"Takže definitivně slovní souboj jo?" objevil se za mnou Zack, když jsem se hodlala jít osprchovat. "Přece sis nemyslel, že se nebudu bránit…" nadzvedla jsem obočí. "A teď prosím vypadni. Hodlám se jít totiž koupat a k tomu tvojí asistenci nepotřebuju" strkala jsem ho z koupelny. "No, nevypadalas jako že bys byla schopná se bránit" zarazil se ve futrech. "Hele Zacku, na rovinu. Vážně na tebe a tvoje přiblblý hry nemám náladu, takže vypadni!" vybouchla jsem. Zack na mě zůstal koukat. "Co takhle převést souboj ze slov na činy. Dáme si závody" vyzval mě. "Zaprvý jsem děsně zpocená a zadruhý nejezdím autem" řekla jsem. "Ale ne v autě, Paul by mě zabil. Myslel jsem provětrat koně." "Koně?! Zbláznil ses? Já se ke koni nepřiblížim ani na metr, natož abych pak na něm uměla sedět a jet" vytřeštila jsem oči. "A-Aha…" řekl Zack trochu zklamaně. "A člověk by řekl, že zpocený holky jsou sexy" nakrčil nos a otočil se k odchodu. Já ho čapla za triko a stáhla zpátky do koupelny. "Byla bych ti velice vděčná, kdybys přestal dělat narážky na moje já. A to myslím vážně. Jestli si myslíš, že mě to nějak obměkčí, tak jsi na omylu. Já nejsem žádná támhle slečna, která se na prvním rande nechá svést!" zuřila jsem. Zacka jsem držela za triko a mačkala ho, jak nejvíc šlo. "No to máš pravdu, protože za á tohle není rande a za bé nejsi žádná "slečna, co se nechá svést". Protože mám takovej dojem, že nikdo jinej, než Brian, teda krom dětských lásek, neexistuje!" setřásl ze sebe moje ruce. "To teda existuje!" "Tak mi spočítej, kolik jich bylo, protože to nebude určitě víc, než pět prstů…" "To, že nestřídám kluky jako ty holky, neznamená, že jsem uzemněná jeptiška, co jí rozruší jediný mužský pohled" koukala jsem se mu při tom do očí, abych mu dala najevo, že je mi naprosto volný. Zack těkal očima a vypadalo to, že se ve mně snaží něco přečíst. Nebo že by se mě snažil rozrušit "svým pohledem muže"? "Nesnaž se" sykla jsem potichu. "Brian určitě není takhle drzej jako já co?! To proto se mu nemůžu vyrovnat. Protože on je prostě dokonalý gentleman" zavzdychal Zack a odvrátil ode mě zrak. "Bože, kdy už přestaneš snít a sundáš si růžový brejle?! Svět a nic kolem tebe není tak, jak si myslíš…" mračil se, ale na mě se nepodíval. "Myslíš tím sebe? Nepotřebuju vědět, jakej jsi. Stačí mi to, co vidím…" "Dobře" přikývnul Zack a bez dalšího zbytečného slova odešel. Pak už jsem ho ten den neviděla. Paul řekl, že udělal všechno, co měl a odešel domů. Já jsem se tím nezabývala. Byla jsem až moc naštvaná, než abych nad tím vším přemýšlela. Jenže to nebylo všechno. Zack se druhý den neobjevil s tím, že si prý musí něco důležitého zařídit. Teda takhle to aspoň tvrdí Paul. Ale já věděla, co za tím stojí. Tuhle hru jsem zřejmě vyhrála. Paul mi navečer přivezl slíbené kolo, tak jsem se rozhodla, že se trochu projedu. Měl pravdu, nezapomněla jsem to. Vyrazila jsem si do města, ale ne moc daleko, abych nezabloudila. Po večeři jsem se konečně usadila ke svému netbooku a rozhodla se napsat Rose. Docela jsem se s ní chtěla vidět, tak jsem jí rovnou napsala na skype. Netrvalo ani pár minut a Rose už mi volala. Okamžitě jsem