Předtím jsem si toho nevšimla, ale jakoby mi v pokoji bouchla bomba. Vzdychla jsem a snažila se všechno rychle uklidit a naskládat do skříně. Potom jsem hledala látku na okna, jenže jsem jí nemohla najít. Samozřejmě jsem si jí uklidila do oblečení. Podívala jsem se nad okna. Tohle by mělo být v pohodě, pomyslela jsem si při pohledu na jemné kovové tyčky, které zřejmě dřív sloužily pro stejný účel jako teď mně. Vzala jsem si židli a začala pomalu soukat na tyčku první ze závěsů. I v šeru si nešlo nevšimnout, že na mě zvenku Zack civí a baví se pohledem na mě. Chtěla jsem na něho udělat obličej, jako malé dítě, abych mu tím dala najevo, že mi je ukradený, ale jak jsem tak na něho koukala, nevšimla jsem si, že tyčka vyjela ze svého místa. Samozřejmě jsem se za ní držela, takže Zack nakonec místo posměšného úšklebku viděl zřejmě vykulené oči a ruce máchající naprázdno ve vzduchu. Byla jsem v takovém šoku při tom pádu, že jsem nestihla nic udělat. Spadla jsem přímo na záda, ale mohla jsem být vděčná, že jsem nespadla přímo na tvrdou podlahu, nýbrž do mého kufru, který jsem si částečně rozsedla. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno, protože jsem si na pár vteřin vyrazila dech a snažila se ho popadnout. Potom jsem se rozkašlala. "Jsi v pořádku? Yuno!" přiběhl do pokoje udýchaný Zack. To dokazuje, že můj brilantní pád viděl v celé své kráse. Já jsem jenom přikývla, protože mi někam zdrhl můj hlas. Zack nelenil, zvedl mě z kufru, kterého mi upřímně bylo líto a položil mě na postel. "Příště by ses radši měla soustředit na práci než na koukání na mě" domlouval mi. "Jak říkám, špatný výhled" zachraptěla jsem. "Jasně" řekl Zack sklesle. "Radši ti pomůžu, nebo si něco uděláš znova" sebral ze země závěs. "Já to zvládnu sama" byla jsem hned na nohách. Bolest v zádech jsem se snažila potlačit. "To už jsem viděl" přitlačil mě zpátky na postel. Je tak blízko… Jeho naštvaný pohled mě přinutil souhlasit. "Fajn, posluž si" vydechla jsem poraženě. Zack na mě chvilku koukal, jako by nevěřil, že jsem konečně zakopala válečnou sekeru. "Ehm…" prolomila jsem ticho. Zack, který se nade mnou pořád skláněl, ruku na mém hrudníku, si konečně uvědomil, co dělá a odtáhl se. V hlavě mi kolovaly smíšené pocity. Briana… Miluješ Briana… Nezapomeň na to… Vzdychla jsem a poníženě se odtáhla na druhý konec postele, abych se na Zacka nemusela dívat. Vzala jsem do ruky malé Bé, co se mi houpalo na náramku. V hlavě se mi zase začalo všechno přemítat. Vidíš naše iniciály?… Všichni se domnívají, že spolu chodíme… Neodcházej… Mami! Tati!… Na nohu mi ukápla slza. Nechtěla jsem brečet. Aspoň ne před ním. Ale nešlo to. Nešlo to zastavit. Uviděla jsem rodiče, jak se na mě usmívají od ucha k uchu. "Yuno? Ty brečíš?" všiml si mě Zack. Zakroutila jsem hlavou a pohotově utřela slzy. "Bolí tě něco? Záda?" obešel postel a klekl si ke mně. Teprve teď jsem si uvědomila, jak je laskavý. Pokusila jsem se o úsměv. "Srdce" prudce jsem se zvedla a vyběhla z pokoje. V kuchyni jsem uslyšela Paula. Chtěla jsem teď být o samotě. Šla jsem ven a rozhlídla se kolem. Nabízely se mi spící slunečnice. "Yuno!" vyběhl za mnou Zack a rozhlížel se kolem. Zaplula jsem mezi obří květiny. Je tma, neuvidí mě. "Zacku?" vyšel ven Paul. "Nic se neděje. Jenom… Něco jsem zapomněl v autě" řekl Zack a šel ke stodole. Cestou tam se ještě rozhlížel, jestli mě někde neuvidí. Sedla jsem si na zem a složila hlavu do klína. Najednou mi došlo, jak hloupá jsem byla. Nechala jsem napospas svoje kamarády, Briana… Vlastně i svoje rodiče. Nikdy se nebudu moct vyplakat na jejich hrobě. Co mě to jenom popadlo? Myslela sis Yuno, že když utečeš daleko od domova, utečeš problémům, smutku? "Jsem tak pitomá" řekla jsem nahlas. "To teda jsi" vylekal mě Zack, který stál nedaleko ode mě. Pak se posadil zády ke mně. Zřejmě mi chce nechat osobní