Nad názvem tohoto tématu jsem se musela pousmát. Zrovna jsem se rozhodla, po rozhovoru s mámou, že půjdu napsat článek o lidské ubohosti, protože už nevím, jestli mám jen jak se říká "držet hubu a krok" nebo jestli se tomu mám hlasitě smát, mávnout nad tím rukou a přejít to.
V každém případě, spojím tato dvě témata v jedno.
Žijeme v iluzích... To je velká pravda a mohu to potvrdit sama za sebe. Už je to nějaká chvilka, ale stále je to nedávno, co jsem se odstěhovala do jiného města, prakticky proti našemu zapadákovu do velkoměsta, našla si novou práci, mám nové kolegy, nové přátelé a celkově nový život. Úplně nový život to ale není, protože se pořád nemůžu zbavit těch chyb a restů z toho minulého. - První iluze - Naivně jsem si myslela, že když zmizím z povrchu zemského, otamtud, kde mě všichni znají a kde zůstaly mé chyby, že prostě začnu znova. Nový start. Minulost je zapomenuta, tadá. Ale to jsem se pěkně zmýlila. Moje chyby mě stále pronásledují, a když už si myslím, že už to je za mnou, stále se to ke mně vrací jako bumerang.
Loňský rok byl jeden z nejtěžších, protože jsem udělala pár těch velkých chyb, jak se říká. A myslela jsem si, že se se přehoupne a nový, stávající rok bude mnohem lepší, vše se vyjasný jako nebe po dešti a budu mít sladký život.
A ono houby. Ještě ani neskončil leden a já jsem stihla nejít ke státnicím, stihla jsem se pohádat s mým domácím, který mi pronajímá byt, stihla jsem najít nový byt - což by nebyla ta špatná věc, kdyby...*
Tolik k iluzi o novém a lepším životě...
Dále žiju v iluzi, že ačkoliv tu školu odkládám už prakticky dva roky a vím, ano v hlavě to vím, že nejsem schopna tu školu dodělat, že ji prostě v červnu dodělám a tadá budu mít diplom a titul Blbec.
Další z mnoha iluzí byla ta, že když jsme se s přítelem rozešli v dobrém (což je také dobrá story), že tím to skončí, budeme super kamarádi a čau. Jenže... S přítelem jsem se rozešla po jeho návrhu se rozejít, protože jsem se vlastně odstěhovala a vztahy na dálku přece nemají smysl. Ano, chápala jsem ho, protože mě neviděl už měsíc, trápil se... a zamiloval se do jiné dívky. Což taky nebyl problém, já ho přece nebudu dusit. Nakonec přišla po třech měsících ta naše domluvená kamarádská schůzka, že prostě pokecáme a tak. Ale... On si myslel, že se k němu vrátím, protože tamtu vlastně nechce, protože mě stále miluje (což by bylo sladký, kdyby neudělal to, co udělal) a protože jsem za ním přece přijela, což musí něco znamenat. Ale já mu dala jasně najevo, že to byl on, kdo to ukončil a vlastně to ukončil ze stejného důvodu, ze kterého nechci, aby to pokračovalo. Prostě to nemá smysl! A pán se ráčil urazit, zablokoval si mě, abych mu nemohla psát a nechtěl se mnou mluvit. Fajn, jak chce... Zablokovala jsem si ho všude, kde se dalo, alias blbečku ty se máš tak co urážet, když se mnou nechceš mluvit, tak já ti to dopřeju, nekontaktuj mě. Já o tvoje výlevy nestojím, mám své starosti. No a dneska jsem se dozvěděla právě od mámy, že o mně vykládá lži, protože se zřejmě chce mstít. Vše zní naprosto banálně, ale není, protože s tím souvisí spousta dalších tajností a okolností, které tu řešit nebudu, protože prostě nemůžu.
Momentálně žiju v další iluzi, a ta se jmenuje Muži...
Odjakživa jsem si víc rozuměla s muži, protože mě asi baví to, jak jsou jiní než holky, nemusím s nimi řešit holčičí věci a celkově, komu by se nelíbila ta pozornost že (ano ano, teď mám nosánek trochu nahoru). A proto jsou pro mě muži jako přátelé a ráda s nimi chodím do kaváren nebo jen tak na procházku, popovídat si, pobavit se, zasmát se a hlavně na pivo. Ale... Pak se člověk doví, že jsem vlastně strašně hezká, zábavná a ten dotyčný se se mnou cítí moc dobře a... Ne ne, nebudeme v tom pokračovat, všichni víte, kam to vede. A jak se mám potom normálně bavit a dělat, že to je stejné jako předtím, než jsem se dozvěděla, že se mu vlastně líbím... jinak než jako kamarádka.
Mohla bych takto pokračovat donekonečna s mým absurdním životem, ale tento článek je věnovaný iluzím. O kterých jsem také psala, to je jasná.
Ale chci tím prostě říct, že každý z nás žijeme neustále v iluzích, ať jsou iluze osobní, životní, vztahové, pracovní nebo jste prostě měli iluzi o tom, že vám v Mekáči donesou ten hamburgr, který je tam na obrázku a vy jste se potom přehrabovali tou splácaninou v krabičce ve snaze zjistit, jestli tam je opravdu ta slanina a majolka.
Zastavte se na chvilku a zapřemýšlejte, zda se právě neocítáte v nějaké iluzi.
Má dnešní iluze se zatím plní. Měla jsem zajít nakoupit, pořádně si uklidit pokoj a dobalit definitivně všechny věci. Místo toho sedím v Bageterii, píšu tento článek a vychutnávám si mé oblíbené jídlo.
Váš Sobik... nebo to je jen iluze?
*kdyby se třetí budoucí spolubydlící nerozhodla na poslední chvíli, že se na nás vysere (pardon, ale slušněji to nejde), kdyby tím pádem nebylo vše dražší, protože se to nedělí mezi dvě, ale tři.
*kdyby se na rekonstrukci bytu řemeslníci nevykašlali a tím pádem se prodloužila doba rozdělaného bytu, tím pádem datum naštěhování. Mělo k tomu dojít už minulý týden, nakonec jsme se dohodli na dnešek a dopadlo to tak, že zítra přijedou rodiče, pomoct mi vše odstěhovat zpět domů (je to ještě můj domov?) a nový byt se bude řešit v průběhu tohoto týdne.
*kdyby kolem toho nebylo tolik stresu a jiných věcí, které musím vyřešit a ne přednostně, ale současně, protože to vše spolu souvisí.




Víš, jak sis u 22:22 říkala, že ti mluvím z duše, tak úplně stejnej pocit jsem měla u čtení odstavce začínajícím "Momentálně žiju v další iluzi, a ta se jmenuje Muži" :D to je tak, ale TAK přesný, že mi skoro přišlo jako bych to psala. Ale můžu říct, že když se mi tohle stalo s lidma, který jsem měla opravdu ráda (i když pořád jen jako kamarády), tyto případy byly dva, podařilo se tady tu fázi překonat a nepřestali jsme se kvůli tomu bavit, jeden je dokonce do teď můj nejlepší kamarád :)
Tak přeju hodně štěstí s tím bytem!