Já vím, zní to pěkně praštěně, ale prostě nevím, co mám napsat dřív. A nebo jestli to vůbec stojí za to to napsat. Přemýšlím. A hodně. A často... A o spoustě věcech. O těch důležitých i o naprostých zbytečnostech třeba jako proč ta kavárna zvolila tyhle a tyhle barvy.
Sedím zrovna ve svém oblíbeném podniku - Bageterii - a jsem spokojená. Jsem napraná svým oblíbeným jídlem, vychutnávám si horkou čokoládu, mám k dispozici internet zadarmo a hlavně mám volný den.
A tak si tak tady sedím a přemýšlím o všem, co jsem sem chtěla kdy napsat. A prostě už nevím nebo mi to přijde jako zbytečnost.
Dnes se asi o žádnou svou myšlenku nepodělím. Prostě si tu budu jen tak sedět a užívat si den. I když je venku ošklivo. I když je tu milion lidí a řvou jako zvířata vev výběhu. I když jsem nažraná k prasknutí a stále tu mám půlku jídla. Prostě jsem šťastná... Což každý den říct nemůžu. Ale dnes se tak opravdu cítím. Po hodně dlouhé době se cítím být šťastná a vím, že ten úsměv na mé tváři je upřímný a ne předstíraný. Jen si přeji, aby to tak zůstalo až do té doby, než usnu. Chci vážně usínat s tím pocitem, že tento den byl dokonalý a příjemně strávený.
Váš Sobik




Už dlouho jsem nečetla, nebo neslyšela, že je někdo hodně šťastnej a tobě se to povedlo zrovna teď.