close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

~K4~

30. května 2012 v 20:26 | Sobik |  Konec znamená Začátek
"Jako jak, nechal jsem jí tam?!" slyšela jsem Paula už pár metrů od domu. Zřejmě se před chvilkou vrátil. Jeho auto ještě stálo na kraji silnice. "Prostě nechal. Znáš to. Dáš klíčky do zapalování, nastartuješ, zamáváš a dupneš na plyn" řekl Zack. Zakroutila jsem hlavou. "Až na to zamávání" podotkla jsem. "Yuno! Není ti nic?" běžel hned ke mně Paul. "Už mi není deset…" zakroutila jsem očima. "Jsem v pohodě. Chtěla jsem jít pěšky. Měli jsme takovou malou neshodu…" řekla jsem odměřeně. Na Zacka jsem se ani nepodívala. "Zacku! Kolikrát ti mám říkat, že se máš k dívkám chovat slušně?!" zamračil se na něho. Zack jenom naprázdno otevíral pusu a krčil rameny. "To je v pohodě. Umím se o sebe postarat sama" šla jsem k Zackovi, vytrhla mu z ruky poslední tašky a odkráčela do svého pokoje. Tam jsem našla ostatní tašky a jeden jistý balíček na posteli. Vydala jsem zuřivý zvuk, popadla balíček a mazala za Zackem. Málem jsem se s ním srazila na schodech. "Tohle" ukázala jsem krabičku, "je myslím tvoje" řekla jsem a vrazila mu jí do dlaně. "Jo, pro to jsem si právě šel" řekl a zandal si jí do kapsy u kalhot. "Zacku!" ozvalo se z kuchyně. "Fajn" zakroutil očima. "Šel jsem se ti omluvit…" "Tak mluv" založila jsem si ruce na prsou. "A nemůžeme jít někam… Někam, kde nás nebude někdo poslouchat?" otočil se ke kuchyni. Už jsem chtěla namítnout, že ne, ale Paul si v kuchyni začal pískat, aby nevypadal, že poslouchá. "Fajn" řekla jsem a ukázala mu nahoru. "Tak teď mluv" zabouchla jsem dveře do pokoje. "Tak sory, za to moje chování. Za tamto jsem se ti omluvil už prve… Tak sory, že jsem ujel… Ale částečně sis za to mohla sama…" podíval se na mě a sedl si na postel. Já jsem vzala jednu z tašek a začala vybalovat. "Jo dobře. Akorát nechápu, proč ses ke mně tak choval… Chápala bych ještě možná to, že se ti líbim, ale vzhledem k tomu, že jsem namyšlená američanka a navíc se známe jenom pár hodin, tak… Víš co, necháme to bejt. Já zapomenu na všechny ty tvoje kecy a ty zase zapomeň na to, co jsem ti řekla, než jsi odjel. Bylo to ode mě hnusný…" řekla jsem nakonec. "Máš pravdu. To od tebe bylo hnusný, ale co bych vlastně čekal od… od namyšlený američanky, že jo…" Setkali jsme se pohledem. Okamžitě jsem uhnula. "Ale abych pravdu řekl, je fakt, že se mi i líbíš… Už od tý rány deštníkem" zasmál se. "To víš, tady si moc nevybereš… Ne že by japonky nebyly hezký, ale člověk s jednou začne chodit a pak vlastně ani neví s kterou…" zakroutil očima. Já jsem se na něho pohoršeně podívala. "No co, stát se to může každýmu. Došlo mi to až když jsem se tý špatný zeptal, co má večer v plánu a ta pravá mi dala facku. To maj za to, že choděj pořád ve skupinkách…" hájil se. Musela jsem se zasmát. "A co vlastně děláš v Japonsku ty?" zeptala jsem se. "Já jsem tady vyrostl. Máma mě tady porodila a zmizela… Táta byl japonec, ale byl nemocný…" opřel se lokty o nohy a zadíval se do země. Kousla jsem se do rtu. "Omlouvám se… Neměla jsem…" "Nechci, aby mě někdo litoval. Paul mi hodně pomáhá…" podíval se na mě, obočí svraštěné. Já jsem jenom přikývla na srozuměnou a otevřela skříň, abych do ní mohla naskládat všechno oblečení a nakoupenou hygienu. Zack se zvedl z postele a zezadu mě objal kolem pasu. Úlekem jsem sebou cukla. "Víš, ale teď jsme tady dvě osamělý duše, tak…" než stihl cokoliv doříct, vymanila jsem se mu. "Já mám přítele, Zacku!" vyjela jsem na něho. "Myslíš toho, co je od tebe tak daleko, jak jen může a vyhýbá se rozhovoru s tebou? Všechno jsem slyšel, prve…" řekl. "Já mu to nezazlívám. Je na mě naštvaný, že jsem ho tam nechala…" "Ale prosím tě. Co si to nalháváš. V klucích se vyznám líp, než ty. A tady to není o naštvanosti. Kterej kluk by na tebe byl naštvanej, že chceš začít znova po tom, co ti zemřeli rodiče?! Myslíš si, že ho znáš líp, než kdokoliv jinej, ale mýlíš se. Je to jenom obyčejnej kluk, co nemohl ustát to, žes mu dala košem" obořil se na mě. Zůstala jsem na něho koukat. "Vůbec nic nevíš…" odvrátila jsem hlavu. "Jasně" řekl a šel ke dveřím. "Ale až na to přijdeš, nechoď se mi vybrečet na rameno. Já žádnej Brian nejsem…" dodal a práskl dveřmi. V krku se mi udělal