prostor. "Nechtěla jsem…" "Klidně se vybreč, uleví se ti. Já to jako projev slabosti neberu…" skočil mi Zack do řeči, než jsem stihla cokoliv namítnout. Mlčela jsem. "Jak… Jak dlouho jsou mrtví?" zeptal se opatrně. "Teda jestli o tom nechceš mluvit, stačí říct. Já jenom, že občas si člověk potřebuje s někým popovídat…" znejistěl. "Budou to skoro tři měsíce. Stalo se to na moje narozeniny" řekla jsem. Teď pro změnu mlčel Zack. "Měli jsme oslavu na naší zahradě. Rodiče mi chtěli udělat radost a připravili mi velkou zahradní párty a pozvali všechny moje kamarády. Byl to snad můj nejšťastnější den. A pak… Zbyly mi po nich jenom vzpomínky, fotky a video z oslavy, na který se nemůžu ani podívat" řekla jsem a utírala si další a další slzy. "Co se stalo?" "Uklízeli jsme a mamka měla potřebu dát si cigaretu. Ten její zlozvyk. Zašívala se do komory a myslela si, že jí nikdo nevidí. Jenže někdo tam prej uvolnil plynové potrubí, a jak škrtla zapalovačem, tak zřejmě…" spolkla jsem knedlík a rozbrečela se naplno. Zack nahmatal mojí ruku a vzal mě za ní. Nic neříkal. Chvilku jsme tam tak seděli, než jsem se uklidnila. Zack mi podal svůj kapesník. "To proto je na mě Brian určitě naštvaný" začala jsem z jiného soudku. "Ten den… Ten den se chtěl konečně vyslovit, ale já mu pak vrazila nůž do zad a radši utekla… Bylo to pro něho ponižující. Všichni kolem nás věděli, co se mezi náma děje. A já mu ani nedala šanci…" otočila jsem se na Zacka a podívala jsem se mu do očí. "Tohle chápu až moc dobře. Ale i tak si myslím, že díky okolnostem se nezachoval správně. Bejt já na jeho místě, tak sem hned přiletím a… a…" mračil se a nemohl najít ta správná slova. "Pořád čekám… Čekám, že mi zavolá… Napíše… Kéž by se tady objevil. Teď v tuhle chvíli bych ho moc potřebovala" řekla jsem a ani si neuvědomila, jak sobecky zním. Nedošlo mi, že se mi Zack snaží pomoct. Nedošlo mi, že to on mě tady utěšuje. Může se klidně sebrat a jít někam se sexy holkami, ale on je tady se mnou a poslouchá moje pazvuky, co připomínají naříkající prase. "Dodělám ti ty závěsy" zvedl se ze země a pomohl mi vstát. "Ale neříkej prosím nic Paulovi" prosila jsem ho ještě. "Jasně" usmál se a vedl mě do pokoje. Potom mi dodělal ty závěsy, a když se ujistil, že budu v pohodě, tak odešel. Já jsem okamžitě zalehla do postele a jen co jsem zavřela oči, usnula jsem. Dnešek byl až moc vyčerpávající.
Když jsem se ráno vzbudila, na toaletním stolku jsem měla vázu s malými slunečnicemi. Byl by hřích se neusmát. Včerejší večer mi přišel stejně hororový jako ten nešťastný den. Ale už jsem se cítila líp. Vzpomněla jsem si na to, jak mě včera večer Zack podržel a měla jsem potřebu mu za to poděkovat. Jako srnka jsem vyběhla z postele, rychle se dala do kupy a seběhla dolů. "Paule? Zacku?" rozhlížela jsem se v kuchyni i obývacím pokoji. Ale nikde nikdo. Pak jsem uslyšela venku hlasy. Usmála jsem se a vyšla z domu. "Zacku?" šla jsem za hlasy. Ale našla jsem jenom Paula s někým cizím. "Ale, kdo se nám to konečně probudil? Už jsem se bál, žes usnula navěky" usmíval se Paul. "Volala jsi Zacka?" tázavě se na mě podíval. "On tu není?" snažila jsem se to podat co nejvíc lhostejně. "Je ve škole… Kde by byl. Sem přijde až kolem čtvrté…" podíval se na hodinky. "Aha" řekla jsem trochu zklamaně. "K snídani si dej jenom něco málo, jestli máš hlad. Za chvíli bude oběd" volal na mě Paul, když jsem šla zpátky do domu. "Oběd?" "A kolik sis myslela, že je? Spala jsi příliš dlouho. Je půl druhé" smál se mi. Já jenom zůstala koukat. "No, tak to potěš koště. Měl jsi mě vzbudit" řekla jsem nakonec a zapadla do domu. Trapas.




jé, že by se konečně hodili do pohody? už bylo na čase... no jsem zvědavá jak to bude dál :-) no nic. tak doufám, že tu zítra, respektive dneska zase najdu nějakou kapitolku :-) teď už musím jít spát. jsem z toho učení už hotová...