Koukám na Pretty Little Liars (česky Prolhané krásky, ale originální název mám radši, protože prostě roztomilé malé lhářky a basta), a tak mě tak napadá, proč ty lži...
Proč vlastně lžeme? Je to proto, že nechceme, aby se ten druhý dozvěděl pravdu? Proto, že by to někomu mohlo ublížít? Ba naopak zavařit? Nebo je to proto, že tomu druhému nechceme ublížit?
Zamysleme se nad tím.
Každý z nás někdy zalhal. Někdo víc, někdo míň, někdo lže neustále, ale sáhněme si do svědomí, že každý z nás bez vyjímek zalhal.
Já, když se podívám na své lži, tak si říkám, že na ty, na které si pamatuju, vždy byly v můj prospěch. Nikdy mi nešlo o to, že bych tím někomu ublížila nebo zavařila - šlo mi o to, abych hlavně nenaštvala toho, komu lžu, aby to neublížilo a nezavařilo mně. Jak sobecké že. Ale mám pocit, že o tom většina lží je. Hlavně, aby se to nedotklo nás, že...
Proto se teď snažím nelhat. Jsem otevřená osoba a prostě se snažím. Někdy to ale nejde. Někdy je někdo neoblomný vás někam za každou cenu pozvat, tak mu zalžete, že jste moc zaneprázdněni... A nelitujete toho, protože je to přece ve váš prospěch. A takhle je to se spoustou lží.
Jediné, čemu se vždy snažím vyvarovat, je lhát rodičům. Ano, né každý máme chápavé a tolerantní rodiče, kteří se drží své role a ochránili by vás i v případě, že uděláte fakt obří volovinu. Je těžké nelhat otci, který vám zakazuje naprosto všechno a je těžké nelhat matce, aby to otci náhodou během konverzace "to maso bylo tuhý" neřekla.
Ale pokud máte kolem sebe lidi, na který je opravdu spoleh a víte, že se na ně můžete obrátit i v případě té obří voloviny, myslím si, že není důvod jim lhát. Důvěra je důležitá a když se o ni snažíte, ale na hlavu vám stále přistávají lži z minulosti, věci, které jste zatajili, je to potom těžké někomu důvěřovat.
Napište mi svůj názor, případně doplnění či vlastní zkušenost, budu ráda.
Váš Sobik