knedlík, ale rychle jsem ho zahnala. Rozhodla jsem se zavolat Rose. "Ahoj Yuno! Tak jak válčíš? Bože, jsem tak ráda, žes zavolala. Brian mi nechce nic říct. Mluvili jste spolu?" Rose zněla šťastně a úlevně. Asi že jsem jí zavolala. "Ahoj Rose" řekla jsem unaveně. "Je to tady fajn. Jsem u Paula. Tvoje mamka mu dala vědět. Vyřiď, že jí za to děkuju" myslela jsem to upřímně. "No jasně, mamka… Do všeho strká nos…" Úplně jsem viděla, jak Rose kroutí nesouhlasně hlavou. "A co Brian, Yuno? Když jsem se ho ve škole na tebe ptala, jenom vzdychl a šel pryč… Stalo se něco?" "Patrně je na mě naštvaný… Já to chápu, odjela jsem. Odjela jsem zrovna, když to začalo mezi náma být… Já vlastně nevím" vzdychla jsem a plácla sebou na postel. "To bude v pohodě… Snad… Zkusím s ním promluvit" navrhla Rose, ale já jí to hned zatrhla. "Ne, to je dobrý. Stejně to mezi náma už nikdy nebude jako dřív. Ale strašně moc bych ho tady chtěla. Hlavně chci dokázat jednomu floutkovi, že Brianovi nejsem jen tak lhostejná…" zamračila jsem se zase. "Ale ale, povídej, přeháněj!" vybídla mě. "Dneska už ne… Ale jen co budu mít čas a vyhrabu svůj netbook, kterej nevím kde je, tak ti napíšu email a možná ti pošlu jeho fotku" zakřenila jsem se. "Yuno… Neuděláš nějakou blbost, že ne?" Rose zněla ustaraně. "Blázníš? Moje srdce patří Brianovi! On… Tenhle je moc hezkej, to jo, ale… Chová se příšerně!" vylítla jsem zase. "Vždyť nic neříkám…" řekla Rose nevinně. "Heleď já už budu končit. Jsem hrozně unavená a to ještě nemám vybaleno ani uklizeno. A navíc… Musím si ještě natáhnout nový závěsy, co jsem si koupila. Jinak koukám přímo na toho…" nemohla jsem mu přijít na slovo. "Jasně, jasně. Tak se měj. Líbám tě" poslala mi pusu a potom zavěsila. Já jsem se zase přistihla, jak nenápadně koukám z okna na Zacka. Akorát odváděl koně do stáje. Těch jsem si ani nevšimla. Zack na sobě nemá tričko, všimla jsem si. Vypadá mnohem líp, než Brian u vody. Má vypracované svaly, je krásně opálený a kapičky potu se mu třpytí od slunce. "Yuno?" vyrušil mě Paul, až mi spadl na zem mobil, který jsem ještě pořád držela v ruce. "Ano?" dělala jsem, jako že nic. "Večeře je na stole, tak se pojď najíst" pousmál se na mě. "Dobře" položila jsem telefon na noční stolek a šla s Paulem. "Dneska bych tady asi zůstal, jestli to nevadí. Ještě musím nakrmit koně a zaparkovat auto a tak…" seděl Zack u stolu. Já jsem se zarazila ve dveřích. Nenechávej ho tady, křičela jsem v duchu. "Nevidím v tom problém, Zacku. Řekl jsem ti už dávno, že tady můžeš zůstat napořád. Školu máš odsud blíž…" řekl Paul a dával na stůl večeři. Já jsem si rychle sedla ke stolu, abych nedala najevo svojí nervozitu ze Zacka. Samozřejmě jsem si sedla co nejdál od něho… Přesněji jednu židli. "Nechci tě otravovat. Už jsem dost dospělej na to, abych bydlel sám" odmítl Zack. Paul jenom zakroutil hlavou. U jídla bylo už hrobové ticho. Byla jsem sama na sebe naštvaná, že jsem předtím v tom okně na Zacka tak zírala. Není až tak přitažlivý, jak si myslí. A navíc se chová jako naprostý idiot. Paul se Zackem jedli, jako by za chvíli měl přijít někdo další a všechno jim to měl sníst. Já jsem se v tom tak nějak nimrala a přemýšlela. "Nechutná ti?" zeptal se Paul. "Ne to ne, je to skvělý, ale nějak nemám chuť" řekla jsem popravdě. "To je fajn, že ti chutná. Dělal jsem to totiž sám" smál se Zack od ucha k uchu. Já jsem se na něho otráveně podívala. "Aha, tak už chápu, proč mi nechutná…" poznamenala jsem a vstala. Paul jenom vzdychl, ale nic na to neřekl. "Jdu si dodělat pokoj. Potřebuju si natáhnout na okna závěsy, mám špatný výhled" podívala jsem se na Zacka se zvednutým obočím. "Tak si zkus ty okna vyleštit, výhled je pro tebe až moc dobrej" řekl Zack jakoby nic. "Hele vy dva! Nechcete toho nechat?! Co vám přelítlo přes nos?" mračil se na nás Paul. "Jenom závan Ameriky" řekl si Zack pod nos, ale já ho až moc dobře slyšela. "Fajn" prskla jsem a kráčela jako Hulk nahoru, kde jsem hlasitě práskla dveřmi. Zuřím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Udělej...

...Klik:)

Komentáře

1 Kikki Kikki | Web | 30. května 2012 v 23:29 | Reagovat

a jéje! ty dva si pořád vjížděj do vlasů :D jako Hulk? mě dostalo :D jinak super.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama