Ahojda lidi, moc se omlouvám, že mi to tak trvalo, ale píšu po troškách, když mám čas a doufám, že další nebude za tak dlouhou dobu jako tahle :D
Zack nemeškal, sbalil sebou Roseinu porci a šel za mnou. "Hej! Cos odtamtud tak vypálila?" doběhl mě Zack. "No já nevím… Třeba to bude tím, že spolu nejdřív nemluví a najednou se spolu zavřou v pokoji jakoby nic…" pokrčila jsem nechápavě rameny. "A vždyť je to fajn ne?" usmál se na mě a já vzdychla, že vždycky všechno takový bere pozitivně. No jo, jak by taky ne… Konečně mi Brian dá pokoj. "Když to bereš takhle… Ale jinak ne… Jasně, vždycky jsem chtěla, aby o ní měl zájem, ale tohle je prostě divný… Bojím se, že jí ublíží" řekla jsem a pak si teprve uvědomila, že přesně tohle jsem měla na mysli. Co když jí ublíží? "Jako jak ublíží? Jako že by jí zase shodil na zem?!" Zack se začal smát. Já jsem nadzvedla obočí a snažila se ho probodnout pohledem. "Ne promiň. To byl samozřejmě vtip… Ale víš jak… Já nejsem zrovna ten správnej člověk na probírání takových věcí…" nakrčil nos. Já jsem vzdychla. "Máš pravdu…" "Měla by sis promluvit s Rose" skočil mi Zack do řeči. "To přece nejde" namítla jsem. "Proč? Vždyť se vlastně jedná o Briana." "Ehm… No dobře. Já to ještě zvážím" řekla jsem nakonec. "Fajn, ale zvaž to rychle, protože zítra ráno máš poslední možnost" dodal Zack a nacpal si pusu sushi. "Hele nech mi taky něco!" "Zejtra si můžeme koupit další, až je povezu na letiště" chrtil se o ně. "Sobče, dej mi aspoň jeden kousek" snažila jsem se pro sebe něco ukrást. "Dobře, tady máš jeden kousek" podal mi Zack jeden kus a začal se smát.
Další hodinu jsme se Zackem probírali věci kolem dneška a věci kolem toho, co se bude dít, až Rose s Brianem odjedou. "Dneska to byl fakt šílenej den a jsem vážně zvědavá, jak to bude vypadat, až se zejtra vzbudím" řekla jsem a zachumlala se do peřiny. Zack jenom zamručel na souhlas a přidal se ke mně. "Tak dobrou" vzdychla jsem, protože Zackovi netrvalo ani pár vteřin, aby usnul. Když jsem se ráno vzbudila, sluníčko bylo už vysoko na obloze, protože osvětlovalo skrz okno celou podlahu. Zack si vedle mě vesele podřimoval. Zamručela jsem a promnula si oči. Kolik je asi tak hodin? Nahmatala jsem mobil a rozsvítila ho. Půl jedenáctý?! "Panebože!" vylítla jsem z postele. "Zacku vstávej. Je pozdě!" snažila jsem se rozhýbat horu peřin. "Co jé…" zamumlal. "Měl jsi jet na letiště! Prošvihls to…" řekla jsem podrážděně. "Hm…" "No tak vstávej přece!" strhla jsem z něho deku. "Dobře, už jdu" řekl neochotně. Já jsem se mezitím rychle umyla a oblíkla a spěchala domů, abych zjistila situaci.
