17. července 2012 v 21:48 | Sobik
|
Taky se vám stává, že samou nervozitou nemůžete ani spát? Ne že bych byla nervózní, ale podvědomě asi jo. Každopádně z pátku na sobotu jsem se vůbec nevyspala, což se divím, že se to nějakým zázrakem nepodepsalo na mém obličeji kruhama. Jediné známky nervozity mohly projevovat nehty, které jsem si zase okousala. Vždycky, když jsem přemýšlela nad tím průserem jménem Zack, podvědomě jsem si kousala nehty. Doufám, že si toho Brian nevšimne nebo si aspoň za těch x let, co mě zná, nevšiml, proč to dělám. Nechala jsem vzhled vzhledem a konečně jsem vstala.
Vstala jsem poměrně brzo, ale i tak jsem se rozhodla se jít nasnídat. Venku teprve začínalo svítat, takže byla docela ještě tma. V domě bylo ticho jako v hrobě, ale svítilo se v kuchyni. Svraštila jsem obočí a hned začala polemizovat nad tím, jaký to má důvod. Nakonec jsem se tam šla podívat. Stejně jsem tam mířila už od začátku. "Paule? Co ty tady takhle brzy?" vykulila jsem překvapeně oči. "Ahoj, myslel jsem, že ještě spíš…" "Ah… Nemůžu… Asi nervozitou" podotkla jsem. "Ale proč nespíš ty?" zeptala jsem se hned. "No… Musím naléhavě odjet" oznámil mi, jako by to byla naprosto všední věc. "Cože?! Paule! Slíbil jsi mi, že mě odvezeš na letiště… Kdo tam teď zajede?!" "Už jsem požádal Zacka." "Ne, ne, ne! To je snad ještě horší zpráva! To mi nemůžeš udělat. To by byla naprostá katastrofa!" byla jsem naprosto v šoku. "Já vím a je mi to líto, ale nemohl jsem nic dělat. Práce je práce a Zack byl nejrychlejší volba. Nechtěl jsem tě v tom nechat, i když jsem věděl, že se ti Zack nebude zamlouvat." "Jo, já to chápu" vzdychla jsem. "A asi mi ani nic jinýho nezbývá" dodala jsem. To už jsem měla po náladě. Na Paulovi bylo vidět, že ho to opravdu mrzí. "Tak já musím jet" řekl nakonec a bez rozloučení odešel. Potom jsem slyšela nastartovat auto a byl fuč. Podívala jsem se na hodiny. Zbývaly ještě tři, než dorazí Brian s Rose. Měla bych jít asi pomalu vzbudit Zacka a připravit ho na tu milou událost. Stejně, než se dáme do kupy, než se nasnídáme a než dorazíme na letiště, tak to bude akorát. Hm, mám to celkem promyšlené… Teda když pomyslím na to, že jsem vlastně vstala takhle brzo a přesně úplnou náhodou. Teď mě ještě tak napadá, jestli je Zack vůbec tady, nebo jestli spí u sebe nevim kde. Což by byl docela průšvih, protože nemám jeho telefonní číslo a ještě ke všemu ani nevím, kde se ten jeho tzv. domov nachází. Rozhodla jsem se to zjistit co nejdřív a to tím, že jsem zašla rovnou za Zackem. "Zacku? Jsi tu?" vešla jsem do jeho kutlochu. Jenže mi nikdo neodpovídal, že jsem si už začínala myslet, že tam Zack není. No, to je fakt bezva. Ale pak jsem si všimla, že z peřin trčí jeho vlasy. Přešla jsem k posteli a s trhnutím odhrnula deku. Zack zamručel a zamžoural na mě. "Co děláš?!" zeptal se rozespale. "Vzhledem k tomu, že mi Paul vrazil kudlu do zad tím, že ti přenechal velení, mám nutkání tě vzbudit už teď, jelikož není už moc času a než vyjedeme a dostaneme se na letiště, bude to akorát" řekla jsem jedním dechem. Zack na mě nechápavě koukal, že už jsem se začínala bát, že to budu muset zopakovat, a to srozumitelněji. "A co takhle nikam nejít a zachumlat se?" pousmál se. Na to jsem odpověděla hlasitým a zdlouhavým nádechem. "No, to mám teda pěkný probuzení od holky, co-" "Ať tě napadá cokoliv, nic neříkej!" zarazila jsem ho. "Jdu se dát dohromady a ty udělej to samý, nebo mě tady máš znova a to ti garantuju, že to nic příjemnýho nebude!" štěkala jsem nakvašeně. Zack si znuděně oddechl a pomalu se zvedal z postele. "Čekám tě u snídaně" dodala jsem a odkráčela pryč. Cestou do koupelny jsem si říkala, že to šlo nějak hladce a i bez zbytečných projevů na můj účet. Začínala jsem si říkat, jestli to vlastně nemá nějaký háček. Abych tady nakonec na Zacka nečekala hodinu a pak zjistila, že tluče špačky. Ale nakonec se přece jenom objevil a to ještě dřív, než jsem byla hotová já. Načapal mě zrovna, když jsem