Podle toho, jak jsem byla unavená, tak jsem si myslela, že hned usnu. Ale spaní se nedostavilo ani po tom, co se Holly vykoupala. I přesto jsem ale dělala, že spím a stálo mě dost sil, abych se nesmála, když začala lamentovat, že už spíme.
"No holky? To má být vtip? Zase tak dlouho jsem se snad nekoupala, nebo jo? Kolik je vůbec hodin, v tuhle dobu chodí spát jen děti ne?" nedalo se přeslechnout její nadávání.
Po chvilce ticha jsem uslyšela její hupsnutí do postele. Že by si rozmyslela svoje nadávání a vyměnila ho za spaní? Neozývaly se žádné další zvuky, takže se asi přece jenom rozhodla jít spát. Já jsem začala přemýšlet nad tím, že jsme šli dneska do kavárny za účelem dělat ples, ale nakonec z toho nic nebylo. A jak jsem tak přemýšlela, tak jsem asi usnula, protože si nic dál nepamatuju a navíc, když jsem se probudila, bylo už ráno. Teda myslím, že ráno, podle toho, že holky taky ještě spaly. Nahmatala jsem mobil a mrkla na čas. Půl 11... Tak to není zase takové ráno. Opatrně jsem se vyprostila z postele a celkově z pokoje, abych je nevzbudila, protože jsem si hodlala užít aspoň ještě hodinu krásnou a tichou neděli. Jenže když jsem se s chutí umyla a s úsměvěm sešla dolů, všechna chuť a radost byly tentam.
"Rebeco, dobré ráno!" dusila jsem se v objetí tety Jess.
"Už jsem si myslela, že z vás někdo přes noc vysál život" poznamenala mamka a já se ironicky pousmála při té slovní hříčce.
"Já jsem jenom potřebovala vyspat včerejší ranní probuzení a težký den..." řekla jsem a otevřela ledničku.
"Hledáš něco? Na stole máš lívance... Už studené..." řekla mamka, jako by to bylo naprosto normální.
"Kdo by řekl, že mě budou čekat už i pořádné snídaně..." poznamenala jsem na její účet a sedla ke stolu. Jess jen nadzvedla obočí podívala se na mámu. Ta jen mávla rukou a na mě se nenápadně zamračila.
"Mluvil tu někdo o snídani?" vynořila se Molly a protírala si oči.
"Dobré RÁNO" zaťukala teta prstem na svoje hodinky na ruce. "Víš vůbec kolik je hodin?"
"Ještě pár minut a vyhlásily by pátrání místo aby se podívaly do pokoje..." řekla jsem a dál se věnovala snídani.
"Mami nech si ty proslovy. Zaprvé by byly naprosto zbytečné a zadruhé mám spánkový deficit, včera toho na mě bylo neobvykle moc. Už se těším, až se zase ponořím do světa knih a poznámek místo flitrů a kůže..." vzdychla a padla na židli vedle mě. "Lívance? Vážně?" podívala se na snídani.
"Co je na nich špatně?!" nechápala máma.
"Nebuď drzá!" okřikla jí teta.
"Nejsem drzá, jen mrtvá... A na lívancích není špatně nic, dokud se neobjeví Holly. Doufám, že se stihnu nasnídat dřív, než se tu objeví..." řekla a jeden si hodila na talíř. Já jsem chvilku přemýšlela, jak to myslela a pak mi to došlo.
"Vážně to chceš jíst?! Ségra, víš vůbec kolik je v tom tuků, uhlohydrátů a bůh ví čeho ještě?! Fůj, tohle jíst nebudu!" napodobila jsem Holly. Molly se zasmála.
"Doneste mi Evian a vejce benedikt nebo omdlím" dodala Molly a předstírala mdloby. Obě jsme se rozesmály, ale mamka s tetou jen kroutily hlavama.
"Nechte si ty řeči a koukejte to sníst než bude oběd!" nařídila nám mamka a dala nám na stůl čerstvý džus z lednice.
"To řekni šípkový Růžence" ukázala jsem směrem nahoru.
"Pokud dodržuje zdravou stravu, vzduch je k snídani lepší než lívance. A už žádný remcání..." řekla mamka a začala se věnovat kuchařce.
"Co kdybysme si zašly na oběd někam do restaurace? Zase tak chudý nejsme a navíc máme návštěvu" navrhla jsem. Jess a Molly okamžitě souhlasily a začaly mamce vymlouvat kuchařku, už jen z toho důvodu, že je na vaření moc nóbl. Já jsem na tenhle argument jen vzdychla, protože tím její vaření skončí tak rychle, jak začalo. Což mě přivádí k myšlence, jestli mamka hodlá své sestře povědět o jejím novém objevu. Možná bych k tomu mohla trochu dopomoct... Ne, nebudu jí přitěžovat, protože to sama nemám ráda. A navíc nejsem škodolibá. To za mě doplňuje Raph. Což mě zase přivádí k tomu, že jsem ještě pořád nezačala s tím plesem. Jo já vím, jeden den jsme tomu už věnovali, ale pořád jsme nepokročili od bodu nula. Zase jsem vzdychla.
"Co tak pořád vzdycháš?" obrátila se na mě Molly.
"Ale to nic, jen se mi hlavou honí různé myšlenky... Hlavně přemýšlím nad tím vánočním plesem, ale jsem úplně dutá" postěžovala jsem si.
"Neboj, to bude v pohodě. Stěžuješ si každý rok a vždycky to dopadne dobře" snažila se mě povzbudit.
