Na nic jsem už nečekala a hned jsem ho objala. Chtěla jsem se ho dotýkat, přejíždět po jeho svalech. Úplně jsem si tuhle scénu představovala těsně před tím, než jsem sem vkročila. Všechno mu řeknu a Zack roztaje, čímž si padneme kolem krku a potom se pomilujeme. A teď přemýšlím nad tím, jestli umím tak dobře předvídat, nebo jestli to bylo naprosto jasné. Spíš asi to druhé. Musela jsem se pousmát. Zack si toho všiml. "Čemu se směješ?" odtáhl se ode mě. "Jen tak… Jen, že tě mám moc dobře omotanýho kolem prstu, protože jsem věděla, že mě nenecháš jen tak odejít. Teda, trochu jsem zaváhala, když jsi jen tak pokrčil rameny a řekl fajn" přiznala jsem. "Ty? Ty, že máš omotanýho mě?! To spíš já tebe, protože jsem moc dobře věděl, že beze mě nemůžeš být a přijdeš" naparoval se zack. Bouchla jsem pěstí do jeho hrudníku. "Hele!" "A jsem v tom dokonce tak dobrej, že vím, co přijde teď" dal ode mě ruce pryč a založil si je na prsou. Já jsem nadzvedla obočí. "Fakt? Protože já taky" napodobila jsem ho. "Tak to bys měla radši odejít, nebo to s tebou špatně dopadne a zase budeš fňukat kvůli Brianovi" kývnul Zack směrem k východu. Já jsem na něho zůstala zaraženě koukat. "Cože?!" vylítlo mi z pusy. Bylo mi trochu trapně. "Měla jsem ten dojem, že se to vyvíjí dobře. A… A ty mě zase dráždíš?! Máš asi pravdu. Vážně bych měla odejít. Nebo to špatně dopadne" odstrčila jsem ho stranou. "Počkej, nechtěl jsem… Takhle jsem to nemyslel" chytil mě za ruku. Já jsem se mu ale vyvlíkla. Měla jsem už na krajíčku. "Yuno počkej…" stoupl si na dveře. "Uhni mi z cesty!" byla jsem hysterická. "Nech mě na pokoji!" "Já tě mám nechat na pokoji?! Tys přišla za mnou…" "Jenže to jsem nečekala, že řekneš zase něco na můj účet!" "Na tvůj účet?! To ty mě pořád zakládáš do krabice s nápisem pro pozdější použití!" obořil se na mě. "To není pravda, jenom to nechceš pochopit…" "A co? Co mám jako pochopit?! To, že toho zasranýho Briana nechceš ztratit, ale přitom jsi ho už dávno odložila…asi jako mě…protože se mnou spíš?! Nebo bych měl říct výstižnější slovo? Nejspíš pícháš?!" Okamžitě jsem mu vrazila facku. A že byla velká, jak mě naštval. Zackovi odlítla hlava na stranu a hned si mnul tvář. "Jak si dovoluješ říkat tyhle slova?!" zuřila jsem. Po tvářích se mi koulely slzy. "Ještě mi zkus nalhat, že to není pravda… Tak proč si vlastně přišla?! Jenom mi říct, co vlastně chceš, abych na tebe nebyl naštvanej?! Oba moc dobře víme, co jsi vlastně doopravdy chtěla. Mě!" "Pust mě…" zakňourala jsem a zadívala se na dveře, na kterých stál. "To teda nepustím. Když už jsi sem přišla, tak ti dám to, co chceš" surově si mě na sebe přitiskl a hrubě mě políbil. "Zacku přestaň!" chtěla jsem ho odstrčit. Jenže byl silnější a nenechal mě cokoliv udělat. Nakonec si mě vzal přes rameno a hodil mě na postel. "Zacku!" snažila jsem se ho zastavit, jenže on mě vůbec neposlouchal. Docela jsem se ho bála. Potom ze mě prudce strhl kalhoty a začínal si rozepínat ty svoje. On se mě snaží snad znásilnit. "Zacku přestaň. Prosím!" křičela jsem a propadla v pláč. Zack vzal můj obličej do dlaně a přinutil mě se na něho podívat. "Už nikdy… Nikdy! Si se mnou nezkoušej hrát, sakra" řekl vytočeně a potom vedle mojí hlavy udeřil pěstí, až jsem vyjekla. Nakonec si zpátky zapnul kalhoty, zvedl se a stoupl