přemýšlela nad tím, co si mám vzít na sebe. "Poradil bych ti nějakej vytahanej rolák" řekl Zack a přitom se díval do mého šatníku. "Na to je trochu teplo ne?!" poznamenala jsem a dál se dívala do šatníku. "To byl jenom takovej vtip, kterej, kdybys brala vážně, by mi udělal radost" falešně se Zack usmál a odkráčel. Nakonec jsem na sebe něco hodila a šla za ním. Našla jsem ho u snídaně, takže jsem se taky rychle najedla a potom jsme vyrazili. Celou cestu jsme spolu ani slovo nepromluvili. Zack vypadal nějak naštvaně a já ho nechtěla dráždit tím, že bych promluvila. Pusu jsem otevřela až na letišti, kdy jsem na něho zůstala koukat, když mi řekl, že počká v autě. "Jako jak počkám v autě?!" "Jakože tady budu sedět, na týhle sedačce a budu čekat, než ty a tvoje garde-skvadra přijdete" odsekl Zack a já vykulila oči, jak zlý najednou je. "Co ti vadí?! Vždyť o nic nejde… Celou dobu děláš z Briana sobeckýho blbečka, ale nakonec to budeš ty, kdo bude za idiota, když se budeš chovat takhle" snažila jsem se mu promluvit do duše. "Beru na vědomí" řekl Zack a pak mě donutil téměř za jízdy zavřít dveře a koukat, jak odjíždí na parkoviště. Bylo mi to líto, že se tak chová. A jestli žárlí, tak nemá důvod. Omyl! Má… Vzdychla jsem, zase jsem si uvědomila jaká jsem kráva a potom jsem si šla najít v tabulce, kde mám Rose a Briana čekat.
Ani vlastně nevím, jak dlouho jsem tam na ně čekala, ale zrak mi přecházel, když jsem uviděla Zacka promenádovat se po hale. "Myslela jsem, že počkáš v autě" napodobila jsem jeho egoistickou poznámku. "Už mě to tam nebavilo. A navíc, aspoň si s tebou můžu povídat" sedl si vedle mě a dlouze se na mě podíval. "Nebo sis vzal k srdci to, co jsem řekla a usoudil jsi, že bys u mě klesl?!" nadzvedla jsem obočí. Zack dělal, že přemýšlí. "To mě vlastně ani nenapadlo…" řekl a já se otočila na druhou stranu. "Tak promiň. Jenom prostě žárlím, co je na tom. To je snad normální vlastnost ne?! A taky se bojím, že až Briana uvidíš, dáš mi košem, protože vlastně nevím, co od tebe můžu očekávat… Proto ho nesnášim, i když jsem ho ještě neměl tu čest poznat. Protože se bojím, že mi tě ukradne a přitom jsem ti dal celý svoje já." Znělo to úplně upřímně, tak jsem se otočila zády. V Zackových očích jsem viděla prosbu pochopení. Už jsem se nadechovala k odpovědi a měla chuť ho políbit, když Zack sjel pohledem za mě a potom mu klesla ramena. Já jsem se otočila, abych taky viděla to, co on, jenže to už jsem byla v návalu objímání a povyku. "Bože Yuno! Jak je to dlouho! Snad sto let?" Rose mě snažila přiškrtit. "Není to ani měsíc!" řekla jsem přidušeně a vymanila jsem se. Potom jsem si konečně všimla, že opodál stojí Brian obložený kufry a kouká na mě psím pohledem. Já jsem se doširoka usmála a rozeběhla se k němu. Doteď jsem si vlastně ani neuvědomovala, jak moc mi tenhle člověk chyběl. Nebylo potřeba slov, jenom jsme se objali a pozdravili. Potom jsem popadla Roseiny kufry a zamířili jsme k ní a k Zackovi, který dělal, že ke mně nepatří. Docela mě to mrzelo, ale na druhou stranu se mu vlastně ani nedivím. Tak jsem ho hned představila. Zack se zvedl a gentlemansky si podal s Rose i s Brianem ruku, i když to bylo trochu škrobený. "Ahoj, já jsem Zack… Šofér…" poznamenal. Já jsem se na něho zamračila. "Toho si nevšímejte, za chvilku bude snad v pohodě, jenom se trochu necejtí. Jinak Zack je tady můj jedinej a skvělej přítel" vysvětlila jsem jeho chování. "Přehání…" řekl Zack potichu, ale já ho stejně slyšela. Rose se hned zalíbil a taky se s ním hned dala do řeči cestou k autu. Na mně zbyly její kufry a Brian. Trochu jsem žárlila a bála se, aby mi ho ještě nepřebrala pod záminkou, že mám Briana. Pokradmu jsem se podívala na Briana, ale on si toho stejně všiml. Nevěděla jsem, co říct. Brian na mě koukal a čekal, co mu povím. "Chyběls mi" vypadlo ze mě nakonec.
na můj vkus moc krátký... :D to bude tím, že jsem napnutá jak struna vývojem událostí... achjo.. snad se brzy dočkám pokračování...