"Dobré ráno" vybafnul na mě z kuchyně Paul. "Ty už jsi tady? Já myslela, že přijedeš až dneska… Jo ono vlastně je docela dost hodin na to, aby ses mohl mezitím vrátit…" řekla jsem a nechala se obejmout na přivítanou. Čekala jsem, že se zeptá, jak jsme to tady včera zvládli, ale jen co jsem vešla do kuchyně, zjistila jsem, proč o tom nepadlo ani slovo. Brian s Rose seděli u stolu a snídali. Oba měli výraz zmučený krávy. "Ahoj vy dva…" pokusila jsem se navodit trochu lepší atmosféru. Ale při zmínce o odletu mi došlo, že náladu by tady nezvedlo ani LSD. "Moc se omlouvám, nějak jsme se Zackem zaspali. To se přece stává ne? A mohli jste nás jít vzbudit" řekla jsem na svojí obranu. "Takže je to vlastně moje chyba, že nám uletělo ranní letadlo" poznamenal Brian a zakousl se do chleba. "To jsem neřekla. Letadlo do Ameriky lítá snad každou chvíli ne?!" poznamenala jsem a neochotně si sedla ke stolu. "A není to jedno?" ozvala se Rose. "Ne není" řekli jsme s Brianem nastejno. "Není nad příjemný ráno…" poznamenala Rose a usrkla kafe. "Tak já můžu zase odejít" řekla jsem nevrle. "Ty mi tady nevadíš" významně se podívala na Briana. "Co jsem zase udělal?! Od tý doby, co jsem do tebe nechtěně strčil, jsi na mě hnusná" vstal prudce od stolu a odkráčel pryč. Já jsem hodila nechápavý pohled na Rose. "Co je?" sykla. "Nic, já jenom myslela, že jste už v pohodě… Víš, jak to myslim" vzpomněla jsem si na včerejší zakončení večera. "No, to fakt nevim. Není to s náma v pohodě ani omylem…" "Vždyť jste spolu včera u tebe byli a…" nechala jsem konec viset ve vzduchu, protože jsem vlastně nevěděla, co se tam dělo. A ani to vědět nechci. "Nějak tě nechápu, na co narážíš." Chvilku jsem myslela, že se urazila, ale pak mi došlo, že vážně neví, o čem je řeč. "No jak jsem se tě včera přišla zeptat na to sushi a tys mi řekla, ať si ho se Zackem klidně sníme, protože jsi měla už něco jinýho na práci. A byl u tebe Brian…" naznačila jsem, co jsem tím myslela. "Co? Brian u mě nebyl!" "Vždyť tam šel a já jsem se tě chvilku na to šla zeptat, tak tam musel bejt…" řekla jsem vyčítavě. Aspoň by mi nemusela lhát. "Nebyl, já jsem ho vyhodila. A to jako myslíš, i kdyby tam byl, že jsme se líbali nebo co?!" založila si ruce na prsou. "Já to nemyslím nějak proti tobě, ale prostě mě to vytočilo, když je to takovej idiot, kterej si pořádně neumí vážit holek a ty jsi do něho tak beznadějně zamilovaná, že by ses s ním líbala, i kdyby tě stokrát srazil na zem" řekla jsem vážně. Ani jsem si neuvědomila, že mluvím moc nahlas, téměř křičím. A Brianovi neušlo zřejmě ani slovo, jelikož se hned na to objevil v kuchyni. Já jsem si automaticky připlácla dlaně na tvář a Rose po tom, co zbledla a v zápětí zrudla, odtamtud vyběhla jako neřízená střela. "Rose!" snažila jsem se jí zbytečně zastavit. Brian byl připravenej něco říct, ale slova mu zůstala viset na rtech, jenom se koukal, jak Rose pádí pryč. Pak se otočil na mě. "Rose je do mě zamilovaná?" opakoval moje předešlá slova. "Teď ne Briane!" odpálkovala jsem ho a šla za Rose. "Rose!" přilepila jsem se na dveře jejího pokoje. "Promiň… Neuvědomila jsem si to. Byla jsem…ehm… vytočená" což mě neomlouvá. Co jsem to za kamarádku, když jí ztrapním před klukem jejího srdce?! "Jdi pryč!" zakřičela na mě. "Já vím, zvorala jsem to. Tenhle víkend není zrovna podle mých představ. Vlastně asi podle ničích a tohle je jenom další třešnička na dortu, ale víš, že jsem to nechtěla takhle vyžvanit, ujelo mi to…" řekla jsem a uvědomila si, jak trapně to zní. Jenže jsem nevěděla, co jinýho říct. Tohle jsem měla na srdci a taky to byla pravda. Rose ale stejně nic neřekla. "Fajn. Tak si buď naštvaná, ale