"No právě že to dělám každý rok a už mi asi došly nápady... Už jsem do toho musela zapojit i Raphaela, i když chtěl dobrovolně!" sdělila jsem jí to, jako by to byla ta nejhorší věc na světě. Molly se jen uchychtla a povzbudivě mě poplácala po ruce. Pak už se konečně začala naplno věnovat svojí snídani. Já jsem vzdychla...zase... a podívala se na svoje lívance. Třeba když je sním, tak na něco přijdu. Zrovna jsem se chtěla do jednoho zakousnout, když se tu objevila Holly a plácla mě po ruce, ve který jsem lívanec držela.
"Jestli to strčíš do pusy, vlastnoručně ti vypumpuju žaludek!" zamračila se na mě. "A ty si mě nepřej!" ukázala prstem na Molly. Ta položila nedojedenej zbytek lívance a vypadala, jako by se jí právě udělalo špatně. Já jsem se neústupně zamračila na Holly.
"Mně nikdo nebude rozkazovat, co mám jíst. Tohle je naprosto normální domácí snídaně, kterou si teď hodlám vychutnat. Pokud si myslíš, že tě takováhle věc může zabít, tak to nejez, ale já tohle jím odjakživa a nenechám se zmanipulovat tvým anorektickým žaludkem!" vyjela jsem na ní.
"Já nejsem žádná anorektička! Ale víš, kolik je v tom tuků? Uhlohydrátů? Sacharidů? A bůh ví, co ještě!" dívala se na snídani s odporem. Já jsem jen nadzvedla obočí, jestli to opravdu myslí vážně a pak jsem společně s Molly vyprskla smíchy a zakousla se do snídaně. Holly se na mě napůl nechápavě a napůl znechuceně podívala a sedla si ke stolu.
"Pokud se hodláš takhle koukat celou dobu a trucovat, tak to můžeš i nahoře se svým bordelem. My se teď hodláme v klidu nasnídat, ségra. Ale pokud by sis to rozmyslela, tady je javorovej sirup." Molly šoupla sirup před Holly, jako by si byla stoprocentně jistá, že s námi posnídá. Holly zafrkala a nalila si džus. Víc si toho nevzala. A já měla dokonale zkaženou snídani vražednými pohledy. Po snídani jsem se rozhodla, že se odpoledne zašiju k Raphaelovi a společně se ponoříme do toho plesu. Zbývá už jen 13 dní a já ani nevím, jestli máme vůbec zajištěnou výzdobu, kapelu a podobně. Na to mám samozřejmě lidi, ale jak můžou něco připravovat, když ani nevědí, jak. To bude asi potřeba udělat jako první. Chtěla jsem mu zavolat a oznámit mu tuhle novinu, ale podle nepořádku v pokoji jsem se rozhodla, to nejdřív uklidit. Jenže mi to zabralo snad celou věčnost a to i s pomocí Molly a když jsme měly hotovo, mohlo se jít akorát tak na oběd. Holly strávila zbytek dopoledne tím, že vybírala, do které restaurace půjdeme. Doufala jsem, že vybere něco normálního. Raphaelovi jsem tedy hodllala zavolat po cestě. A to i Tam, protože by mi nikdy neodpustila, že jsem se do toho pustila bez ní. Hlavně, když může být pryč z domu. I když se domnívám, že už to nemusí být hrozný po tom, co se stalo ve škole. V každém případě musím zavolat i jí. Ale nedřív Raph.
"Komu voláš?" zeptala se mě Molly po cestě do restaurace.
"Raphaelovi. Potřebuju dělat na tom plese, takže se hodlám dneska zašít k němu do domu, ale radši mu zavolám, než tam vtrhnu" řekla jsem a vytočila jeho číslo.
"To se tam můžeme rovnou stavit ne?" zaslechla mě mamka a ukázala na jeho dům, od kterého jsme byli kousek.
"Jo jasně, ale půjdu tam sama, jestli to nevadí. Můžete jít napřed" řekla jsem a vyrazila k jeho domu. když jsem akorát chtěla zaklepat na dveře, ty se otevřely a ukázaly mi výhled na Gabriela v županu.
"Eh...Dobré ráno Gabrieli, je tady Raphael?" zeptala jsem se překvapeně.
"Dobré ráno" usmál se na mě. "Hned ho za tebou pošlu, můžeš jít dál, jestli chceš" řekl a uvolnil mi cestu do chodby.
"Ne to je v pohodě. Čeká na mě máma, takže..."
"Tvá matka je tu?" skočil mi do řeči a v očích mu zajiskřilo.
"Ehm... Jo, támhle... Čeká tam s mojí tetou Jess a jejími dvěmi dcerami Holly a Molly" ukázala jsem na roh ulice, kde postával hlouček dam.
"Aha" řekl překvapeně.
"Přijely včera" řekla jsem hned.
"Dobře, já jdu tedy pro Raphaela" sdělil mi a otočil se k odchodu.
"To nebude třeba, slyšel jsem vás" objevil se Raph za ním a sladce se na mě usmíval. Gabriel se omluvil, že nás nebude rušit a odešel. Raphael se na mě podíval s neviditelným otazníkem nad hlavou. Já jsem mu polopatě sdělila, co jsem chtěla včetně toho, že u toho nesmí chybět Tam. Raphael souhlasil s tím, že mě bude odpoledne čekat. Řekl, že si klidně můžu přivést svoje ukecané sestřenice, ale já v duchu doufala, že mi nebudou viset na krku non stop. Pak jsme se rozloučili jemným polibkem a já spěchala za zbytkem.




Nedávno jsem se do téhle povídky začetla a musím uznat, že je fakt pěkná. :) Jsem zvědavá co bude dál :)