přijala hovor a na obrazovce se mi objevil její obličej. Rose zavýskla radostí. "Bože, tak ráda tě vidím! Amerika zdraví Japonsko!" byla radostí bez sebe, že poskakovala na židli. "Ahoj" řekla jsem až moc sklesle. "Děje se něco?" zamračila se hned. "Ale nic, znáš to…" dala jsem jí pohledem vědět, že je mi smutno. "Taky mi moc chybíš. Jak se máš? Je to tam fajn? Nejsou na tebe zlí?" "Ne, je to tady skvělý. Teda až… To je jedno" mávla jsem rukou. "Nějaký potíže?" uhádla hned. "Ale ne. Jenom jsem se trochu rafla s tím klukem, jak jsem ti povídala…" přiznala jsem. "Jak to? Všechno mi vyklop!" nařídila mi. "Ale to jsou jenom takový malý neshody. Trochu mě škádlí. A včera jsem mu něco řekla a kvůli tomu se asi dneska neobjevil. Sice jsem vyhrála naší slovní bitvu, ale na druhou stranu mě to mrzí…" vybavila jsem si poslední Zackův pohled před tím, než odešel. "Z toho kouká malér, Yuno. Jseš si toho vědoma, že jo?!" kárala mě. "Rose… To není, jak si myslíš. Tady je Brian" poplácala jsem se tam, kde je srdce. "A i kdyby nebyl, řekla bych mu to, abych ho zbytečně netrápila. Ale není to tak. Brian za mnou přiletí" pousmála jsem se. "Vážně? Nezmínil se. No vlastně… Už se s náma nebaví jako dřív. Trochu se změnil, cos odjela… Ale to poznáš sama. Pokud přijede…" byla Rose trochu nesvá, když jsem se o Brianovi zmínila. "O co jde?" zamračila jsem se. "Ale o nic. Nedělej si starosti. Povídej mi o tom druhým" mrkla na mě. "Žádnej druhej není!" "Jasně jasně. Ale ještě jsi mi ani neřekla jeho jméno" udělala na mě psí oči. "Fajn. Jmenuje se Zack. Ale jeho fotku nemám. Ještě jsem si exponát nestihla zdokumentovat" zakroutila jsem očima. "Hm… Určitě je moc hezký. Musíš mi ho co nejdřív ukázat. Nebo si ho přijdu zkouknout sama!" pohrozila mi prstem. Musela jsem se zasmát. "Ach bože, jak dlouho jsem tě neviděla se usmívat. Moc mi chybíš…" posmutněla. "Já vím…" vzdychla jsem. Potom jsme si ještě dlouhou chvíli povídaly. Vyprávěla jsem jí, jak to tady vypadá, dokonce jsem jí ukázala výhled z okna. Popsala jsem jí taky můj podíl na růstu okurek a rajčat a taky, že zase jezdím na kole. "Všechno to zní úžasně. Asi vážně přijedu. Tady je to teď jako na trní" nakrčila Rose nos a začala vyprávět, co všechno se děje tam. Od té doby, co se to stalo mým rodičům, všichni jsou jako na trní. Všichni se bojí. Ale já jsem si toho nevšimla, vlastně jsem ani nemohla. Byla jsem v šoku, a když jsem se z toho dostala, prchla jsem jako pára nad hrncem. Nikdo si nemyslí, že to byla náhoda, nebo že si někdo vyhlídl zrovna moje rodiče. Nebo dokonce celý můj dům včetně mě. Všichni se obávají, že jde o něco jiného. Ale Rose mě nechtěla zbytečně stresovat. Nakonec jsme se rozloučily s úsměvy a slíbily si, že se zase uvidíme. I když jenom přes webku. Pak jsem se konečně uvelebila v pelechu a částečně spokojeně usnula. Ráno jsem vstala celkem brzo a Paul ještě neodjel. Včera mi totiž oznámil, že tady dneska nebude. Byla jsem za to ráda, že jsem ho zastihla, protože jsem se potřebovala na něco zeptat. "Paule, můžu se zeptat, kam chodí Zack do školy?" načala jsem. "Je to jenom dva bloky odsud. Říkám jí škola u hambáčů. Je tam