si do rohu nejdál ode mě, kde znovu udeřil pěstí. Celá jsem se klepala. Potom jsem si natáhla kalhoty a snažila se uklidnit. Zack se na mě pokradmu koukal. "Nechtěl jsem ti ublížit" řekl už v klidu. "Ale ty ubližuješ mně. Asi takhle, jako teď skoro já tobě. Mně na tobě vážně záleží, ale ty to pořád nechápeš a svojí nerozhodností mi ubližuješ. Bylo by lepší, kdybys za mnou do tý školy vůbec nechodila a nic by se nestalo…" vzdychl. Já jsem tam jenom tak seděla a slzy mi pořád tekly z očí. "A víš co? Dneska už tě vážně nechci vidět, tak prosím odejdi. Stejně chci jít spát" prohrábl si vlasy, potom mi otevřel dveře a začal se svlíkat, aniž by čekal, až vypadnu. Já jsem se ještě pořád v šoku zvedla a šla ke dveřím. Zack mě vůbec nevnímal, hodil svoje oblečení na židli a potom zalezl do postele a zhasl. Já jsem popotáhla a dívala se do tmy. Chtěla jsem jít pryč, ale na druhou stranu jsem nechtěla odejít. Jenže Zack mě tu nechtěl. Chvilku jsem poslouchala, jestli spí, ale nic jsem neslyšela. Nemůžu tady stát věčně, uvědomila jsem si. A pak jsem udělala tu největší blbost z celé téhle aféry. Potichu jsem zavřela dveře a šla si lehnout k Zackovi. Pěkně si počkal, až si zalezu pod peřinu a když jsem se k němu přitulila a objala ho, promluvil. "Jdi pryč" zamumlal do peřin. "Já nemůžu" kuňkla jsem. Zack se prudce otočil. Teď zase určitě vybouchne. "Tak se aspoň svlíkni, nebo chceš spát v oblečení?!" poručil mi. "Ty mě nevyhazuješ?!" vylítlo mi z pusy. "Můžu si to rozmyslet, jestli chceš…" řekl a zase se otočil zpátky, zády ke mně. Já jsem vylezla z postele a svlíkla se. Nakonec jsem si zalezla zpátky. Zack se ke mně přitulil a zabořil obličej do mých prsou. "Omlouvám se… Nechtěl jsem bejt surovej…" zamumlal. Já jsem spolkla knedlík. "To je dobrý" pípla jsem. Ale ve skutečnosti mě z toho ještě mrazilo v zádech. Zase jsem popotáhla. Zack nadzvedl hlavu. "Není to dobrý. Já… Vážně je mi to líto. Vybouchl jsem…" "Ne… Jenom jsi mi oplatil moje chování k tobě" řekla jsem. "Tak už o tom nebudeme mluvit. Aspoň už ne dneska. Teď jsem tady jenom ty a já" převalil se na záda a přitáhl si mě k sobě. Já jsem schovala hlavu do jeho podpaží a zavřela oči. Zack mě hladil po vlasech. Uklidňovalo mě to a taky jsem co nevidět usnula.
Ráno mě probudilo nezvyklé světlo. Zabručela jsem do peřin a rozlepila oči. Jsem u Zacka… Jsem u Zacka! Prudce jsem vstala a rozhlídla se kolem. Zack už tady nebyl. Vzdychla jsem a zase padla na polštář. Znova jsem začala přemýšlet nad tím, co se stalo včera. Zase mi bylo mizerně. Kdy už tohle skončí, sakra! Ty moc dobře víš kdy, Yuno… Promnula jsem si spánky a vylezla z postele. Zack tady neměl hodiny, takže jsem neměla ani tušení, kolik je. Spíš doufám, že mě nikdo neuvidí, jak se odsud potácím. V klidu jsem se oblíkla a potom odtamtud co nejrychleji zmizela. "Dobré pozdní ráno" ozval se Paul z obývacího pokoje, když jsem se snažila nenápadně proklouznout nahoru. Cukla jsem sebou a zastavila se. Potom jsem se otočila směrem k pokoji. Paul ležel na gauči a s nadzvedlým kloboukem nad hlavou se na mě po očku koukal. Já jsem těkala očima po pokoji a cítila, jak rudnu. "Nic neříkej, pokud možno…" skousla jsem si ret. "Vždyť nic neříkám… Jenom ti přeju dobré ráno. Jo a až se dáš do pořádku osvěžující sprchou a uklidníš