"Ale když to tak vezmu, vlastně jsem taky zločinec. Někomu jsem tě ukradl a až se to dozví, mám to určitě spočítaný" řekl Zack po chvilce. Já jsem do něho zase bouchla pěstí. "Ne, spočítaný to budeš mít, až se dozví, že jsi mi ukradl pro něho to nejcennější" opravila jsem ho. "Přepral bych ho?" "To si piš… Brian není zrovna kulturista. Spíš takovej pohublej basketbalista" poznamenala jsem. "Takže basket? Hm… To ani nevim, jak se pořádně hraje" zasmál se Zack. "Ani to nepotřebuješ vědět" mávla jsem rukou, ale Zack to stejně neviděl. "Už je docela dost tma. Ani tě nevidím, a to stojím u tebe" řekla jsem. Zack si mě k sobě přitáhl ještě blíž a propletl si se mnou prsty. "Pravá láska prej nemá bejt o vzhledu, takže to je jedno ne?" "Hm… Máš pravdu. Ale taky máš štěstí, že vím, jak vypadáš" zasmála jsem se. "A navíc mám ten dojem, že tady o žádnou lásku nejde. Přece se nesnášíme" dodala jsem. "Víš, jak jsem to myslel…" slyšela jsem v Zackově hlasu mírné zklamání. "Já se do toho nechci nějak hrnout… Má přijet Brian a já ho nechci úplně kopnout do zad. Vlastně ani nevím, jakej teď doopravdy je…" vyložila jsem karty na stůl. "Jasně…" "Zacku já… Nechci tě zklamat. Ale nemůžeš po mně přece hnedka chtít, abych…" "Co abys? Spali jsme spolu, to není dostatečnej důkaz, že máme bejt spolu?" "Počkej s tím aspoň do doby, než přijede a odjede Brian…" "Abys mě potom mohla rovnou odkopnout a měla dobrej důvod, viď…" odtáhnul se ode mě a zřejmě se ke mně otočil zády. "Tak jsem to nemyslela…" špitla jsem. "Já se nechci hádat. A už vůbec ne o tomhle… Necháme to zatím bejt?" zeptala jsem se ho. Zack si dával načas. "Takže ve výsledku se k tobě mám chovat, jakoby se nic nestalo…" odsekl. "Ne-…" "Tak co vlastně chceš?!" byl už naštvaný. "Zacku promiň…" položila jsem mu ruku na rameno. On se ke mně otočil zpátky. "Já jsem ti řekl moc dobře, že nechci bejt tvoje hračka. A přesně to teď se mnou děláš. Už aby ten baskeťák přijel, ať je to za náma…" vzdychl. Já jsem mlčela. Nevěděla jsem, co na to říct. Na jednu stranu jsem chtěla, aby Brian přijel. Třeba by se to nějak vysvětlilo a pochopil by, že vztah na dálku stejně asi nemá cenu. Ale na druhou stranu jsem chtěla, aby vůbec nejezdil. Aby o mě nejevil zájem. Byla bych radši, protože tak bych nemusela Zackovi ubližovat svojí nerozhodností. "A víš, co je na tom všem nejhorší? Že jde na tobě dost vidět to, že chceš mě a ne Briana…" řekl nakonec Zack a potom odešel. Chtěla jsem ho zastavit, ale tím bych to asi ještě zhoršila. Chvilku jsem tam tak stála a pak jsem šla nakonec domů. Jenže když jsem přišla do pokoje, hned se mi všechno začínalo promítat. Zdálo se mi, že všude cítím Zacka. Padla jsem na kolena a vzdychla. Proč se to vždycky musí zvrtat, namísto řešení. Myslela jsem, že když to udělám, uleví se mi. Jenže teď ve mně přibyl obr kámen s vyrytým nápisem Zack a tlačil mi na všechny možný orgány. Skoro jako bych se dusila a měla srdeční zástavu. Proč to nemůže být jednoduchý? Prostě zavolat Brianovi a říct mu narovinu, že jsem ho podvedla a náš vztah visí na poškozeném stéble. Jasně, moc jednoduchý… Podívala jsem se na postel. Tam prostě spát nemůžu. Rozhodla jsem se jít ještě za Zackem a říct mu popravdě, co se mi honí v hlavě. V kuchyni jsem uslyšela šustění, tak jsem myslela, že bude tam. "Ehm… To jsi ty…" koukala jsem překvapeně na Paula. "Myslela jsem, že… Že jsi šel spát…" ukázala jsem nahoru. "Žaludek mě hrozně rád nutí vstávat" usmál se. "Jasně… Já jdu ještě ven… Něco…jsem… Zapomněla jsem…" řekla jsem nepřítomně a chtěla se vypařit. "Zack je hodnej kluk, Yuno…" "Co prosím?" zastavila jsem se a zůstala na něho koukat. Zmínil se o Zackovi?! "Jen říkám… Nejsem slepej a blbej taky ne. Když jsem řekl prve "co se škádlívá, to se rádo