát hlásili, že let do Tokia se o pět minut zpozdí. "Být tvoje máma, nikam tě nepustím, ale co zmůžu jako nejlepší kamarádka" rýpla si do mě Rose. "Neboj, mamka by mě taky nikdy nepustila…" posmutněla jsem. "Promiň" omluvila se mi hned. "Vážně si to nechceš ještě rozmyslet?" Zakroutila jsem hlavou. Rose se mnou čekala do poslední chvíle, kdy jsem už musela jít. Nechtěla mě pustit a taky nám ukáplo pár slz, ale nakonec jsem jí zamávala z druhé strany letištní haly, kam ona už nemohla a šla se připravit na odlet. Když jsem procházela tunelem do letadla, spolu s šikmookýma, zmocnila se mě malá úzkost. Ale nakonec jsem seděla vedle jednoho mladého kluka, se kterým jsem si polovinu cesty povídala o Tokiu. "Pokud máš ráda moderní dobu, bude se ti v Tokiu moc líbit" slyšela jsem od něj snad stokrát. Docela jsem se tam začínala i těšit. Když jsem přiletěla na letiště, chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala. Ale když jsem už měla kufry a šla si sehnat taxi, do oka mi padl muž v kovbojském klobouku, který se na mě usmíval. "Paule?" vykulila jsem oči. Pak jsem pustila kufry a rozeběhla se mu do náruče. "Jsem tak rád, že tě vidím, Yuno. Od posledně jsi dost vyrostla. Je z tebe kus ženský" prohlížel si mě. Já jsem zakroutila očima a mávla rukou. "Jak jsi věděl, že přiletím?" "Mary Montgomeriová mi volala. Měla o tebe strach" řekl káravě a šel pro moje kufry. "Takže ti řekla, co se stalo? Na pohřbu jsem tě neviděla, tak jsem myslela, že to nevíš…" posmutněla jsem. "Věděl jsem o tom, ale nemohl jsem přijet… Je mi to moc líto…" pohladil mě po vlasech. "Byla to i tvoje rodina" pokusila jsem se o úsměv. "Jsi moc hodná. Jsem rád, že jsi letěla takovou dálku…" "Chci začít znovu" řekla jsem popravdě. Paul mi naskládal kufry do auta a pak jsme vyrazili. "Koukám, že tvůj styl oblíkání pořád neopadl" prohlížela jsem si ho. "Jsem pravej americkej farmář, tak co bys po mně chtěla" doširoka se usmál. "Jo, ale v Japonsku. A co vůbec děláš tady? Roky jsem o tobě neslyšela" zajímala jsem se. "Učím na škole… Angličtinu…" zakroutil očima. "Mohlo mě to napadnout" pousmála jsem se a koukala z okýnka. Dopravní zácpa mi umožňovala dokonalou projížďku městem. Mohla jsem si všechno, kolem čeho jsme jeli, pořádně prohlédnout. Bylo to zvláštní, nebydlet už v malé boháčské čtvrti. Zase na mě padl smutek, ale rychle jsem ho zahnala, aby si toho nevšiml Paul. Nakonec jsme zamířili do části, která mi dost připomínala americký venkov. "Že tys tady zboural pár mrakodrapů a vysadil si tady slunečnici" musela jsem se smát při pohledu na přírodní oázu v takové metropoli. "Pšt, nebo na to někdo přijde" svítily Paulovi oči. "Je to velký město plný smogu, někdo tady musel udělat "ráj na Zemi"" řekl nakonec. "Neříkej mi, žes to tady celý vybudoval sám" byla jsem v šoku. "Pomohlo mi tady pár dalších farmářů, nejsem tu jenom já" přiznal a zamířil k malé farmě na okraji pole. "To je tvoje?" zeptala jsem se. Paul přikývl. "Tak a teď mi prozraď, co tady chceš dělat" podíval se na mě vážně, když mi nesl kufry do domu. "Já vlastně ani nevím. Potřebovala jsem vypadnout…" řekla jsem narovinu. "Chodilas na vejšku? Mohl bych ti zařídit přetup… Teda jestli chceš. Jenom bych potřeboval všechny tvoje papíry z tý minulý a tak" navrhl mi. Já jsem nad tím chvilku přemýšlela. Co jiného bych tady vlastně měla dělat? Jezdit s traktorem a orat pole?! Prosím vás. "Musela bych napsat dopis nebo tam zavolat, protože žádný papíry ze školy nemám. Nějak jsem na to nemyslela, že bych mohla…" nedokončila jsem větu. "Bude to dlouho trvat, než to přijde" řekla jsem nakonec. "To zařídíme. Mezitím mi tady aspoň trochu pomůžeš" mávl rukou Paul. "Všechno začneme zařizovat ale až zítra, dneska se mi už nechce" dodal a hupsnul na gauč. Jo jasně. Paul nemá ženu, a proto má ten nejlepší farmářský život. Teda takhle to tvrdil vždy on. Vzdychla jsem a popadla svoje kufry. "Pokoj máš nahoře. Není to sice nic moc, ale snažil jsem se ti to tam trochu zkulturnit. Pak můžeme jet nakoupit, co potřebuješ" sdělil mi skrz klobouk, který měl přes obličej. Já jsem se podívala nahoru a pak táhla kufry po dřevěných schodech. Pokoj vypadal docela dobře, až na nějaké