svůj mobilní telefon, zřejmě bude oběd" podíval se na hodinky, co měl na ruce a potom zase schoval hlavu pod klobouk. Já jsem svraštila obočí, ale nic na to neřekla. Nakonec jsem se sebrala a pádila nahoru. Hned jsem vzala do ruky mobil. Šest zmeškaných hovorů, další čtyři vzkazy a asi tři sms. Vzdychla jsem. Nejdřív si poslechnu zprávy. "Ahoj Yuno. Zvedni to prosím, až si tohle poslechneš. Jde o tu návštěvu" ozval se Brianův hlas. Další vzkaz… "Yuno, nevím kde jsi, ale už jsem ti asi čtyřikrát volal a ty mi to nezvedáš, tak mi prosím co nejdřív zavolej." "Nevím, jestli na mě kašleš, ale už se ti snažím snad dvě hodiny dovolat. Zanechal jsem ti i sms, sakra!" Brian už zněl docela naštvaně. Přemýšlím, jestli si mám vůbec poslechnout ten poslední. "Ahoj Yuno. Tady Rose. Brian se ti prý nemůže dovolat. Myslí si, že mu to nebereš schválně, tak jsem to musela zkusit." Asi bych mu měla ihned zavolat. Šla jsem do koupelny a začala napouštět vanu. Mezitím si přečtu sms. Hm… Ani to nemělo cenu. První totiž vypovídala o tom, jak se mi nemůže dovolat, druhá vyzněla naštvaně a ve třetí mě už slušně poslal někam, protože prý na něho kašlu. Bezva. Zaplula jsem do vany a vytočila jeho číslo. Vyzvánělo to docela dlouho, až jsem si myslela, že mě v tom nechá plavat, jako já jeho. "Halo?" ozval se Brian nejistě. "To jsem já… Moc se omlouvám za ty hovory… Neměla jsem mobil u sebe a dostala jsem se k němu až teď…" přiznala jsem. Teda napůl. Vysvětlovat, kde jsem byla, mu teda nebudu. "Ah… Já už myslel, že ses na mě vykašlala…" V duchu jsem se zasmála. Na to teda hošan kápl. "Jo, toho jsem si všimla v poslední sms…" nemohla jsem si odpustit. Teda, ze mě se stává mrcha. "Promiň, byl jsem už naštvanej…" "Jo chápu…" řekla jsem hned. "To slyším vodu? Nebo co to je?" "Ále, jsem ve vaně. Potřebovala jsem si trochu odpočinout a na to-…" "Je nejlepší vana, já vím" dořekl za mě a zasmál se. Zahřálo mě to u srdce. Tolik toho o mně ví… A já aranžuju do srdce časovanou bombu, která až vybouchne, ho naprosto zničí. Stává se ze mě bezcitná mrcha. "Chtěl jsi mi něco říct ohledně tvýho příjezdu" zahrála jsem to do autu. "Jo. Vidíš, málem bych na podstatu našeho rozhovoru zapomněl… Ehm… Mluvil jsem s rodiči. Mohl bych přijet o víkendu. A chtěla by se mnou jet i Rose. Její mamka jí to prej dovolí. Šlo by to? Nevadilo by ti to? Ani tomu tvýmu strejdovi?" "Briane to by bylo skvělý!" byla jsem ráda. Ale upřímně jen z toho, že sebou chce vzít Rose. Měla bych mu to říct… Ale nemůžu. Nejde to. Nechci mu ublížit… Jo a proto ho potom rovnou zabiju. Bezva, fakt bezva… "Budu moc ráda, když přijedete oba" řekla jsem nakonec a snažila se, aby to znělo co nejlíp. "Tak to jsem rád. Ne, že bych se bál toho, že se tam u tebe budu cítit osamělej, to ne. Přece jedu za tebou. Ale kdyby náhodou, potřebuješ taky přátelskou ruku. Ne, že bych nebyl přítel, ale nejsem holka" zasmál se Brian. "Briane! Nekecej hlouposti. Nejedeš za královnou do paláce, ale na statek uprostřed mrakodrapů a za holkou, co ti dala kopačky" řekla jsem narovinu. "Moc vtipný, Yuno… Ne vážně. Takže v sobotu?" "V sobotu" souhlasila jsem. "Fajn… Tak zatím." "Zatím…"




ze Zacka se nám vyklubal brutální násilník... :D a jéje... brian vážně přijede? proč mu to Yuna ještě neřekla? to je až taková srabanda? :D