totiž hned vedle to občerstvení. Jak se to jenom jmenuje. B… Burger King!" zasmál se. Já jsem se taky pousmála. "V kolik dneska končí? Ptám se jenom orientačně…" pokrčila jsem rameny. Paul nadzvedl obočí, ale potom mi řekl, v kolik. Takže v půl třetí se na mě Zacku těš. Měla jsem totiž takový pocit, že ani dneska se tady neukáže. Potom jsem popřála Paulovi šťastnou cestu, líbla ho na tvář a šla u snídaně vymyslet strategii dnešního dne. Všimli jste si někdy, že když na něco čekáte, tak minuta trvá snad hodinu a když chcete něco oddálit, například odevzdání testů ve škole, tak se hodina zdá jako minuta? Teď to mám úplně stejné. A nejhorší na tom je, že člověk nemá co dělat a pořád kouká na hodiny, kdy už se konečně pohne ta hodinová ručička. A paradox je, že jsem to nakonec málem prošvihla. Ve čtvrt na tři jsem se sebrala a na kole si razila cestu za samotným ďáblem. Paul měl pravdu, Burger King se nedal přehlídnout a hned vedle jsem uviděla onu školu. Ze dveří se akorát hrnuly davy lidí. A všichni vypadali stejně. Sakra, doufám, že Zacka nepřehlídnu. Čekala jsem u brány a sledovala jeden obličej za druhým. A pak jsem ho uviděla. Byl obklopený přáteli a něco jim v plném zápalu vyprávěl. Všichni se smáli. Moc jsem doufala, aby si mě všiml. Ale jako by ho ke mně něco přitahovalo, zahlídl mě už z dálky. Všem něco řekl a zůstalo s ním jenom pár holek, když potom ke mně šel. No to si snad dělá srandu. Ale když ke mně přišel, něco jim japonsky řekl, ony se na mě divně podívaly a potom odešly. "co jsi jim řekl?" dívala jsem se za nimi. "Co tady děláš?!" založil si ruce na prsou. "Bylo mi jasný, že dneska nepřijdeš… Tak…" nevěděla jsem, co říct. "Tak co?! Nechci tě vidět. Jsi stejně hnusná jako já. A to se mi nelíbí" mračil se na mě. Já jsem nadzvedla obočí. "Že by konkurence pro tvé ego? Co jsi jim řekl?!" všimla jsem si, že obdivovatelky se opodál zastavily a nenápadně po nás pokukovaly. "Která z nich je tvoje holka?" "Ani nevím. Všechny jsou stejný…" řekl sklesle. "Tak proč s nima chodíš?" "A mám na výběr?!" tázavě se na mě podíval. Uhnula jsem pohledem. "Moc dobře vím, kam tohle míří…" poznamenala jsem. "Tak proč jsi vlastně přijela?!" "Prostě jsem ti chtěla říct, ať na mě kašleš, a vrátíš se zpátky…" "To právě dělám. Kašlu na tebe" řekl trochu nepřátelsky. "Aha. Tak… Tak já zase jdu" popadla jsem kolo. Zack vzal můj obličej do dlaní, neváhal ani vteřinku a krátce mě políbil. Zůstala jsem na něho koukat s vykulenýma očima a prsty si přejížděla po ústech. Nevěděla jsem, co na to mám říct. Ale mám takový dojem, že křičet na něho je zbytečný. Už to totiž za mě udělala jedna holka, která na něho začala něco hulákat, bušila do něho pěstma, nakonec mu vrazila facku a s brekem utekla. Ani jsem nemusela znát japonštinu, abych věděla, co mu říkala. "Tak už vím, která z nich to byla" mnul si Zack tvář. Já jsem se musela zasmát. Zack se rozesmál taky, objal mě kolem ramen a pak jsme pěšky směřovali zpátky k farmě. Celou cestu se mi hemžila stovka myšlenek v hlavě i v srdci. Zackovi zřejmě taky, protože ani jeden z nás nemluvil.




:D takže první pusa, jo? :D jinak super kapitola... :D