dámské nedostatky. Skříň byla poměrně velká, ale nehodlala jsem si teď hned vybalovat. Podívala jsem se na mobil. Zpráva od Briana. Nelenila jsem a vytočila jeho číslo. "Yuno" Nečekal jsem, že zavoláš" zněl překvapeně. Nevěděla jsem, co na to mám říct. "Briane…" potřebovala jsem ho slyšet. Periferně jsem viděla, jak se Bé zhouplo na náramku. "Stalo se něco? Zníš nějak divně… Vlastně ani nemluvíš…" "Nic mi není. Jsem už u mýho strejdy Paula. Má farmu…" vykoukla jsem z okna. "To je fajn… Já jsem ve škole…" řekl s odporem. "Já asi taky budu chodit do školy. Tady. Paul mi to chce zařídit. Ach Briane. Kéž bys tady byl se mnou…" neskrývala jsem to přání. "Já vím… Ale nejde to. Někdy možná přiletím za tebou. Možná. Víš, že to není zrovna levná záležitost. A pak… Rodiče, znáš je…" vymlouval se. Patrně je na mě naštvaný. Nezazlívám mu to. "Já vím… Pozdravuj je ode mě" zmínila jsem ze slušnosti. Zavolat mu nebyl až tak dobrý nápad. Brian mi začal říkat něco o rodičích, ale moc jsem ho nevnímala. Šla jsem do kuchyně, měla jsem celkem hlad. "Yuno, asi už budu končit. Bude zvonit na hodinu, a abys zbytečně neprovolala…" slyšela jsem Briana. Určitě se dívá na hodinky. Z kuchyně se ozval šramot. Nakoukla jsem do obývacího pokoje, ale Paul pochrupoval na gauči. Vzala jsem ze stojanu na deštníky jeden menší a opatrně šla do kuchyně. Kdyby tady bydlel ještě někdo, Paul by mi o něm určitě řekl. "Jo já taky budu končit Briane. Tak se měj a…a nezlob se na mě prosím… Pochop mě" řekla jsem do sluchátka. "Vždyť já se nezlobím" řekl a zavěsil dřív, než bych mohla něco namítnout. Chtěla jsem se na něho naštvat, ale uslyšela jsem zvuk otevření ledničky. Nemeškala jsem a s deštníkem, připraveným na cokoliv, jsem se tam vydala. Dveře lednice byly skutečně otevřené. Viděla jsem jenom nohy. Byly pánské. Jenže než jsem stihla promyslet jakoukoliv strategii, dveře ledničky se zavřely a já, se zavřenýma očima, udeřila. Ten dotyčný polekaně zařval a já jsem začala řvát, jen co začal on. Pak jsem otevřela oči. Oba jsme na sebe vylekaně koukali. Do kuchyně vtrhl Paul. "Co se to tady děje?!" zůstal na nás zamračeně koukat. "U nás v kuchyni je cizí… kluk?" Teprve teď jsem si toho dotyčného prohlídla. Vypadal tak na pětadvacet maximálně. Byl opálený a pod těsným tílkem se mu rýsovaly vypracované svaly. "Praštila mě deštníkem. Přímo do krku" ozval se ten kluk a mnul si týl. Má docela příjemný hlas, pomyslela jsem si. Paul vzdychl. "Moc se omlouvám. Zapomněl jsem. Yuno tohle je Zack. Přivydělává si u mě… Zacku, tohle je moje neteř Yuna" představil nás. "Promiň" řekla jsem, ale pořád jsem stála jak tvrdé Y a zírala na něho. Ten Zack na mě taky pořád zíral. "Tak já se jdu zase na chvilku natáhnout. Tak to tady nezbourejte" zívl Paul a odešel zpátky na gauč. "Nevěděla jsem, že…" uvolnila jsem se konečně. "Nehodláš mě s ním praštit znova, že ne?!" podíval se Zack na deštník, který jsem pořád svírala v ruce. "Ehm… ne" řekla jsem a odložila ho stranou. "Takže Yuna, jo… nevěděl jsem, že má neteř. Vlastně, že má vůbec nějaký příbuzný…" řekl a vzal si ovocný koláč, který předtím vyndal z lednice. "Dáš si?" nabídl mi. "Jo" řekla jsem úlevně a sedla si ke stolu. "Paul už má jenom mě. Nedávno mi zemřeli rodiče, tak jsem chtěla začít znovu…" přiznala jsem. Ani nevím, proč mu to vykládám. Je cizí. "To je mi líto. Ale chtěla jsi začít znovu tím, že se odstěhuješ sem?" změřil si mě pohledem. "Přesně tak. Japonsko miluju. Nechala jsem za sebou celej svůj život, kamarády, přítele… Prostě jsem se sbalila a odletěla sem." "Ty asi nebudeš zrovna nejchudší" uhádl a podal mi koláč. "A není to jedno?" "Vzhledem k tomu, že tady dřu, abych si vydělal na školný a ty se prostě sbalíš a odletíš sem, i když letenka stojí majlant, to asi moc jedno není…" řekl popravdě. "Koukám, že je ti jedno, co z tvý pusy vypadne… A do mýho života se nepleť. Nemůžu za to, že jsem bohatá a ty ne. Nepřijela jsem sem, abych se tady s někým hádala. Hádek už mám po krk" řekla jsem a strčila si do pusy kus koláče dřív, než by mi ho zase sebral. "Fajn" odvětil Zack, sedl si naproti mně a pustil se do svý porce.




jéje! ona nám přetáhla Zacka :D snad se ty dva nebudou rafat! :D