"Co se stalo?" klekla si ke mně a začala mi otírat slzy, o kterých jsem ani nevěděla. Já jsem k ní vzhlédla.
"To co vždycky…" řekla jsem suše.
"Ale teď to bylo jiný. Všimla jsem si, jak se na tebe podíval. A jak jsi utekla, běžel hned za tebou. Myslela jsem, že tu byl. A že ti něco provedl" vychrlila. Takže ona si toho výrazu všimla taky. Všimli si toho i ostatní?
"Ne, nikdo tu nebyl" zalhala jsem. Nechtěla jsem jí nic říkat, co se tady stalo. Vlastně, když to tak vezmu, nic se nestalo.
"Musíme jít zpátky, hodina už začala" začala mě Katrin zvedat ze země. Já se nechala. Ještě jsem si naposledy otřela mokré oči a šla za ní. Učitelka akorát vcházela do třídy.
"Počkejte!" zahlaholila Katrin. Úča se ohlédla.
"Děvčata! Už je dávno po zvonění" zamračila se na nás.
"My víme, ale na záchodech byla hrozná fronta" zalhala Katrin a učitelka jen přikývla. Potom nás vybídla, ať jdeme do třídy. Já jsem se na nikoho nepodívala a posadila se vedle Thomase. Ten nehnul ani brvou až do doby, kdy nám bylo dáno za úkol vést spolu dialog podle vzoru z učebnice. Vzdychla jsem a neochotně jsem se na svého "partnera" otočila.
"Hi, would you like a drink?" přečetla jsem otázku a na něho se ani nepodívala.
"Máš po škole čas?" zašeptal místo odpovědi. Já jsem překvapeně vzhlédla.
"Mary, Thomasi! Nevidím vás pracovat" zahlaholila učitelka. Já jsem se na ni omluvně podívala a zajela očima zpět do učebnice.
"Would you like a drink?" zeptala jsem se víc nahlas, než bylo nutné. Thomas na mě chviku koukal, potom zalovil očima v učebnici a odpověděl.
"Yes, orange juice please. Tak co, máš? Potřebuju s tebou mluvit" řekl tišeji než odpověď.
"Ne, nemám" odsekla jsem.
"Prosím" přemlouval mě. Vzhlédla jsem k němu a zakroutila hlavou.
"Nech mě na pokoji" přikázala jsem mu. Chvilku na mě koukal a poté naštvaně zaklapl učebnici. Rozhlédla jsem se po třídě. Všichni dělali totéž. Hodina byla u konce.
"Než se odeberete domů, na zítra si ve své dvojici připravíte jakýkoliv dialog z témat, která jsme již probrali. Budete hodnoceni, tak se snažte" řekla učitelka a Thomas se posměšně zasmál.
"Teď už čas máš" sdělil mi a sbalil si věci. "Počkám před školou." Já jsem zuřila. To je snad zlý sen.
"Říkala jsem ti, že nemám čas" řekla jsem znovu a prošla kolem něho. Chytil mě za paži a stáhl mě zpátky.
"Snad nechceš, abychom oba dostali pětku, že ne…" zasyčel. Já jsem vzdychla.
"O co ti jde?! Chvilku po dobrým a chvilku po zlým?! Jak se ti to zrovna hodí?! Jestli na mě chceš počkat, tak si čekej, ale já si jdu ještě vyzvednout věci z laborky" vysmekla jsem se mu a šla pryč. Ani jsem nečekala na Katrin. Dneska už jsem neměla na nic náladu. Bylo mi jedno, jestli na mě Thomas počká nebo ne, nehodlala jsem spěchat. Šla jsem nahoru do laborek, abych si vyzvedla svoje chemikálie, které jsem si půjčila od rodičů. Thomas za mnou naštěstí nešel, tak jsem měla aspoň už klid. Chvilku jsem poklábosila s profesorem o různých pokusech a potom konečně odešla, když jsem usoudila, že je to na Thomase moc dlouhá doba na čekání. Nesla jsem si věci po schodech dolů a proklínala tuhle školu, že nemá výtah. Krabice byla moc velká a já neviděla ani před sebe ani pod sebe, takže jsem opatrně našlapovala každý schod. V tom jsem do někoho vrazila, až jsem málem upustila krabici.
"Pozor nebo to spadne" přichytil tu krabici z druhé strany ten dotyčný. Ajéje. Poznala jsem ten hlas.
"Georgi!" zkřivila jsem ústa nemilým překvapením a postavila se bokem, abych na něho viděla. Ach, byl pořád tak hezký.
"Mary?" vytřeštil oči a i přes svou tmavou pleť bylo vidět, že zrudl. S Georgem jsme měli dlouhou minulost. Tajně jsme spolu chodili, protože jsme nechtěli, aby o tom někdo věděl. Zvlášť moji rodiče. Už jen proto, že nebyl běloch a byl o tři roky mladší. Jenže pak se to mezi námi pokazilo, díky jeho suprovýmu kámošovi, který o mně vykládal různý věci a on mě začal pomlouvat a vykládat věci o našem vztahu, které ani nebyly pravda. Tak jsme se odcizili a už se nevídali.
"Ehm… musím to odnést" řekla jsem vyhýbavě po chvilce.
"Mary počkej…" zastavil mě. Zůstala jsem na něho koukat s určitým očekáváním. I on mlčel a koukal na mě.
"Ehm ehm" odkašlal si někdo ze spodního schodiště. Thomas… Může to být ještě horší než už to je? Georg se okamžitě sebral a prošel kolem mě. Thomas si mířil cestu nahoru ke mně. Já vzhlédla ke Georgovi, který koukal na nás dva dolů.
"Co tak civíš? Ztrať se, než si z tebe udělám domácího sluhu" zamračil se Thomas na Georga.
"Nech ho být, nic ti nedělá" obrátila jsem se zpět na Thomase.
"Mně sice ne, ale tobě ano" řekl a já zůstala překvapeně zírat. Georg se mezitím vytratil.