mívá", myslel jsem to vážně…" podíval se na mě vážně. "Ehm… Já…" hledala jsem nějaký záchytný bod. "Mně to bylo jasný hned. Nepadli jste si do noty a potom ani Zack nepřišel… Prej si musí něco zařídit" mávl Paul rukou. "Popravdě, dneska jsem za ním byla já. Aby přišel. Jenže teď jsme se zase pohádali. A to kvůli takový kravině" promnula jsem si spánky. "No… Nebudu se do toho vůbec plíst… Znáš mě, já na vztahy nejsem, a proto jsem radši sám. Ale Zackovi nic neříkej, že něco tuším… Je to moc hodnej kluk. Sice ty holky střídá jako já ponožky, ale bejt žena, vystavím si ho do ložnice" zasmál se. Já jsem posměšně kroutila hlavou. "Ale nechci, aby si ke mně chodil pro rady" mrkl na mě. "Jasně…" řekla jsem nervózně. "Tak já radši jdu" ukázala jsem na domovní dveře a vyrazila jimi ven, než bych se stačila ještě něco pikantního dovědět. Podle všeho má Zack svůj malý byteček nad garáží Paulova auta. Ani bych se nedivila, kdyby spal v samotném autě nebo to tam vypadalo jako skladiště na nářadí. Prošla jsem garáží a podívala se na schody do stropu. Tam končily stropními dveřmi, které samozřejmě byly zavřené. No, moc se mi tam teda lézt nechce. Nakonec jsem se přemohla, když jsem si vzpomněla, kvůli čemu jsem sem vlastně šla a vystoupala nahoru. S hlasitým prásknutím o zem jsem otevřela dveře a vylezla nahoru, kde už na mě přitrouble civěl Zack. Zůstala jsem koukat, jak pěkně zařízený to tady má. "Co tady chceš?!" zamračil se na mě Zack a založil si ruce na prsou. "Jako ty ke mně, tak já k tobě. Bez pozvání…" podotkla jsem. Zdálo se mi to, nebo Zackovi cukl koutek? Ale stejně na mě dál zíral skrze zúžené oči. "Fajn, když už tady jsem, tak ti řeknu pravdu" zakroutila jsem očima a zavřela za sebou ty děsné dveře. Zack pořád stál jako tvrdé Y a čekal, co bude. Klidně bych proti němu mohla běžet se sekerou v ruce a zřejmě by neuhnul. "Tak jsem sem šla s tím, že ti řeknu narovinu, proč jsem nerozhodná. Ale donutil mě k tomu až pohled na mojí vlastní postel, do který se nějak nemůžu odvážit vkročit. Všude tě vidím a cítím, jako bys tam byl. Je to nesnesitelný…" začala jsem. "Jo, to už jsem si všiml, že jsem nesnesitelnej…" zamumlal Zack a sedl si na židli. "Proč se pořád tak chováš?!" vyjela jsem na něho. "Jako jak?!" "Všechno překrucuješ… Nemyslela jsem to tak, že jsi nesnesitelnej ty! Jen… Hele, prostě to zkrátím. Moc tě chci. A nemůžu vydržet to, že mám plnou hlavu jenom tebe. Co vlastně jsi?! Nějakej anděl s dokonalou tváří, s vášní, citem?… Já prostě nevím… Úplně jsi mi zamotal hlavu…" postupně jsem zvyšovala hlas, jak mě to všechno štvalo. "To jako myslíš vážně?!" vylítlo Zackovi obočí vzhůru, ale pořád se mračil. "Na vymejšlení nebo lhaní teď upřímně nemám náladu. Jakože kdybych měla dost odvahy, tak asi zavolám Brianovi a všechno mu řeknu…" poznamenala jsem. "Jestli to teda myslíš upřímně, tak fajn" pokrčil Zack rameny. Kdyby to bylo možné, asi by mi spadla brada až na zem, protože tuhle odpověď jsem nečekala. Ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. "Fajn… Tak já zase jdu, když jsem si konečně ulevila od těch slov…" řekla jsem zaraženě a otočila se zpátky k východu. Chvilku jsem zírala na zem. To jsem Zacka natolik naštvala, že je mu naprosto jedno, co jsem teď řekla?! Tak to teda ne. "Jako ale teď jsi naštval ty mě" otočila jsem se zpátky a stála tváří v tvář Zackovi. "Já žádnej anděl nejsem… Protože tys popletla hlavu mně…" díval se mi do očí. V srdci jsem cítila úlevu. Oči mi sklouzly k Zackovým drzým rtům. Pro Zacka to bylo zřejmě znamení, aby mě políbil. Přitiskl mě ke zdi, ruce si o ní opřel, čímž mě tam uvěznil a začal mě líbat.




dočkala jsem se! no, koukám, že ty dva se budou pořád rafat, ale aspoň že se usmířili a takovým hezkým způsobem... :-) moc hezké..