jediný, co tím vyřešíš, tak to, že když už se delší dobu neuvidíme, proč bysme vlastně měly bejt kamarádky, že jo!" řekla jsem naštvaně a odešla. "Teď ne, Briane!" pohrozila jsem mu prstem, když jsem kolem něho procházela a viděla, že se nadechuje pro nějakou větu. "To tady budeš pořád o všem rozhodovat?! Myslím, že mám právo na to, abych něco řekl!" "Jo, to máš, ale teď na to fakt není vhodná doba. Jestli sis nevšiml, právě jsem se pohádala s mojí nejlepší kamarádkou, protože jsem jí nechtěně ztrapnila a navíc jsem vyzradila její tajemství. A ještě ke všemu tobě. Přijde ti to jako vhodná doba na rozhovor o tom, že tě má ráda?!" řekla jsem tak naštvaně, až jsem se u toho zadýchala. "Měla by ses uklidnit" řekl mi. "Ne, já se nepotřebuju uklidňovat!" "To teda potřebuješ. Stává se z tebe psychopat…" civěl na mě jako bych ho měla každou chvíli zabít. Najedou jsem už neměla co říct a jen jsem na něho koukala a přemýšlela. "Bože, všechno jsem to zvorala" řekla jsem po chvilce, sedla jsem si na schody a složila hlavu do dlaní. "O tom žádná, ale nejsi jediná, kdo to zvoral… Nic z toho by se nestalo, kdyby ses neodstěhovala" řekl a já jsem se na něho zamračila. "Copak ty bys měl síly na to tam zůstat?! Já jsem prostě nemohla. Nemohla jsem se Briane dívat na to místo a každý, každičký den si to připomínat…" "Ale přece jenom, mělas tam kamarády, přítele… Tady teď nemáš nikoho." "Mám tady Zacka! A Rose to na rozdíl od tebe pochopila. Stejně bysme spolu teď už ani nemohli bejt. Ani nám to neklapalo… Defakto to ani žádnej vztah nebyl… Zvorali jsme to oba. Myslím, že bude nejlepší, když se naše cesty úplně rozdělí" řekla jsem vážně. Brian na mě chvilku koukal a soudě podle jeho výrazu, tak nevěděl, co si o tom má myslet. "Já vím, že po tom všem, co jsme spolu prožili to není možný, ale zase na druhou stranu, co se stalo za tuhle krátkou dobu, co jsme se neviděli… Vážně by to bylo nejlepší a ty sám to víš určitě taky" řekla jsem popravdě. "Nemůžu tě prostě jen tak vytěsnit z hlavy" zakroutil hlavou. "Ty snad jo?" podíval se mi do očí. "Ne, ale odjedeš a zlepší se to. Časem… Ne, že bych s tebou nechtěla mít nic společnýho, ale aspoň na dobu neurčitou bych o tobě nechtěla slyšet. Možná je to ode mě hnusný, ale bude to tak lepší." "Vlastně to chápu" řekl hned na to. "Bude to tak lepší" zopakoval po mně a pak odešel do kuchyně. Fajn, znepřátelila jsem si dalšího člověka. Jestli to tak půjde, bude ze mě bezcitná královna střední školy. Až na tu školu… V nejbližší době bych se na ní už měla vrátit. Musím se pak na to zeptat Paula. "Nemuselas to dělat" ozvalo se nade mnou. Stála tam Rose a v ruce držela rukojeť svého kufru. "Musela. Bude to tak lepší" řekla jsem rozhodnutě. "Možná pro tebe, ale on tě má rád. Pořád i přes to všechno tě má rád." "Dobře, takže ničím lidem životy, protože jsem zlá" řekla jsem uraženě. "To nikdo neříká. Jenom tohle prostě nejsi ty. Ty to chceš vždycky napravit a najednou to ještě zhoršuješ a tvrdíš, že to tak bude lepší? A v čem prosím tě?!" "Prostě mě to všechno štve. Brian je na mě hnusnej od tý doby, co přijel a zjistil, že jsem se Zackem a nakonec jsem hnusná já na tebe, i když si to nezasloužíš… Celá tahle návštěva stojí za prd" řekla jsem. Rose se mnou tiše souhlasila. "Myslím, že už je čas na návrat domů" řekla jsem po chvilce. "To máš pravdu, ale nehodlám odletět dřív, než to srovnáš do pořádku" dovlekla svůj kufr dolu a sedla si ke mně. Já jsem si hlasitě odfrkla. "To má bejt odplata?!" zeptala jsem se. Rose ukázala na kuchyň a řekla: "Jen do toho."




no to to trvalo. Tahle kapitola je hotový drama... samá hádka... snad už bude konečně klid...